Čaj s mlékem a chleba z vaty nám nechutnal, vzpomínají Eva Paddock a lady Milena Grenfell-Baines po premiéře filmu Jeden život
Nevlastní sestry Eva Paddock a lady Milena Grenfell-Baines se v Praze zúčastnily premiéry životopisného filmu Jeden život. Je věnovaný Nicholasi Wintonovi, který zachránil 669 převážně židovských dětí. Mezi nimi byly i obě nevlastní sestry.
Dnes je jim 88 a 94 let. Za svobodna se jmenovaly Fleischmannovy. Jak vypráví paní Eva Paddock, byly v posledním kindertransportu.
"To je pravda. Bylo to myslím 30. července 1939 a my jsme byly v tom posledním vlaku. Nicky Winton měl ještě další vlak s 200 dětmi, který měl odjíždět 1. září, ale začala válka a děti nesměly odjet. Předpokládá se, že většina z nich přišla o život v různých táborech."
V té době vám byly tři roky?
"Byly mi tři a půl roku. S Milenou nás odvezli do domu Radcliffových v Ashton-under-Lyne. Měli nás moc rádi a bylo o nás velmi dobře postaráno. Otec se sice dostal do Anglie, ale byl nemocný a nemohl se o nás starat. Mamince se podařilo odejít v roce 1940 přes Norsko a nakonec jsme se znovu setkali."
Mileno, víte, jak vám vaše nevlastní maminka zajistila místa ve vlaku?
"To pro nás bylo vždycky záhadou. Až po čtyřiceti letech, co jsme žily v Anglii, jsme zjistily, kdo ty vlaky vlastně organizoval. Bylo to v pořadu Esther Rantzen. Kdyby jí nebylo, nebyl by známý ani příběh Nicholase Wintona. Ale abych se vrátila zpět. Bylo záhadou, jak jsme se do toho vlaku dostaly. Naši rodiče o tom nikdy nemluvili. A víme, že i rodiče jiných dětí a pěstouni o tom nikdy nemluvili. Jak říkám, trvalo 40 let, než jsme to zjistily, a to už některé děti, stejně jako my, vyrostly a pravděpodobně zapomněly na svou minulost, nebo nechtěly o minulosti vědět."
Evo, přemýšlela jste někdy o tom, co se mamince honilo hlavou, když vás odvezla na Hlavní nádraží v Praze a posadila vás do toho vlaku?
"Přemýšlela jsem o tom hodně, hlavně z pohledu dospělého, když se dívám na své děti a vnoučata. Později v životě říkala, že měla pocit, že umírá."
Z vlaku si pamatujeme jídlo
Máte nějaké vzpomínky na samotný vlak?
Grenfell-Baines: "Moje vzpomínky a paměti jsou na štítku, který mám dodnes, který jsme měli na krku. Mluvila jsem o tom s psychiatrem, a ten říkal, že zapomínat je docela normální. A v našem věku... je to už 80 let, co se to všechno stalo. Já si upřímně řečeno nemůžu vzpomenout, že bych v tom vlaku fyzicky byla."
Paddock: "Myslím, že v žargonu se tomu říká potlačená paměť, což samozřejmě každý chápe. Vzpomínám si, že jsem měla na lodi mořskou nemoc a někdo mi dal banány. Proto jsem je dlouho neměla ráda, ale už jsem se z toho dostala."
Grenfell-Baines: "Jediné, co vím, je, že během cesty moc nemluvila, a jsem si jistá, že byla - ve třech letech - úplně traumatizovaná. Přestože mi bylo devět a měla jsem se o ni starat, nepamatuji si, že bych ji ve vlaku odvedla na záchod. Nepamatuji si, že bych ji nutila jíst. Jen si vzpomínám, že jsme se všichni dostali do Holandska a posadili nás na tu velkou loď, která jela do Anglie. Dali nám čaj s mlékem. To neměl nikdo rád. A dostali jsme sendviče z bílého chleba. Nikdo neměl rád bílý chleba. A to je něco, co si můžete přečíst ve vzpomínkách jiných lidí. Pokud si nepamatují nic jiného, tak si pamatují jídlo!"
Paddock: "Chleba z vaty - na rozdíl od dobrého českého chleba, na který jsme byli zvyklí."
Vzhledem k tomu, že váš otec byl ve Spojeném království ještě před vaším příjezdem, proč jste zůstaly v britské rodině Radcliffových?
Paddock: "Měl chronické onemocnění plic, takže když jsme přijeli, byl v nemocnici a nesměl ven. Nemohl nás vyzvednout z vlaku. Radcliffovi už se nabídli, že se těch dvou uprchlíků ujmou. Vlastně se chystali jen k jednomu a pak uviděli fotku nás dvou. Měli šestnáctiletou dceru, která pracovala ve mlýně. A aby nás dvě Mary mohla vzít k sobě, šla bydlet k babičce dolů do ulice a Radcliffovi si nás vzali k sobě. Byl to vztah na celý život. Rodiče se stali jejich přáteli a my jsme měli prostě velké štěstí."
Pracujeme v profesích, které pomáhají
Jak vzpomínáte na konec války, vám bylo Mileno tuším patnáct let a vám Evo devět nebo deset?
Grenfellová-Bainesová: "Vrátím se trochu zpátky. Chodila jsem dva roky do anglické školy. A pak česká vláda v exilu otevřela speciální školu pro některé české uprchlíky, takže poslední tři roky jsem strávila v české škole. Když vyhlásili konec války, byli jsme ve škole, a většina dětí si říkala: No výborně, půjdeme domů. Většinou nikoho nenašly. Upřímně řečeno, na žádné zvláštní oslavy si nevzpomínám. Naši se rozhodli zůstat v Anglii. Sice se vrátil Beneš a země byla svobodná, ale už tam byla socialistická nálada. Myslím, že kdyby to bylo jen na otci, tak by se rád vrátil, ale moje nevlastní matka, která byla původem Lotyška, a zažila ruskou revoluci, řekla: Ne - zůstaneme v Anglii."
Jak tyto zkušenosti formovaly váš pozdější pohled na život?
Grenfell-Baines: "Žili jsme na severu Anglie, daleko od většiny politických aktivit. Můj otec dostal práci a moje matka, která byla lékařka, se nejdřív naučila anglicky natolik, aby mohla pracovat jako dobrovolnice, a nakonec se dostala do nemocnice. Já jsem se stala zdravotní sestrou v dětských jeslích. Po třech letech jsem se rozhodla pro práci au-pair ve Francii, strávila tam dva roky, vrátila se domů, potkala svého budoucího manžela, vdala se a měla děti. Až pořad Esther Rantzen nám přinesl změnu."
Paddock: "Je zajímavé, že většina nás uprchlíků pracuje v profesích, které pomáhají. Jak říkala Milena, já jsem se také mladá vdala, měla jsem rodinu. Teprve když jsme se dozvěděly o Nickym, začala jsem o tom přemýšlet. Byla jsem typická žena v domácnosti v 50. letech a manžel chodil do práce. Nakonec jsem se vydala na dráhu pedagožky, a později terapeutky. Myslím si, že moje zkušenosti mi daly vhled a touhu pracovat s lidmi. Milena udělala obrovský kus práce s mladými lidmi z Česka. Podporovala jejich kariéru, vzdělávání v Anglii a podobně.
Jak jste se poprvé dozvěděly o Nicholasi Wintonovi?
Grenfell-Baines: "Jednou ráno mi v kuchyni zazvonil telefon. Uslyšela jsem: "Tady Esther Rantzenová. Věděla jsem, kdo to je, a moje odpověď zněla: A já jsem anglická královna. Myslela jsem si, že si ze mě někdo dělá legraci. Pak se zeptala: Jak jste se jmenovala, než jste se vdala? Odpověděla jsem, že Fleischmannová. A ona řekla: Přesně tak, mám před sebou seznam, na kterém je vaše jméno, a našli jsme muže, který se jmenuje Nicholas Winton a zachránil 669 dětí. Vy a vaše sestra jste byly dvě z nich. Chceme ho překvapit - přijel by do Londýna.
Wintonovi bylo už osmdesát, posadil se a Esther Rantzenová řekla: Pane Wintone, po vaší levici sedí Vera Gissingová (další ze zachráněných dětí). Vera v té době napsala knihu Perly dětství, ve které píše: Pořád se snažím najít toho, kdo nám pomohl. Wintona celá věc zaskočila a zjevně ho dost rozrušila. Tehdy jsme neměli příležitost ho pořádně poznat. Vera pak zjistila, že od něj celé roky žila jen půl hodiny cesty, ve vedlejším městečku."
Když se jeho příběh dostal na veřejnost, získali jste něco jako novou rodinu?
Paddock: "Ano. A tím filmem se jakoby uzavřel kruh. Také nás to obě motivovalo k tomu, abychom o tom mluvily. Jsme poslední autentičtí svědci těch událostí."
Přišli jste na českou premiéru filmu Jeden život. Co si o něm myslíte?
Paddock: "Myslím, že je to nádherné ztvárnění velkého člověka a velmi silné poselství pro všechny, aby viděli jeho život a napodobili ho."
"Myslím, že řekla všechno," dodala Milena Grenfell-Baines.
