Nicky & Vera. Příběh Nicholase Wintona a zachráněného dítěte Very Gissing, přibližuje knihu Petr Sís
V předvečer Mezinárodního dne památky holocaustu vyšlo nejnovější dílo českého spisovatele a ilustrátora Petra Síse. Jmenuje se Nicky & Vera.
Kniha má podtitul Tichý hrdina holocaustu a děti, které zachránil. Prolínají se v ní dva příběhy. Příběh sira Nicholase Wintona, mladého Brita, který v předvečer druhé světové války zachránil před nacisty 669 převážně židovských dětí. A příběh Very Gissing, která byla jedním z dětí, které v Praze nastoupily do vlaku směr Londýn. Tehdy se jmenovala Věra Diamantová. Narodila ve středočeském městečku a od konce 40. let trvale žije ve Velké Británii. Dnes je jí 92 let.
Inspirací ke knize byla návštěva Prahy se synem
Petr Sís, který žije v Americe od 80. let, říká, že ho k napsání knihy Nicky & Vera inspirovala návštěva Prahy s dospívajícím synem. Vydali se totiž na výstavu věnovanou nezištné misi Wintona. A on si uvědomil, že ve své práci nevěnoval dostatečnou pozornost tichým hrdinům tohoto světa.
"O příběhu jsem slyšel na konci 80. let, bylo to asi tři nebo čtyři roky od mé emigrace do Ameriky. Jako malý jsem znal dva lidi, kteří se přátelili s mým otcem a zmiňovali se, že vyrostli v Anglii, že jeli vlakem. Já se narodil čtyři roky po válce. Okolo mě byla spousta jejích pozůstatků, děr po kulkách, bunkrů. Lidé o věcech mluvili, ale my jako děti jsme to nevnímali. Počátkem 90. let, když jsem znal Wintonův příběh, někdo řekl, měli byste přemýšlet o knize. Tehdy to bylo téma, které bylo velmi obtížné prosadit americkými vydavateli. Ale Československu jako takovému se dostávalo stále většího uznání."
Proč jste si vybral propojení dvou příběhů, příběh samotného Nicholase Wintona a příběh Věry. Proč právě tyto dva příběhy?
"Viděl jsem film Mateje Mináče, který byl na příběhu Wintona založený. A úplnou náhodou jsem našel dvě knihy. Jedna byla v muzeu holocaustu ve Washingtonu. Byla od Ivana Backera a jmenovala se Train to Freedom. Druhá byla od Věry Gissing s názvem Perly dětství. Byla to úžasná kniha z pohledu optimistické nevinné holčičky. Popisuje své město, lidi, kteří milují Masaryka a myšlenku Československa. Náboženství a politika nejsou z jejího pohledu důležité. Miluje přírodu a popisuje, jak chodí večer plavat do Labe jejich koněm. Popisuje úžasné pocity, když zapadá slunce a ona sedí na mokrém koni. Ve skutečnosti neví, že ji rodiče chrání před špatnými zprávami z Německa. Matka uvažuje o vlaku Nicholase Wintona, otci se zprvu nápad, že by měla odjet do Anglie, nelíbil.
Znal jsem tedy příběh z Wintonovy strany a teď jsem měl tu malou holčičku, která popisovala věci ze své perspektivy. Ona se po válce vrací do Prahy, chce tu zůstat, přestože její rodina zahynula v koncentračních táborech. Ale už nenachází to idylické místo, které znala jako malé dítě, a roku 1948 odjíždí do Anglie."
Předpokládám, že alespoň mladší děti budou možná potřebovat mít při čtení vedle sebe rodiče, aby jim některé věci vysvětlili. Například když řeknete, že rodiče Věry zemřeli v nacistických táborech.
"Vím. To je pro mě dilema. Kniha byla zaslána recenzentům a kritikům - dostával jsem spoustu reakcí, i že lidé pláčou. Někdo řekl, tuhle knihu nemůžete vydat - neukazujete dost utrpení během války, to, co se stalo. Ale z pohledu Very to tam být nemůže, ona to neví. Chodí na českou školu ve Walesu s ostatními dětmi. V Anglii byla od roku 1939 do roku 1943. Začíná dospívat, děti poslouchají každý večer BBC. Poprvé v roce 1943 slyší, že by mohly existovat nějaké tábory, kde Němci vyhlazují lidi. A stále si to nedokáže ve své hlavě představit, protože doufá, že se její rodiče mohou skrývat.
Přichází konec války. Její matka se dostala z Bergen-Belsenu, ale o několik dní později zemřela na tyfus. Nemluvím o tom přímo, ale v pozadí je nějaký pocit hrůzy - protože jako dítě asi nevíš, proč se vracíš domů, a nikdo tam není. Když vyšla její kniha, byl s ní rozhovor na University of Delaware. Tam probíhal projekt, který byl určen pro přeživší holocaustu, kteří tu dobu vysvětlovali. Jak vzpomínala Vera Gissing, rodiče posílali anglickým rodinám dárky, aby jim poděkovali za to, že se starají o jejich děti. Dopisy přicházely od nějakého prostředníka v Holandsku. Vzpomínala si, že otec chtěl vymalovat dům, ale v koupelně našel na zdi její písmo, tak se rozhodl místnost nemalovat. Pak dopisy ustaly. Když se po válce vrátila, rukopis tam byl, ale rodiče byli pryč."
Myslím, že je to krásná kniha. Co si jako autor myslíte, že si z ní čtenář vezme, jak jim může dobu přiblížit?
"Když jsem přišel do New Yorku, vzpomínám si, že jsem navštívil někoho, kdo měl na stole dvě dlažební kostky z Prahy. Možná jsem po nich jako malý skákal. Později jsem dělal několik projektů, které se týkaly Prahy. Dívám se na ni z různých pohledů. Někdy si říkám, že kdybych tam žil, tak si toho možná nevšimnu. Šel jsem třeba do parku, kam lidé přicházeli, když čekali na nacistické transporty - je to malé místo, kde je dnes hotel. Ve Stromovce se lidé museli registrovat. Řekli jim, přijďte v pátek v 10 hodin. Nebo najednou přijdu na místo, kde byl zavražděn Heydrich. V dnešním hotelu Evropa na Václavském náměstí si Winton zřídil kancelář. Měli jsme o tom diskuzi s mým synem, jestli člověk dokáže v daném momentu něco změnit, jestli na to má."
U příležitosti vydání nové knihy Petra Síse se konají i tři virtuální akce v knihkupectví v New Yorku, Houstonu a Washingtonu.
