Český hokej už má Síň slávy
Česko propadá hokejové mánii. V sobotu odstartoval v Praze a v Ostravě světový šampionát, ale je to cítit všude. Fanoušci už strádají, potřebují opět pořádně slavit. Vždyť naposledy se mohli vyřádit na náměstích před třemi lety. Od té doby česká reprezentace žádný titul nezískala. Teď je ta správná chvíle. Zlato, zlato, zlato. Nic jiného se od hokejistů nečeká. Zda to ale vyjde, to ukáží až příští dny. Zatím mohou čeští hokejisté chodit nabírat psychické síly do Síně slávy. Ta byla slavnostně otevřena dva dny před zahájením šampionátu v nové pražské Sazka Aréně. Více už se dozvíte v dnešní sportovní rubrice, kterou připravil Zdeněk Vališ.
"Tady stojí syn inženýra Šroubka, člověka, který byl mezi těmi sedmi, kteří opravdu představili český hokej na mezinárodním poli. Ti začali jeho slávu šířit nejdříve po Evropě, když začali sbírat medaile. A prakticky už do druhé světové války jsme patřili k nejlepším v Evropě. Stačí si připomenout některá jména, především Malečka, nejlepšího hokejisty Evropy, nebo Peka, Tožička či Kučera."
Právě tito čeští hokejoví borci vytvořili základnu pro pozdější československá a česká zlatá období. První se dostavilo hned po druhé světové válce a Karel Gut minulý týden některé jeho protagonisty v Sazka Aréně osobně uvítal. Připomněl zároveň, že tato generace mistrů světa to neměla vůbec lehké.
"Jsem rád, že je tu mezi námi také Pepík Kus a Standa Konipásek, bohužel Láďa Bouzek je nemocný, Sláma žije v Americe, nevíme, jak je na tom zdravotně. Máme ale tady zastoupení té první poválečné zlaté éry 1947, 48 49. Ta jejich éra byla bohužel krátká, protože potom vykonstruovaný politický proces hokejovou reprezentaci zlikvidoval."
Druhým zlatým obdobím hokeje byla sedmdesátá léta minulého století. Tuto éru charakterizují jména jako Holeček, Machač, Martinec, bratří Holíkové. Ale také ostrý obránce František Pospíšil, který hodně znepříjemňoval život sovětským, kanadským či švédským útočníkům.
"Nejlepší je vždy první pocit. Pro mě to bylo první mistrovství světa v roce 1972 v Praze, kdy jsme po 21 letech opět získali zlaté medaile. Každý titul je cenný, ale pak nejvíce vzpomínám na Mistrovství světa v Katovicích v roce 1976, kde jsme jako celek předvedli tak brilantní výkon, že jsme tam řečeno obrazně neměli vlastně žádného soupeře."
"Od roku 2000, kdy bylo Česku přiděleno pořádání Mistrovství světa, jsem prožíval čtyři roky opravdu krušné chvíle. Od začátku jsem ale věřil, že všechno skončí úspěšně. Nakonec se na závěr mé sportovní kariéry splnil můj sen, že to Mistrovství světa bude v Česku, že budeme mít nádherný nový hokejový chrám, a konečně, že je tu také ta Síň slávy, která ukazuje, jakou cestou prošel náš český hokej. Teď už cítím je trošku nervozitu, protože ta třešnička na dortu ještě chybí."
O dalším zlatém opojení ale vůbec nepochybuje František Tikal, který spolu s Karlem Gutem vytvořil nejlepší československou obrannou dvojici v první polovině šedesátých let.
"Tady v Česku se snad děti rodí s bruslemi na nohou. Je to národní sport. A tato nová hala je počátek nové budoucnosti. Zaplať pánbůh za to!"
Samostatné kapitoly jsou v Síni slávy věnovány i někdejšímu federálnímu partnerovi Slovensku a také českým hráčům působícím v zahraničních soutěžích, především v NHL. Jedinou momentálně stinnou stránkou celého projektu je fakt, že do Síně slávy zatím nemají přístup hokejoví fanoušci. Je totiž umístěna v prostorách, které jsou vyhrazeny prominentům. Veřejnost se tam dostane až po mistrovství světa, až bude vypracován návštěvní plán Sazka Arény. Prý tak do jednoho dvou měsíců.
