Český výzkum: Miniprasata na pomoc nevyléčitelně nemocným
V liběchovském Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV spojují síly ve prospěch vědy badatelé doslova z celého světa. V místních laboratořích probíhá výzkum degenerativních onemocnění očí, Huntingtonovy choroby a také amyotrofické laterární sklerózy, a právě tato část výzkumu se vyvíjí velmi nadějně. Na místních miniprasatech byla odzkoušena nová průlomová metoda aplikace terapeutické látky. Úspěch českého vědeckého pracoviště, spolupracujícího na tomto projektu s americkou univerzitou v San Diegu, zaznamenal i prestižní časopis Nature Medicine.
„Představte si míchu, která je ohraničená tvrdou plenou, a pod ní se nachází mozkomíšní mok. A těsně nad míchou, pod cévnatkou je ještě jedna tenká blána, která obaluje míchu, a té se říká měkká plena. Dosud se léčebná látka vždy dávala do mozkomíšního moku, dál se nešlo, nebo se píchala přímo do parenchymu míchy. Ten nový způsob je vlastně něco mezi,“ vysvětluje veterinární lékař Štefan Juhás, původem ze Slovenska.
Prasatům se podává nikoliv účinná látka, ale terapeutický roztok – jde o to zjistit, jak daleko se ho daří dostat.
„My studujeme genovou terapii ALS. Miniprase je na to ideální, protože je anatomicky a morfologicky hodně podobné dospělému člověku. Naše miniprasata mají v dospělosti 80 až 90 kg, mícha prasete o váze 50 kg je zhruba stejně dlouhá jako u lidí, a odpovídá i proporčně – má zhruba stejný objem mozkomíšního moku, což je také výhoda například oproti hlodavcům.“
Podle Juháse mnozí výzkumníci vnímají „prasátka“ skoro jako domácí zvířata. Akorát nekončí v kuchyni, říká lékař se špetkou černého humoru. Pro preklinický výzkum mají cenu zlata.
Jak probíhá takový výzkum v praxi? Od operací lidských pacientů se ty veterinární v mnohém neliší.
„Prasátko dostane anestezii, uspí se, ale ne moc hluboce, pak ho zaintubujeme, dáme mu ušní kanylu, dýchá za něj anesteziologický přístroj. Pak se provede místní otevření páteře, pod tu tenkou plenu se zavede jehlička a tam se indikuje malé množství terapeutické látky, řádově několik desítek až sto mikrolitrů. Pak se prasátko zašije, všechny ty vrstvy, vzbudí se a druhý den už dostane nažrat a nijak ho to neomezuje v životě. Je zdravé před i po aplikaci, my akorát testujeme, kam až se dostane ta látka. Později se prasátko opět uspí, v narkóze utratí a my zkoumáme jeho mozek a míchu.“
„Pochopitelně, nová metoda by se dala vyzkoušet i v USA. Je tam ale mnohem zdlouhavější administrativní proces, v Čechách probíhá schvalování rychleji. Navíc vědecké zázemí, kde se dá dělat preklinický výzkum na prasatech, se musí v USA rezervovat dlouho dopředu. My jsme k dispozici pořád. Také je to i otázka financí, u nás to vyjde trochu levněji. Pro nás je zase obrovská výhoda, že se takto dostaneme k perfektním publikacím, k perfektnímu vědeckému týmu, je to taková výměna informací. Prospěch z toho mají obě strany, je to perfektní symbióza.“
Hlavní jsou ale podle Juháse výsledky. Naděje, která díky skvělým výsledkům výzkumu svitla nejen samotným pacientům s ALS, ale i jejich rodinám. A to přesto, že zatím může objev vědců potenciálně pomoci jen některým z nich.
V současné době totiž tito pacienti většinou umírají při plném duševním zdraví na následky ochrnutí dýchacích a polykacích svalů a komplikací, aniž by se dožili seniorského věku.
Ústav živočišné fyziologie a genetiky AV ČR, v. v. i. Liběchov
