Cestovatel a etnograf Alberto Vojtěch Frič
4. prosince uplynulo 60 let od smrti významného cestovatele, etnografa, na slovo vzatého odborníka na kaktusy a znalce Indiánů Alberta Vojtěcha Friče. V rozhlasovém archivu jsme v podání předních českých herců objevili z roku 1981 vzpomínku na muže, který se stal v Brazílii i prvním československým velvyslancem.
4. prosince uplynulo 60 let od smrti významného cestovatele, etnografa, na slovo vzatého odborníka na kaktusy a znalce Indiánů Alberta Vojtěcha Friče. V rozhlasovém archivu jsme v podání předních českých herců objevili z roku 1981 vzpomínku na muže, který se stal v Brazílii i prvním československým velvyslancem.
"Alberto Karaí Pukú - Dlouhý lovec. Pod těmi jmény ho znali indiáni a lovci v Jižní Americe. V Evropě ho znali vrstevníci a spolužáci jako Vojtu. A po návratu z první cesty se podepisoval Alberto Fojtěch Frič."
Narodil se v Praze roku 1881 jako syn známého právníka a náměstka primátora. V jeho otci nebyla ani stopa po nějaké dobrodružnosti. Ale syn ji měl po kom zdědit, vždyť jeho strýc byl Josef Václav Frič, slavný revolucionář z roku 1848. Frič se už od deseti let zajímal o kaktusy. K prvnímu se dostal docela zajímavým způsobem. Říká se, že jako malý chlapec chtěl s kamarády potrestat celníka, který jim bránil v pašování vajec. Tak si opatřil svůj první kaktus, o který se celník popíchal, když mu udeřil do tašky. Začal shánět kaktusy kousek po kousku. Dokonce mu i ze zahraničí posílali druhy, které nemohli sami určit. Teprve 17 letý Frič dostal v této souvislosti pozvání od velké kaktusářské firmy z Erfurtu. Byl rozhodnutý jet.
"Pane profesore, prosím o uvolnění ze školy asi na týden. - A směl bych vědět, proč si vaše blahorodí přeje dovolenou? - Jsem pozván do Erfurtu k určování neznáných druhů kaktusů. - Uličníku! Ty budeš uličníkem do padesáti. Ale ze mně si blázny dělat nebudeš!
Mohl bych mluvit s šéfem firmy? - To jsem já. Co máte na srdci? - Já jsem Frič z Prahy. Mám tu určit nějaké importy. - Cože, jakže se jmenujete? - Frič. Fojtěch Frič. Tady je váš dopis. - Dobře, dobře, ale kde je váš otec? - V Praze, prosím. - Proč nepřijel on? - Co by tu dělal, on přece kaktusům nerozumí? - To vy jste ten kaktusář? Vy? - Já.
Počáteční a zcela pochopitelná nedůvěra se brzy rozplynula, jakmile se Vojta dal do práce. Určil všechny záhadné kusy, až na dva. A domů si vezl bohatou kolekci nových sběrů z Mexika. Fričův skleník byl brzy plný. Část jeho kaktusů odkoupila botanická zahrada. To už byl Vojta v oktávě a připravoval se k maturitě. Teď musely kaktusy stranou, musel doplnit všechny mezery ve školních vědomostech. Zařekl se, že všechno dožene a o kaktusy se mu bude za pár korun zatím starat kamarád Karel. Ten rok byla tuhá zima a jednoho dne, snad to bylo schválně, zůstalo topení ve skleníku zavřené. Největší a nejlepší soukromá sbírka kaktusů v celém Rakousko-Uhersku do rána promrzla."
První cestu do Jižní Ameriky zaplatil Fričovi zčásti jeho otec, který zřejmě doufal, že cesta syna vyléčí z podobných nápadů. Dosáhl ale pravého opaku. Alberto Vojtěch Frič zamířil do Brazílie. Lákaly ho oblasti, kde se ztratilo mnoho zkušených cestovatelů, místa, kam se neodvažovali ani Brazilci. První cesta však příliš slavně nedopadla. Měl malárii a nohu poškrábanou jaguárem. Dobrodružstí ho ale lákalo stále.
"Dva roky trvala druhá výprava Dona Alberta. Žil mezi Indiány kmene Pilagá, Čamakoko, Toba, Karaim, Angaité, Bororo. Žil s nimi, studoval jejich zvyky, sbíral národopisný materiál. U Angaitů udělal jeden z velkých objevů. Tito Indiáni měli své písmo. Primitivní obrázkové písmo na tykvích, ale písmo."
Albertu Vojtěchu Fričovi se pravděpodobně jako jedinému Evropanovi podařilo se zdejšími Indiány navázat kontakt, proniknout do způsobu jejich myšlení a získat autoritu. Popsal i autentický vzpomínkový příběh Indiána divokého kmene Čamakoko, který s ním roku 1908 přijel do Prahy, aby zjistili jak léčit chorobu, kterou jeho kmen trpěl. Pod humornými epizodami se v knížce skrývá jeho tragický osud. Například při jedné pouti Prahou ztloukl několik rakouských strážníků, protože si myslel, že se jedná o zlé kouzelníky. Čerwuišův příběh o setkání dvou civilizací skončil tragicky. Lék byl objeven, ale on zůstal cizincem v Praze i ve své vlasti.
Alberto Vojtěch Frič se stal snad největším znalcem americké flóry a objevitelem mnoha kaktusů. Sám na sobě vyzkoušel i jejich narkotické účinky. Později, i když se mu nechtělo, musel k odvodu na vojnu. Doufal, že se svou malárií a nohou potrhanou jaguárem vyklouzne, ale byl odveden a musel žádat o odklad. Chystal totiž další výpravu. Tentokrát už ne za vlastní peníze.
"Rozjel se do berlínského Národopisného muzea a tam se dal do řeči s hlídačem sbírek. - Hm... hm... pěkné věci tu máte. Ale jsou tu chyby. Tohle přece není od Kaďuvejů, ale od Čamakoků. Tohle není dýmka míru. Tyhlety šípy jsou dělané pro obchod, ale ulovit by se s nimi nedalo nic. - Naši páni tomu rozumějí. Nebo si myslíte, že tomu rozumíte líp? - Hm. Něco bych měl vědět. Žil jsem mezi Indiány nějaký ten měsíc. - A nechtěl by jste.... mohu vás ohlásit u ředitele. Ťuk... ťuk... ťuk.... Dále. Pane řediteli, u sbírek je nějaký cizinec. Buť je to blázen a nebo tomu moc dobře rozumí. Neměl bych ho sem zavést? - Ťuk...ťuk..., dobrý den. Já jsem Frič, Alberto Vojtěch Frič. - Steinen. Přicházíte jako na zavolanou, pane Friči. Četl jsem vaše články o Indiánech skupiny Mačikuí, neměl by jste zájem se dohodnout?
Don Alberto dostane 15 tisíc marek. A za to odevzdá hamburskému muzeu 1500 kusů národopisných předmětů ze svých nových sběrů. Nová cesta ze Indiány mohla začít."
Jeho další cesty narušila první světová válka. Po ní se do Jižní Ameriky opět vrátil. Tentokrát jako první velvyslanec Československé republiky v Brazílii. Pro diplomatickou kariéru se však nehodil, byl zvyklý říkat věci přímo. Naposled navštívil Jižní Ameriku v roce 1932. Za několik let přišla druhá světová válka.
"Partyzánské spojky za ním chodily pro léky a v květnové revoluci si přišly pro zbraně. Ty čekaly celou válku ve skleníku a nad nimi kvetly kaktusy a orchideje. Ale to už Alberto Vojtěch Frič nežil. Zemřel v prosinci 1944 na obyčejný tetanus. On, který unikl jaguářím spárům, jedovatým hadům i otráveným šípům. Zemřel krátce po vydání své nejlepší knížky Indiáni Jižní Ameriky. Knihy, která je věnována přátelům, kteří vymřeli, jak zákony kázaly jim."
Alberto Vojtěch Frič věděl, že Indiáni léči tetanus pomocí jedu kurare. Lékaři mu však nedovolili takovýto způsob léčby použít.
