"Čteme vám z českých týdeníků":
Nejdelší řekou světa je podle aktuálních výpočtů českých a peruánských odborníků Amazonka. Měří 7062 kilometrů a věřte či nevěřte, může pramenit v Čechách!? Na stránce "Události" se o tom zmiňuje nejnovější vydání časopisu TÝDEN, ve kterém listoval Jakub Kuhnel společně s Renatou Prátovou.
Před třiceti lety se středoškoláci učili, že nejdelší řekou světa je Nil. Druhou příčku podle tehdejších učebnic zeměpisu obsazovala Mississippi s přítokem Missouri. Teprve na místě třetím figurovala Amazonka. Důvodem bylo, že se nevědělo, kde Amazonka pramení, takže se nedala přesně změřit. Až do letošního července... Koncem minulého měsíce česko-peruánská expedice pod vedením Bohumíra Janského z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy zaměřila pramen Amazonky - nejdelší řeky světa. Podle jejích výpočtů jde o řeku Carhuasantu, která vytéká z vysokohorského jezera ledovcového původu. Právě toto jezero navrhli výzkumníci pojmenovat Laguna Bohemia a věří, že se tak stane, podporu k tomu už získali i u prezidenta tamější regionální vlády. "S nadsázkou říkám, že by pak Amazonka pramenila v Čechách," uvedl pro časopis TÝDEN Bohumír Janský. Dodal, že český tým by si takovou poctu určitě zasloužil, neboť se věnuje pramenům Amazonky už deset let. TÝDEN poznamenává, že vcelku zajímá Amazonka české výzkumníky plných 300 let. V roce 1693 trutnovský rodák, jezuita Samuel Fritz, po dlouhém bádání v peruánských horách došel k závěru, že její pramen vyvěrá z horského jezera Leuricocha. Údaj uvádí dokonce Nová encyklopedie Britannica, která vyšla před dvěma lety.
Na počátku i na konci zatímních výzkumů pramenů Amazonky byli tedy Češi. Dnešní vědci, kteří prameny Amazonky zaměřovali podle čtyř hydrografických kritérií - délky toku, plochy povodí, průtoku vody za vteřinu a nadmořské výšky pramene, hovoří jednoznačně pro Carhuasantu. Nejzazší místo, odkud se voda do Amazonky dostává, je vyhaslá sopka Nevado Mismi, vysoká 5628 metrů. Ta leží 7062 kilometrů od Atlantského oceánu a značí tak délku Amazonky, která, jak Bohumír Janský přiznává, se může ještě změnit: "Aby bylo měření přesné, musí se délka měřit středem koryta. Takový úkol vyžaduje velice přesné družicové snímky celé Amazonky. Zpracovává je výzkumná laboratoř ve francouzském Toulouse."
Tak to bylo z posledního čísla časopisu TÝDEN, který na jiném místě sleduje rub a líc života českých gastarbeitrů v Americe, zejména v Chicagu, kde hledají štěstí ti, kteří ve své vlasti nevidí žádnou budoucnost...
Češi jezdí do Chicaga podle scénáře typu: "dnes si koupím letenku a zítra nebo pozítří pracuji." Je skutečně cesta za prací v Chicagu tak jednoduchá? Odpověď je stručná: "Ano." Zpravidla jde však o práci nekvalifikovanou a provozovanou na černo. Stejně snadno se hledá i bydlení. Záleží jen na tom, kolik je ochoten člověk platit, kde chce bydlet a s kolika lidmi chce sdílet byt a jeho náklady. Chicago ale pochopitelně není dobrým úkrytem před úřady a vydatným zdrojem práce pro nelegály, varuje časopis TÝDEN, který jako doplněk reportáže přináší i krátkou historiografii českého a moravského vystěhovalectví za "velkou louži", začínající obdobím kolem roku 1848, kdy se u Michganského jezera právě rodila dynamická metropole Chicago. Příliv osadníků pak pokračoval až do konce století. Na jeho přelomu žilo ve Spojených státech na 350 tisíc Čechů a Moravanů, před první světovou válkou se jejich počet přehoupl přes půl miliónu. Češi získávali i politický vliv. Nechyběli v chicagské a illinoiské státní správě a stávali se senátory a kongresmany. V roce 1931 byl Čech, rodák z Kladna, Antonín Josef Čermák dokonce zvolen chicagským starostou. Přestože byl o dva roky později zavražděn, na jeho počest nese 22.chicagská ulice název "Cermak Street". Konec druhé světové války předznamenal i konec české komunity. Mladou generaci přestávaly národní symboly oslovovat: z českých Američanů se stále více stávali Američané se vším všudy. Na konci devadesátých let žije v Chicagu zhruba okolo stovky tisíc lidí, kteří se stále cítí Čechy.
Podívejme se ještě alespoň v krátkosti na jedno téma z kulturní dvoustrany týdeníku RESPEKT. Jde o recenzi nové knihy Čechoameričanky Heleny Epsteinové "Nalezená minulost", v níž se autorka pokouší prostřednictvím osobní rodinné rekonstrukce zhmotnit a probudit tváře tří židovských žen - své prababičky švadleny Terezy Fruchtové, dcery hostinského z Brtnice u Jihlavy, její dcery Pipi, druhé švadleny v pořadí, autorčiny babičky, a nakonec i své matky Franci, která už opustila tuto rodinnou tradici. Byla dokonalým dítkem doby vyrůstajícím v liberálním prostředí masarykovské republiky: Zajímala se o módu, o biografy, pravidelně jezdila do Paříže a v zimě lyžovat do hor. Všechny tři Epsteinové předkyně v Čechách žily svůj běžný i výjimečný život. Líčení jejich osudů postihuje široký sociální a kulturní záběr tehdejší střední Evropy - od nástupu Hitlera k moci je to dál již dobře známý příběh evropské tragédie: Vrcholí tím, že Židovka Franci své rodiče naposledy spatří v Terezíně při odchodu transportu "na Východ", sama projde Osvětimí a osvobození se dočká v táboře smrti v Bergen-Belzenu. Za knihu spisovatelku Helenu Epsteinovou, pražskou rodačku žijící od roku 1948 v New Yorku, pochválil i Elie Wiesel. Napsal o ní, že "obohatí naše hledání a objevování paměti".
