Dirigent Zdeněk Mácal dosáhl svých největších úspěchů v Americe
8. ledna slaví své 85. narozeniny jeden z nejvýznamnějších českých dirigentů současnosti Zdeněk Mácal. Jak je v české kultuře poměrně obvyklé, Mácal se více proslavil v zahraničí, teprve později se dočkal většího uznání i doma. V Mácalově případě byly příčiny čistě politické.
Pražské jaro je jméno prestižního hudebního festivalu v českém hlavním městě, zároveň se ale Pražským jarem nazývá obrodný proces, který na jaře 1968 směřoval k vytvoření demokratického socialismu „s lidskou tváří“. Když sovětské tanky ukončily naděje na lepší život, stovky tisíc lidí emigrovali z tehdejšího Československa na Západ. Stejně se rozhodl i Zdeněk Mácal, který v té době už dosáhnul významných úspěchů, včetně vítězství v mezinárodních soutěžích, mimo jiné v Besançonu a v New Yorku v soutěži Dmitri Mitropoulos Competition. Na podzim 1967 se stal hlavním dirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK.
Brzy po emigraci se stal hudebním ředitelem Rozhlasového symfonického orchestru v Kolíně nad Rýnem a Hannoverského rozhlasového orchestru. Později pokračoval v kariéře i v zámoří. Ke svým nejvýznamnějším angažmá sám Mácal řadí posty šéfdirigenta Sydney Symphony Orchestra, hudebního ředitele Milwaukee Symphony Orchestra a New Jersey Symphony Orchestra. Pravidelně hostoval u nejlepších amerických orchestrů jako New York Philharmonic, Chicago Symphony Orchestra, Pittsburgh Symphony, Boston Symphony Orchestra, v Evropě dirigoval třeba Berlínskou filharmonii nebo vídeňské symfoniky. Ve vlasti se o něm ale téměř nevědělo, protože o úspěších emigrantů se za komunismu v médiích mlčelo.
V roce 2003 se stal šéfdirigentem České filharmonie, kvůli sporům s členy orchestru však své angažmá po čtyřech letech předčasně ukončil. O České filharmonii ale veřejně vždy mluví v dobrém. Podle něj je to špičkový orchestr, kterému se mu na světě nikdo nevyrovná v interpretaci Dvořáka. Právě s Dvořákem, ale i Mahlerem, Janáčkem a Brahmsem slavil ve světě největší úspěchy i sám Zdeněk Mácal.
