Do Slavie ještě dlouho s korunami

r_2100x1400_radio_praha.png

Už skoro týden se ve dvanácti zemích Evropské unie platí jednotnou měnou euro. Hodně se přitom hovoří o začátku nové éry, nejen pro první přímé účastníky, nýbrž pro celou Evropu. Také v Česku nešetří většina politiků a komentátorů vzletnými slovy, kterými jako by chtěli přiblížit den, kdy i u nás bude místo koruny platit euro. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, zbožná přání nemohou nahradit reálnou připravenost země k takovému přechodu.

Výhody jednotné měny jsou zřejmé. Jenže taková společná měna se podle nesmlouvavých ekonomických zákonů prosazuje postupně. Americkému dolaru to trvalo 150 let, než se o něm dalo hovořit jako o jednotné měně Spojených států. Euro naproti tomu vzniklo uměle, na základě politického rozhodnutí, nikoli ekonomickým vývojem. Proto také například představy o směnném kursu mezi eurem a dolarem vzaly rychle za své. Trhy zcela bezpečně rozeznaly, co je skutečnou výkonností a produktivitou a co zbožným přáním politiků. Alan Greenspan, šéf Americké federální banky, před lety dokonce řekl, že něco takového, jako je euro, lze zavést, ale nelze to udržet. Předpokládejme ale, že se tato pesimistická předpověď nenaplní a že projekt syntetické měny ukáže v evropském prostoru svou životnost.

Otázkou tedy je, kdy by po nás mohl chtít třeba vrchní v pražské kavárně Slavia zaplatit útratu v eurech. Ministr financí Jiří Rusnok počátkem prosince prohlásil, že Česká republika by mohla vyměnit korunu za jednotnou evropskou měnu dva roky po svém vstupu do Evropské unie. Tedy v roce 2006 či 2007, pokud samozřejmě bude Česko přijato v magickém roce 2004. Mnozí ekonomové se však k ministrově představě staví opatrně až skepticky. Především proto, že ke vstupu do měnového klubu unie je nutné splnit řadu ekonomických kritérií, například maximálně přípustnou inflaci. To by ale nemělo být větším problémem.

Kamenem úrazu je však, jak známo, stav a vývoj veřejných financí. Nejde ani tak o celkový státní dluh, který není v současnosti nijak hrozivý a ve srovnání třeba s Belgií či Itálií, zakládajícími členy Evropské unie, ani nestojí za řeč. Většině ekonomů se však zpění krev, když se podívá na strukturu hospodaření státu. Obrovský podíl zákonem předurčených, tedy mandatorních výdajů fakticky znemožňuje využití fiskálu k aktivní rozpočtové politice. A majetek státu zpeněžovaný v privatizaci je projídán v každodenních běžných výdajích. Řeči o tom, že reforma veřejných financí, a zejména penzijní reforma je dlouhodobým procesem a neohrožuje dnešní stabilitu ekonomiky, se jasně ukazují jako lakování reality na růžovo. Potřeba sytit výdaje rozpočtu privatizací již dnes nepřiměřeně zpevňuje kurs měny. Jenže tyto příjmy zřejmě do roka vyschnou. V nejbližších pěti letech by pak mohl bez radikálního zásahu narůst deficit důchodového účtu na úroveň, která znemožní dokonce splnění klíčového kritéria pro členství v Evropské unii, jímž je maximálně tříprocentní schodek veřejných financí. Pomýšlet za takové situace ještě na vstup do měnové unie a přijetí eura by bylo čiré fantazírování.

Jaké jsou tedy vyhlídky na obrat nepříznivého trendu? Letošní rok můžeme vynechat, je to rok ryze volební. Potom - pokud se nová vláda rozkouká - bude nezbytné nejprve dosáhnout širšího politického konsensu o klíčových změnách. A to při stavu české politické scény nebude vůbec jednoduché. Bude třeba změnit řadu zákonů, čemuž také přísluší nezanedbatelné legislativní lhůty. Pak se teprve ukáže, nakolik byly reformy ozdravné, ale to už zase nastane čas nových voleb.

Rovněž všechny zahraniční předpovědi ohledně členství Česka v měnové unii jsou velmi opatrné a zmiňují se pouze o horizontu několika, nejvýše deseti let. Nikdo totiž nedokáže přesně předvídat, v jakém stavu česká ekonomika a veřejné finance budou v době, kdy by ČR měla převzít jednotnou měnu. Nejde ovšem jen o Česko. Dřívější přijetí eura současnými kandidátskými zeměmi by podle zahraničních expertů vedlo k takovému zpřísnění monetární a daňové politiky, že by to ohrozilo hospodářský růst všech členských zemí - starých i nových. Zkrátka, na placení útraty v eurech v pražské kavárně Slavia si zřejmě počkáme déle, než si představují různí dnešní euronadšenci.