Do vězení se v padesátých letech šlo i za text na pohlednici
Věznice v Uherském Hradišti má pohnutou historii. Rozsáhlá budova, jejíž vnitřek působí značně depresivně, byla postavena v roce 1897.
Byli tu vězněni účastníci tzv. hodonínské prosincové stávky roku 1921, za německého protektorátu odpůrci nacistického režimu. Tehdy věznicí prošlo 12000 lidí. Po osvobození tu byli lidé odsouzení mimořádnými lidovými soudy. Neblaze proslulou se věznice v Uherském Hradišti stala hlavně v první polovině 50. let, řekl při její prohlídce Pavel Portl, historik Slováckého muzea. Působil tu i neblaze proslulý vyšetřovatel Ludvík Hlavačka.
Podle bývalých vyšetřovatelů to byl právě Ludvík Hlavačka, který vymyslel také elektrické boty. To bylo specifikum věznice v Uherském Hradišti v rámci metod vyšetřování Státní bezpečnosti. Byly to kovové vložky do bot spojené dráty napojenými na elektřinu. Nepoužívalo se to u všech vězňů, jen u těch nejdůležitějších. Dali jim ty vložky do bot, a pustili elektřinu, která jim proudila do těla. Metod, jak získat doznání z lidí, byla celá řada. Používal se třeba psychický nátlak. Ten se využíval hlavně u žen. Spočívalo to v tom, že jim vyhrožovali, co udělají s jejich rodinami, hlavně s jejich dětmi, pokud se nepřiznají. Ten psychický nátlak byl velký, a naprosto zásadní pro rozhodnutí těch žen doznat se i k tomu, co neudělaly, co nevěděly. Většina výslechů byla inscenovaná, už dopředu chtěli ty dané odpovědi."
Po roce 1989 začal s Ludvíkem Hlavačkou, a dalším vyšetřovatelem Aloisem Grebeníčkem soudní proces. Jeho konce se nedožili. Odsouzen byl jen třetí Vladimír Zavadilý.
"Alois Grebeníček, který byl členem ozbrojených složek hned po skončení druhé světové války, začal působit v rámci Státní bezpečnosti už v roce 1948. Působil tu do konce roku 1952, tedy poměrně krátkou dobu. Tady v okolí, ale zřejmě i v celé republice je symbolem spojeným s uherskohradišťkou věznicí. Byl předsedou Komunistické strany Československa. Je známý i díky soudnímu procesu, který měl proběhnout, a neproběhl, protože on byl spolu s Ludvíkem Hlavačkou jedním z těch, kteří měli být po roce 1989 souzeni. K tomu nikdy nedošlo. Ve chvíli, kdy mělo dojít ke státní, dodali lékařské zprávy, že se nemohou dostavit, a takhle to pokračovalo stále dokola. V rámci toho procesu měl být souzen třetí vyšetřovatel Vladimír Zavadilý. Když se státní takto odkládala, tak s ním udělali samostatný proces. Byl odsouzen na dva roky s pětiletou podmínkou."
Do vězení za text na pohlednici
Političtí vězni byli odsuzováni na dlouhé tresty. Deset, patnáct let nebylo nic výjimečného. Potom byli odváženi z Uherského Hradiště do jiných věznic, nejčastěji do Plzně na Bory, na Pankrác, ženská věznice byla v Pardubicích. Často nezůstávali ani tam. Byli odváženi do táborů nucených prací, kde fárali v uranových nebo v hnědouhelných dolech. Jeden z nich se tam dostal i za text na pohlednici.
Ale vzpomínal samozřejmě i na smutné věci, a to byla korekce. Bývala jak ve vězení, tak v táborech nucených prací. Vyprávěl mi, že to byla taková jáma vyhloubená do země, a nad tím z latí byla zbitá taková bouda. On tam byl v zimě, v lednu, kdy bylo asi minus 15 stupňů, a jediné, čím se tam mohl zakrýt, byly velké papírové pytle, neměli tam ani deky. A oni na něj zapomněli. Ale měl štěstí, že ta korekce stála hned vedle kuchyně, takže kuchař mu dírami v latích podával jídlo. Díky tomu tam ty tři dny přežil. Jednu korekci měl za to, když se jeho vztah provalil. Dozorkyně musela odejít, byla propuštěna. I po letech si pamatoval její jméno, Margita."
Jak dodal historik Pavel Portl, spousta politických vězňů říkala, že byli rádi, když proběhl soud, a dostali se do vězení, protože konečně skončilo období výslechů. To bylo to nejhorší, co zažili v celém procesu. Když se dostali do společné cely, tak to pro ně bylo víc k přežití. Existuje například lékařská zpráva z 50. let, ze které vyplývá, že téměř všichni vězni, se kterými lékař mluvil, byli mučeni elektrickým proudem, a biti do chodidel.
Samovazební cely měly dva krát čtyři metry
Říká se, že se tu hodně popravovalo. Kolik se tu odehrálo poprav?
"Bylo tady popraveno 5 osob. Neříkám záměrně "jen", protože i jeden člověk by byl moc. Bylo tu popraveno pět mužů z odbojové skupiny Svetlana. Bylo to v roce 1951. Byli popraveni na místě za kaplí, na vnitřním dvoře. Žádný z vězňů to neviděl, na ten dvůr v té době neměli přístup. Popravy se konaly brzy ráno ve čtyři, v pět hodin, a trvaly asi čtvrt hodiny. Co je specifické pro ta padesátá léta, tak se popravovalo tzv. provazem, to ale neznamenalo, že to bylo oběšení. V 50. letech to bylo jiné, horší. Té popravě se říkalo tzv. prkno. Představte si prkno, nebo velký kůl, kdy nahoře je háček a na něm oprátka. Kat měl svého pomocníka, který odsouzenému svázal nohy a tělo potáhl. Takže místo, aby si zlomil vaz, tak se začal dusit. Lékaři se neshodují, jak dlouho byl člověk při vědomí. Podle různých názorů je to jedna až tři minuty. Takhle byla například popravena i Milada Horáková."
Ve věznici vznikne Muzeum totality
Věznice zanikla při reorganizaci státní správy v roce 1960, kdy byl krajský soud přesunut z Uherského Hradiště do Brna. Vězeňský trakt je již dlouhá desetiletí zcela opuštěný a čeká na nové využití.
"V roce 1964 se do přední části, justičního paláce přestěhovala Střední umělecko-průmyslová škola. Řešilo se, co s objektem věznice. V traktu samovazeb měl podle tehdejšího návrhu vzniknout internát pro studenty té školy. K tomu nedošlo. Druhý návrh, jak využít věznici, je z počátku 80. let. Chtěli sem přestěhovat dům služeb. I veškeré pokusy nebo návrhy po roce 1989 ztroskotali mimo jiné na finančních nákladech. Po roce 1989 věznici vlastnilo Uherské Hradiště, které ji o pět let později prodalo Vězeňské službě, která se zavázala, že tu obnoví vazební věznici. K tomu nedošlo. Od té doby se ve věznici nic nedělo, většinou to téma vyplavalo před volbami. Nejbizardnější nápad byl otevřít ve věznici rockový klub. Nicméně už existuje projekt, v roce 2016 bylo podepsané memorandum, že vznikne Muzeum totality, a v té zbylé části, která tvoří asi tři čtvrtiny objektu, by měly být státní složky," historik Pavel Portl.
