Dokumentární film Nikomu jsem neublížil o agentech StB
Česká televize uvede v předvečer výročí únorového převratu z roku 1948 nový dokumentární film, ve kterém se zabývá fenoménem StB. Jmenuje se Nikomu jsem neublížil a režisér Pavel Křemen se v něm zaměřuje na téma udavačství a spolupráce s StB. Je to pozoruhodná sonda do problému, s nímž se za více než 20 let česká společnost nedokázala vyrovnat.
říká ve filmu Jaromír Ulč, bývalý důstojník StB. Státní bezpečnost vznikla 30. června 1945 jako jedna z neuniformovaných složek Sboru národní bezpečnosti. Po roce 1948 byla jedním z hlavních nástrojů komunistického teroru. Režisér Pavel Křemen získal pro natáčení celkem tři bývalé důstojníky StB a necelou desítku těch, kteří byli v různých dobách vedeni jako agenti či tajní spolupracovníci. Jaký záměr sledoval?
"Já jsem hlavně chtěl ukázat anatomii práce konfidenta v době totalitního režimu. Jak to vlastně fungovalo. Chtěl jsem zabránit těm dalším výmluvám bývalých agentů, kteří tvrdili, že byli vedeni u StB bez jejich vědomí. Že je tam estébáci napsali sami od sebe nebo že že vlastně žádné zprávy nedávali, ačkoliv se s nimi sešli třeba stokrát. A ti bývalí důstojnící Státní bezpečnosti toto jasně popírají. To prostě nebylo možné. Když se s nimi sešel stokrát, tak jim něco prostě říct musel, jinak by o něj neměli zájem. A to byl smysl mého filmu."
"Potom jsem našel kamaráda, o kterém jsem nedávno zjistil, že byl agentem státní bezpečnosti, a on byl ochoten o té své minulosti vyprávět. To je člověk, kterého znám opravdu dlouhou dobu, byli jsme spolu na cestách po celém světě, prožili jsme spolu pěkné i těžké chvíle, ale on mi to nikdy neřekl. Až nedávno jsem se náhodou dozvěděl, že byl agentem Státní bezpečnost. Dal jsem mu tu nabídku a on s tím souhlasil a díky němu jsme ten film mohli natočit. A on v tom filmu otevřeně hovoří o tom, jak udával své kamarády."
Vedle přímých účastníků ve filmu vypovídají i historici a psycholog. Slavomil Hubálek se například celoživotně zaměřuje na psychoterapii a reflexi udavačství chápe také jako součást terapeutického procesu:
"Přiznat se sám sobě z nepříjemných věcí je obtížný a dlouhodobý proces. Někdy to trvá léta, než pacient nahlédne na své chování. To co vidíme ve filmu, jsou u těch, kteří se přiznávají, výjimečné reakce. Přes devadesát procent těch lidí to před sebou nepřizná nebo si najde nějakou pseudoracionální omluvu."
"Mluvit o morálním poklesku, která člověk provedl, není jednoduché, a už vůbec ne říkat to celému národu. My jsme si nesmírně vážili, že ti lidé byli ochotni to udělat."
Slavomil Hubálek říká, že důvody k zapírání jsou především vnitřní, česká společnost je totiž v morálních otázkách až příliš tolerantní.
"Těch lidí, kteří jsou schopni takto otevřeného postoje, si velmi vážím. V mém pohledu na svět se dá odpustit skoro všechno, ale za předpokladu upřímného vyznání a do jisté míry pokání. Mě velice popouzí ta skupina třeba právě spolupracovníků StB, kteří všechno popřou, všechno zatlučou, nic si nepamatují, eventuelně začnou poukazovat na ostatní, že ti jsou ještě horší."
Film podává vyvážený obraz obou stran a i v jejich rámci usiluje o zachycení celé škály možných přístupů. Mezi důstojníky StB je člověk, který své působení hodnotí jako chybu i takový, který je dodnes pokládá za správné. Stejně tak mezi agenty film zachytil člověka, který chybu přiznává, jiného, kdo vinu popírá, člověka, který byl zřejmě skutečně veden omylem i člověka, který spolupráci podepsal z lidsky pochopitelných důvodů po dvaceti letech komunistické perzekuce. Hodinový dokument Nikomu jsem neublížil uvede Česká televize 24. února.
