Dvě legendy moravského folkloru: Šuláková a Lapčíková
Po měsíci je tu opět další díl našeho pravidelného folklorního cyklu Ach synku, synku. Z pražského studia vás zdraví Milena Štráfeldová. Tentokrát Vás pozvu na setkání, kde byste folklor možná nehledali - do pražského Lucerna Music Baru.
Před pár týdny tu totiž vystupovala vsetínská skupina Fleret, která se od samého začátku v roce 1982 inspiruje valašskou lidovou písní:
Vsetínská kapela Fleret je sama o sobě hodně zajímavá, vydala řadu cédéček, v Lucerně dostala hned dvě zlaté desky a mezi mladými lidmi má spoustu příznivců. Co mne na ní ale zvlášť zaujalo, je to, že si ta parta kluků, kteří nemají daleko k rocku, na pódium pozvala Jarmilu Šulákovou.
Jarmila Šuláková má naprosto nezaměnitelný hlas a muzikantský projev a příznivci lidové písničky ji znají takřka odnepaměti. Byla jsem ještě hodně malá, když tehdejší rozhlas vysílal pravidelně každé ráno Voničku lidových písní a ona v ní snad nikdy nechyběla. Pro mnoho lidí Jarmila Šuláková rovná se folklor, a pokud by měl folklor svou první dámu, byla by to určitě ona. Proto mne překvapilo, když se přiznala, že svou první lidovou písničku se naučila jako dospělá:
"Tož mně bylo mezi osmnáctým a devatenáctým rokem a začalo to tak, že přijel klarinetista valašské muziky k nám. To už jsem z taneční muziky přešla k cimbálovce. A on přijel na motorce v nedělu a povídá: Jarmilo, tady máš tři písničky, bylo to Okolo Súče, Aj vy páni muzikanti a V tej uherskej javořině, taková táhlá. Tyto tři písničky sa nauč, přijď v pátek do zkúšky a v nedělu jedem na Bystřičky. My ti půjčíme kroj. Tak mi jedna tetička z toho krúžku půjčila krok a už jsem jela..."
Tak teď jste slyšeli Jarmilu Šulákovou v nahrávce z r. 1949! Jako mladá zpívala nejrůznější žánry:
"Já jsem zpívala ve škole ve sboru, asi pětačtyřicet nás bylo a zpívali jsme národní a lidové písně a třeba i Smetanu, Dvořáka. Tak to začalo v tom sboru, potom to byli Bobříci, čtyři kluci, a to jsme zase zpívali trampské písničky a něco jsme přejímali od Gustava Broma. Aj s taneční muzikú jsem zpívala asi rok a půl a pak jsem přišla do souboru. Když jsem měla patnáct roků, říkala jsem: maminko, já bych si někdy tak ráda zazpívala v tom rozhlase. Představte si! A to jsem netušila, kolikrát já pojedu natáčet do Brna a do Ostravy, jak to se mňú zamete..."
Jarmila Šuláková si dnes už nepamatuje, která byla ta vůbec první písnička, kterou se naučila:
"Maminka mňa moc neučila. Ona byla spíš na takové ty operetky, hrávala divadlo, takže tam to bylo úplně něco jiného."
Dnes by ale dokázala lidových písní zazpívat na stovky a možná tisíce:
"To nevím zpaměti, ale je jich moc, protože když někde uslyšíme slováckou písničku nebo slovenskú, a valašské samozřejmě, tak si vzpomenu. Musím ju někde slyšet a už si vzpomenu aj na tu celú písničku."
A kterou z nich má nejraději?
"To je otázka na smrť! Já mám ráda všecky!"
Pro skalní milovníky folkloru bylo velkým překvapením, když po roce 2000 začala Jarmila Šuláková zpívat s Fleretem:
"Rock je rock a folklor je folklor, ale když se to tak nějak šikovně sklúbí dohromady, tak to lidi majú rádi."
Našli se prý i takoví, kteří ji za to ale kritizovali:
"Já si z toho nedělala nic, protože si říkám, když ten folklor byl trochu odtažený po tej naší něžnej revolúci, tak jsem měla na mysli, aby přeca enom ti mladí dostali lidovú písničku do sebe. Je to v tom novém kabátě s Fleretem, jiná úprava, jiné nástroje. Tak si myslím, že jsem neudělala chybu."
"Záleží na tom, jak ti, co to dělajú, to cítí. A jak si myslí, že to vejde mezi lid, protože je dobré jít s dobú, upravovat, dělat něco jiného, než co bylo kdysi. Život byl jiný za starých časů a na ten čas se skládaly ty lidové písně. Dneska je život úplně jiný, takže to se zase odráží v tých písních a v tých úpravách. Myslím si, že to není špatné. Když si vezmete třeba vážnú muziku, kolik za ta staletí prodělala různých změn. Tak prodělává i lidová píseň svoje doby."
S Fleretem se Jarmila Šuláková znovu vrátila na velké festivaly:
"Je to úžasné na tých folklových festivaloch. Tož tam ta mládež zpívá ruky hore, je to v létě, venku. Když vidíte ty rozesmáté oči a ty krásné mladé lidi, tak je vám dobře."
"Lapčíková je vynikající zpěvačka! Vynikající! Ta opravdu musí zpívat moc a moc roků."
"Jarmilka je velikánský profesionál, který skutečně zpívá od útlého mládí celý život. Má mimořádný dar hlasu, zcela mimořádný. Na Moravě je opravdu několik lidí, kteří mají velké dary hlasu, ale zpívají třeba jenom na dvoře svému zvířectvu. A Jarmilka má ještě tu velkou profesionální zkušenost, procestování kusu světa a možností srovnávat. A pro mne je to veliká výzva, protože vedle ní zpívat není vůbec snadné."
říká zase Zuzana Lapčíková o Jarmile Šulákové.
"Ona je absolutně sebejistá, absolutně cítí tóninu, výborně cítí harmonii, a jakoby se jí přiblížit nebo najít tu společnou vlnovou frekvenci, na které to opravdu krásně zazní, je docela těžké. Když se to ale podaří, tak je to opravdu krásné."
Jarmilu Šulákovou jsem před koncertem zažila v zákulisí v šatně. Po dlouhé cestě ze Vsetína do Praha, mnoha hodinách zkoušení, natáčení DVD a rozhovorů na ní nebyla znát nejmenší únava. Přitáhla si jen tkalouny na vyšívané košili, napila se borovičky a mohla zpívat dál. Zuzany Lapčíkové jsem se zeptala, jestli má vedle Šulákové šanci na pódiu i jiný muzikant:
"Vedle ní se neprosadí! To je téměř nemožné. Ona je opravdu dominantní, ale mile dominantní. Ona je opravdu obrovský formát, takže když narazí na člověka, kterého z nějakého důvodu pochopí, nebo jí vyhovuje, cítí podobným způsobem muziku jako ona, tak mu absolutně dá prostor. Já když jsme měla poprvé po dlouhé době teď před Vánoci příležitost s ní si znovu zahrát, protože už dávno jsem ji doprovázela, ještě v rozhlasovém orchestru, tak to pro mne byla znovu příležitost si tohle ověřit. Ona není nekompromisní, ona samozřejmě tu muziku cítí, a když něco krásného vzniká, tak tomu dotyčnému prostor okamžitě dá. Protože to uznává a absolutně instinktem to pozná."
Jarmila Šuláková a Zuzana Lapčíková jsou myslím dva naprosté protiklady a ten nejmenší rozdíl je, že je dělí nejméně dvě generace. Zuzana Lapčíková s lidovými písničkami přímo vyrostla. Ty první ji učila babička, dnes by je nejspíš nespočítala:
"Já myslím, že to je řádově i v tisících. To se nedá nějak přesně odhadnout. Ale folklor se vyskytuje ve variantách, a když se člověk nějakou oblast snaží postihnout komplexně, co nejvíc, maximálně ji poznat, tak potom samozřejmě když uslyší jakoukoli píseň, co se týče textu nebo nápěvu, okamžitě ví, kam ji má zařadit. A okamžitě je mu jasné, co měla třeba za funkci, kdy se zpívala, proč se používala, v jakých souvislostech a tak dále. Takže potom vlastně začnete vrstvit ty varianty a pak je to číslo opravdu velké."
Zuzana Lapčíková vystudovala hru na cimbál na konzervatoři a folklorem se zabývá přímo badatelsky. Studovala i etnomuzikologii na brněnské Masarykově univerzitě. Jaký je tedy její vztah k lidové písní?
"Od mládí a odmalinka, protože jsem v tom vlastně vyrostla úplně bezprostředně, je intuitivní. Ale už asi ve 14 letech přistoupila ta racionální složka, kdy jsem se rozhodla, že tehdy mně dostupné sbírky moravských písní se prostě naučím. Tehdy jsem začala Sušilem, což byl dobrý start. A protože jsem tehdy neměla možnost jakéhokoli kopírování a xeroxu, pořizovala jsem si z toho Sušila výpisy. Ne proto, že bych ho neměla k dispozici, ale protože jsem si to potřebovala řadit třeba regionálně nebo podle určitých okruhů, které jsem si sama tehdy určovala. Takže dneska je to hledisko už opravdu v první řadě poznávací, studující, srovnávací, protože je to pro mne opravdu obrovská inspirace."
"Pro mne to prvotní a zásadní ve folkloru je, že je to vlastně výkřik emoce.Člověk, když třeba zpíval o lásce nebo zpíval o práci, o ztrátě nebo o nějakém zlém osudu, tak to byla psychologická očista. Potřeboval se vyzpívat z té momentální emoce. A v případě, že se ta emotivní stránka nebo stránka té nálady odtud vytratí ve prospěch jakéhosi quasi dokonalého zvuku, tak pro mne to ztrácí to kouzlo. Co pro mne je ve folkloru nesmírně důležité, ta jeho faktická životnost, že se neustále podle různých situací a podle různých příležitostí mění. Ta jeho improvizační složka nebo stránka je tak strašně důležitá, že ho neustále jakoby občerstvuje."
Náš dnešní pořad z cyklu Ach synku, synku končí. Na slyšenou příště se těší Milena Štráfeldová.
