Exilový novinář Josef Josten desítky let informoval svět o životě za železnou oponou

zapomenuty_nepritel_josef_josten.jpg

Zapomenutý "nepřítel" Josef Josten se jmenuje více než sedmisetstránková monografie historičky Milady Polišenské. Je výsledkem několikaletého výzkumu v amerických, britských a českých archivech i jeho pozůstalosti. Osobnost tohoto exilového publicisty, spisovatele a vydavatele, který prožil téměř půl století ve Velké Británii, přiblíží v repríze Historické obzory.

"Já jsem předtím jméno Josef Josten neznala, což není divu, protože za komunismu se mu publicita u nás pochopitelně vůbec nedělala. Nicméně něco mi to říkalo, v hloubce jsem to jméno nějak měla v sobě,"

přiznává autorka knihy Milada Polišenská. K prvním informacím o Jostenovi se dostala vlastně náhodou, při bádání v archivu univerzity v Nebrasce v r. 1995. Vedle dokumentů o českých farmářích, kteří do Nebrasky přicházeli před první světovou válkou, tu objevila také velkou kolekci spisů Josefa Jostena. Ty zde shromáždil univerzitní archivář českého původu Joe Svoboda, který chtěl v Nebrasce vybudovat archiv zahraničních Čechů. Už při prvním seznámení s Jostenem poznala Milada Polišenská, že tu našla velké téma:

"Otevřela jsem první krabici - a to téma bylo moje, protože jsem si uvědomila jednak velkou vypovídací sílu těch dokumentů, a navíc velký lidský příběh, který byl v těch dokumentech obsažen. Když nepočítám pochopitelně dokumentační hodnotu pro dějiny diplomacie, dějiny exilu a podobně."

Kdo tedy byl Josef Josten? Alespoň v krátkosti: narodil se v r. 1913 v Praze, pocházel z židovské rodiny, původní jméno Josef Stein si změnil před 2. světovou válkou. Z existenčních důvodů nemohl dostudovat, zajímal se však o žurnalistiku a od poloviny 30. let psal pro Lidové noviny. Jak ale připomíná profesor Ivo Barteček z olomoucké Univerzity Palackého, Josten už brzy odchází poprvé do exilu:

"Nejdříve je to rok 1939, okupace Československa. Tato cesta do exilu šla přes Slovensko, bývalou Jugoslávii, dokonce přes Sýrii, aby se vrátil do Francie. Druhý exil je po roce 1948. On sám odchází v březnových dnech r. 48. Odchází tentokrát přes Šumavu. Neodcházel sám, odchází s více přáteli a kolegy. Ten přechod se povedl. V exilu zůstává až do konce svého života."

Josef Josten zůstal ve Velké Británii, kde hned po svém příchodu začal shromažďovat a publikovat informace o tom, co se děje v komunistickém Československu. Jeho informační letáky i časopis, který vydával, byly určeny nejen samotným exulantům, ale i britským, americkým a dalším úřadům a zpravodajským službám, kterým tak dodával "munici" pro boj s totalitním režimem.

/Barteček/ "Je to jedna z předních osobností onoho zájmu o pomoc Československu. Ta pomoc spočívala především v tom, že se rozhodl - a vytrval po celý svůj život, až do poloviny 80. let - k tomu, aby informoval. Aby informoval zahraniční veřejnost o Československu a současně aby burcoval ve prospěch toho, co si odnesl, a to jsou ideály demokratické masarykovské Československé republiky. Především se zasloužil o to, že prostřednictvím jeho informačních bulletinů byli informováni ti, kteří o to měli zájem, o tom, co se děje v Československu. Je pravda, že tyto informace byly útržkovité, že teprve z pohledu času nabývají stále větší hodnoty. Jeho týdeník Čechoslovák už měl větší ambice. Vycházel v zásadě téměř tři desetiletí. Když se podívám do distribuce, je tam samozřejmě Británie, Spojené státy americké, jsou to až stovky odběratelů v Latinské Americe, především v Argentině a v Brazílii. A ta informovanost o tom, co se děje v Československu, tam vlastně měla jeden z dalších pilířů."

Jak ale na konferenci o Josefovi Jostenovi, kterou v létě v Praze uspořádala Anglo-americká univerzita, připomněl prof. Otto Pick z Institutu mezinárodních vztahů Univerzity Karlovy, Josten vlastně po celá desetiletí vydával své informační letáky i časopis prakticky zcela sám, bez podpory dalších exulantů:

"Josef Josten byl výjimečný v tom, že byl solitér. On si dělal svoje, a to dělal velmi dobře, úporně, někdy až příliš úporně, protože to byl, člověk, který když se do něčeho zakousl, tak to nepustil. A s tím českým spolkařením moc nesympatizoval."

Josef Josten se s československými exulanty a jejich organizacemi dostával dokonce do sporů, připomíná Ivo Barteček:

"Josten je charakteristický svou tvrdohlavostí. To, co započal, co si předsevzal v roce 1948, a to za osobních obětí, za obětí rodiny, ne vždy snadné komunikace s Čechoslováky v exilu, v tom vytrval přes všechna úskalí až do konce svého života. A ve finále se výrazně angažuje ve prospěch lidských práv. V tuto chvíli vystupuje na obranu osobností, které po roce 1989 vejdou v obecnou známost jako součást českého a československého disentu."

Od prvního setkání Milady Polišenské s Jostenem v archivu v Nebrasce až do vydání knihy uteklo dlouhých čtrnáct let. Po návratu z Nebrasky se věnovala pátrání po Jostenovi i v dalších archivech, v Česku i ve Velké Británii. Zde navázala kontakt s rodinou Josefa Jostena, který byl v té době už po smrti, zemřel r. 1985. V její práci jí hodně pomohl syn Josefa Jostena Martin.

Milada Polišenská a Martin Josten, foto: autorka
/Polišenská/ "Nakonec jsme se dohodli, že pozůstalost po svém otci věnuje do České republiky. Takže místo bádání jsem běžela do místního obchodu a nanosili jsme krabice a balili jsme a pakovali. Bylo toho tehdy šestnáct ohromných krabic od bramborových chipsů. A potom péčí našeho velvyslanectví v Londýně se všechny krabice převezly sem k nám, na Anglo-americkou vysokou školu, kde jsem je uspořádala. Bylo dojednáno s Univerzitou Palackého v Olomouci převzetí tohoto fondu, který je podle mého názoru mimořádně zajímavý, velmi cenný a má velkou vypovídací hodnotu, do Centra pro exilová studia Univerzity Palackého v Olomouci."

Soukromý archiv Josefa Jostena, foto: autorka
O řadách archivních krabic, které letos putovaly z Prahy do Olomouce, Martin Josten řekl:

"Představují záznamy historie, která samozřejmě byla doma v Československu potlačována. Jsou to především jeho týdenní bulletiny, které vydával pětatřicet let od r. 1949. Zaznamenávají, co se dělo za železnou oponou. Já proto doufám, že budou užitečným zdrojem pro budoucnost."


Příspěvek jsme poprvé vysílali 8. listopadu 2009, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.