Geolog, diplomat, univerzitní profesor aneb příběh českého krajana v Austrálii
Až z Austrálie přijeli na loňský Týden zahraničních Čechů do Prahy manželé Menšíkovi. Stali se tak jeho opravdu nejvzdálenějšími účastníky. Manželé Menšíkovi jsou i pravidelnými posluchači Radia Praha a jejich odpověď byla oceněna v jedné z našich rozhlasových soutěží. V dnešní rubrice přinášíme s panem Menšíkem krátký rozhovor:
"Já jsem přišel do Austrálie v roce 1951, jsem jeden z průkopníků, a jestli o tom máte pochyby, doporučuji Vám, abyste navštívili Australské národní muzeum v Sydney, kde je dlouhá stěna se jmény průkopníků ze všech států světa, a asi na třetím sloupu najdete moje jméno."
Jaké byly Vaše začátky v Austrálii?
"Začátky byly velice těžké. To se nedá vůbec porovnat v žádném směru s nynější emigrací. Tehdy jsme museli jít, kam vláda rozhodla. Měli jsme dvouletý kontrakt a museli jsme splnit podmínky. Zvláště rodiny tím velice trpěly, poněvadž muži kolikrát byli někde uprostřed Austrálie, kde stavěli železnici, a jejich rodiny byly tisíce kilometrů v různých lágrech nebo táborech. Měli tak příležitost je navštívit jednou nebo dvakrát za tři měsíce. Na druhé straně já jsem vlastně skončil svůj kontrakt s australskou vládou, když jsem pracoval na Snowy Mountains. A tam bylo přísloví: kdo nepracoval na Sněhových horách, není Australan. Tudíž tam jsem strávil několik let a stejně i spousta mladých lidí. Žádné kontakty s ostatním světem, kolikrát bylo v táborech čtyři sta mužů a dvě nebo tři ženy, většinou manželky inženýrů. Zůstávali jsme tam tři až čtyři měsíce, a když jsme přišli do Sydney, tak jsme zjistili, že se ani neumíme chovat. Byli jsme tak izolovaní, v panenské zemi, kde nikdo předtím nebyl."
Jaká byla Vaše další historie v Austrálii? Jak jste se nakonec uchytil a jaká byla Vaše profese?
"Uchytil jsem se v několika oborech. Nejdříve jsem pracoval na Snowy Mountains v geologickém oddělení. Pak jsem jel kolem světa a vrátil jsem se znovu na Snowy Mountains. Dělal jsem v geometrickém oddělení. Když jsme pracovali na podzemních hydrocentrálách, byla to práce čtyřiadvacet hodin denně, ve dvě hodiny ráno jsme šplhali čtyři sta stop po žebřících, abychom dali dělníkům znamení, aby ty šachty, které byly tisíc stop hluboké, správně vrtali, aby to nebylo šikmo. Pak jsem odešel do Canberry, kde jsem pracoval ve statistickém ústavu, ve státních podnicích a v privátních oborech. Pak jsem pracoval na ministerstvu emigrace v Melbourne, tam jsem se rozhodl, že se musím podívat ještě jednou do Evropy, a odjel jsem do Londýna. Tam jsem pracoval dva roky a pak mne přeložili do Vídně na australské velvyslanectví, kde jsem zůstal dalších dva a půl roku. Pak jsem se znovu vrátil do Anglie, tam jsem zůstal další rok a rozhodl jsem se, že už je nejvyšší čas, abych se vrátil a založil nějaký normální život. Ale rozhodl jsem se, že to musím vzít kolem světa, přes jižní Afriku, Jižní Ameriku a zpátky do Austrálie. Jenomže do jižní Afriky jsem se dostal v období, kdy Dubček vládl v tehdejší Československé republice a spojenecké armády pak okupovaly celé území. Měl jsem plán, že se zúčastním expedice v amazonských pralesích v Peru, mne hrozně zajímala říše Inků a tamní civilizace. Jenomže jsem si řekl, že musím odložit cestu do Jižní Ameriky, abych viděl, jak se vyvine situace. A jednoho dne, když jsem byl v Johannesburgu na takovém mejdánku, jsem potkal moji druhou polovičku. A řekl jsem, osud je osud, musel jsem jet třikrát kolem světa, abych jel do černé Afriky a potkal někoho, kdo se narodil asi padesát kilometrů od mého rodiště.
A v dnešní rubrice Češi v zahraničí pro Vás máme i několik aktuálních informací: vláda se ve středu zabývala rekonstrukcí České národní budovy v New Yorku. O problémech, které jsou se záchranou tohoto krajanského domu na Manhattanu spojeny, Vás v našem vysílání průběžně informujeme. Připomenu jen, že budova, kterou si postavili naši krajané v New Yorku koncem 19. století, v posledních desetiletích zchátrala a krajanské spolky ve Spojených státech ji nedokázaly udržovat. Prodaly ji proto v roce 2001 za symbolický jeden dolar českému státu. Česká republika se za to zavázala dům zrekonstruovat a bude ho využívat jako sídlo konzulátu a Českého centra. Má zde být také restaurace, výstavní prostor a víceúčelový taneční sál. Krajanské spolky tu budou mít na příštích 99 let k dispozici celé jedno patro. Oprava budovy se však nejen opožďuje, ale také prodražuje. Původně měla být první etapa rekonstrukce dokončena letos 28. října, termín se ale odkládá. Národní budova bude zřejmě pro veřejnost otevřena až začátkem roku 2006. Z původních 250 milionů korun se cena za rekonstrukci vyšplhala na 450 milionů. Důvodem je mimo jiné to, že během zimy byly sklepní prostory budovy zaplaveny topným olejem, který sem protekl ze sousedního domu.
