Georg Dobrovolny: Ve Švýcarsku jsem přechodně, ale trvá to už padesát let…
Rodičům znárodnili obchod, otce poslali komunisté na 13 let do vězení, on sám nemohl studovat, ani sehnat dobrou práci. Po invazi v roce 1968 se proto rozhodl k odchodu do ciziny. Dnes žije Georg Dobrovolny s manželkou nedaleko Bernu.
„Byl jsem rozhodnutý emigrovat už před rokem 68. Uvažoval jsem o tom například v roce 1962 při návštěvě Rumunska. Ale vždy jsme si to rozmyslel, protože jsem si říkal, že na lodi by to asi nešlo. Ale nakonec šlo o spontánní krok. Počátkem roku 1968 jsem se vrátil ze Západního Německa. Němečtí známí mne před návratem varovali, ale já byl v té době přesvědčený, že se to u nás vyvíjí dobře. Jenže pak přišli Rusové.“
Georg tak jak mnozí další měl kvůli svému původu problémy se dostat na studia. Rodiče měli obchod v Dolní Lipové, který jim po roce 1948 znárodnili. Otce navíc po vykonstruovaném procesu poslali na 13 let do vězení. Georg se s ním setkal až po deseti letech, kdy byl propuštěný díky amnestii.
„Nemohl jsem studovat gymnázium ani řemeslo, nebo zkoušet materiály jako technolog. Nemohl jsem téměř nic, já byl zoufalý. Chtěl jsem být pilotem, ale oni mi nedali papíry, abych jim neuletěl,“ vypráví s úsměvem a dodnes velmi specifickým moravským přízvukem Georg Dobrovolny.
„Původně jsem chtěl do Kanady, někam daleko. Měl jsem slabé znalosti angličtiny, tak jsem si říkal, že se nejdřív naučím jazyk. A pak jsem tu poznal manželku a zůstal už tady. Takže ta dočasnost trvá už 50 let.“
Jaké byly první týdny v cizí zemi?
„Vše probíhalo v letu. Já doufal, že se budu moct brzy vrátit. V tom jsem se lišil od některých krajanů, kteří mi říkali, že to bude na dlouho. Hned jsem začal pracovat. Složil jsem zkoušky jako konstruktér a do týdne nastoupil. A pak v listopadu jsem začal studovat na univerzitě v St. Gallenu. Přes den jsem studoval a v noci si přivydělával. Nechtěl jsem nikomu být na obtíž. Paradoxně jsem si vydělával peníze výukou ruštiny. Na té jazykové škole tehdy nikdo tento jazyk neučil, tak jsem to tam zavedl.“
Měl jste informace z domova, jak se vedlo po vašem útěku rodičům?
„To byla největší zátěž. Za rok přišel bratr, ještě se mu to podařilo. Rodiče vyslýchali, nenechali je vyjet za námi návštěvu. Dával jsem pozor, co jim píšu, ale stejně mi řekli, že píšu málo opatrně. Od roku 1971 jsem pak s nimi byl v kontaktu díky své ženě. Ona byla dobrodružka. Měla odvahu. V očích tamějších donašečů byla považovaná za západní špionku. Dnes to máme potvrzené i na papíře.“
Československo na mne působilo jako vězení
S paní Petrou, původem pocházející z Lucemburska, se poznali na cestě do Benátek. A byla to láska na první pohled. Drobná sympatická paní se energicky zapojuje do našeho rozhovoru – česky.
„Hned jsem se zamilovala do češtiny. Byla jsem ráda, že jsem se s rodinou mého muže mohla domluvit. To byli fantastičtí lidé.“
I když zpočátku nebyla podle paní Petry komunikace jednoduchá.
„Češtinu jsem studovala na univerzitě v Curychu a moje učitelka byla dáma z Prahy, která tak trochu česky zpívala. Moje tchyně mluvila úplně jinak, moravským nářečím. Byla jsem zpočátku zklamaná, že jsem jí moc nerozuměla.“
„Mně se líbilo, jak Češi kreativně zacházeli s mocí. Ten humor. Bez zbraně bojovat za život, to na mne dělalo velký dojem. Jsem ráda, že jsem tam cestovala sama, byla s tou rodinou, mám na to moc pěkné vzpomínky. Teď tam cestujeme společně.“
Jaké to bylo se ocitnout se v Československu v době normalizace, kdy se opět tvrdě začali utahovat šrouby?
„První dojem byl velmi smutný, vůbec jsem si neuměla představit, jaké to je žít jako ve vězení. Rozdíl také byl, když jsem tam jela vlakem nebo letecky. Letadlem jsme železnou oponu přeletěla, takže to bylo lepší. Později jsem raději létala, protože při jízdě vlakem nebylo příjemné vidět všechny ty celníky, vojáky ze zbraněmi. Já jsem celý život žila ve svobodném světě, tomuhle jsem nerozuměla. Ale jakmile jsem byla v kontaktu s rodinou nebo i normálními obyčejnými lidmi, tak kontakty byly srdečné, hodně jsme se nasmáli. Využila jsem cest do Československa také k poznání vaší kultury, chodila jsem na koncerty apod.“
Neměla jste obavy, že vás sleduje STB?
„Osobně jsem to nevnímala, ale dávala jsem si pozor, Měla jsem obavy, abych nějak neohrozila manželovu rodinu. Věděla jsem například, že musím mluvit potichu. Nemohla jsem zapřít, že jsem cizinka, bylo to patné už podle kufru nebo oblečení. Když pak slyšeli mou češtinu, tak si mysleli, že jsem Polka nebo z Ostravy“, vzpomíná paní Petra.
Moravskou bodrost jsem ve Švýcarsku neztratil
Naprostá většina z 15 tisíc emigrantů, kteří přišli do Švýcarska, si rychle našla práci, často velmi kvalifikovanou. Příkladem je i pan Georg Dobrovolny, který byl úspěšným ekonomickým analytikem v Institutu of International Finance. Působil ve Washingtonu i Bruselu. Pohyboval se tak častěji v mezinárodní než české komunitě.
„Když jsme sem přišli, přišli s námi i nasazení „červi“. Takže jsem se nechtěl v žádném krajanském spolku angažovat. Navíc jsem se chtěl naučit řeč, začít fungovat v místním systému. Ale samozřejmě jsem se s Čechy stýkal. Jako studenti jsme například pořádali táboráky, zpívali naše písničky. Byl tam s námi někdy i Ota Šik (český ekonom a politik Pražského jara, tvůrce reforem označovaných později jako třetí cesta). A ten se rozkejval, sedl si na kládu v lese, hrálo se na dvě kytary, opékalo se“, směje se Georg Dobrovolny.
A jak se dnes cítíte?
„Já jsem si uchoval moravskou bodrost. Jedna zdejší přítelkyně, dcera generála Giusana, mi řekla: Nesnaž se nikdy být jako stoprocentní Švýcar, to se ti stejně nikdy nepovede. Ale když jsem doma na Moravě, tak mne berou jako Švýcara. Já se tam cítím moc dobře, ale oni mne tam berou jako pošvýcarštělého Moraváka“.
Dr. Georg Dobrovolny pochází z Dolní Lipové, do Švýcarska odešel po invazi v roce 1968, vystudoval univerzitu v St.Gallenu, působil jako ekonom a analytik v Institut of International Finance, v devadesátých letech založil Fórum East – West, jehož cílem je zprostředkovat dialog a výměnu zkušeností mezi experty, podnikateli i politiky ze Švýcarska a zemí střední a východní Evropy.
