Getruda Goepfertová Gruberová neměla v exilu na stesk čas

r_2100x1400_radio_praha.png

Malířka, spisovatelka a básnířka Gertruda Goepfertová Gruberová žije v exilu téměř šedesát let. Přítelkyně Jana Zahradníčka a Jana Čepa se letos dožívá čtyřiaosmdesáti let. Stejskáním se nezdržuju, řekla našemu kolegovi Adamu Drdovi, když s ní v německém Rosenheimu natáčel rozhovor pro cyklus Českého rozhlasu a občanského sdružení Post Bellum Příběhy 20. století.

Letní zrcadlení

kobylka vrzavá

pod klenbou stmívání

na bochník kamene

porostlý srdečně

rozchodníkem:

to léto letošní

požalo marnosti jimiž jsem brouzdala

smolničku knotovku bedrník rmen

jestřábník pryskyřník šalvěj toten

do kupky na seno ať mi je propůjčí

pod hlavu na spaní

na podpal snům

napsala Gertruda Goepfertová Gruberová v 60. letech. Její básně a povídky vycházely v Melbourne, v Římě, v Mnichově, v New Yorku i v Curychu.

Narodila se v roce 1924 v Janštýně na Vysočině, v rodině českých sklářů:

"Moje maminka byla dcerou bohatého sedláka a tatínek byl po svém tatínkovi, dědečkovi a všech svých předcích úředníkem ve sklárně. Nakonec byl správcem sklárny v Kyjově."

Malířský talent nezapřela odmala, pokreslila každý kousek papíru:

"Když se mne někdo ptal, holčičko, čím bys chtěla být, jaké zaměstnání bys chtěla mít, já jsem si myslela, co se tak hloupě ptá? Já jsem přece malířka! A já jsem to opravdu myslela vážně."

Její výtvarné nadání ocenila i Zdeňka Braunerová. Do sklárny, kde pracoval tatínek malé Gertrudy, si jezdila pro sklo, na které pak vytvářela své typické malby:

"Jednou jí ukázal nějakou mou čmáranici. Byl asi hrdý na to, že má holčičku a ta maluje. A ona mu povídala, to je pěkné, možná z ní bude malířka. A on to chudák vzal vážně."

Gertruda Goepfertová však vedle malířského nadání projevovala už od dětství i literární talent:

"To psaní začalo taky celkem brzy. Už na obecné škole jsem psala takové krátké článečky do Národní politiky. Ta měla dětskou přílohu a tam jsem psala. Pamatuji se na jeden, ten se jmenoval Rackové na Vltavě. Tehdy jsem byla ve třetí nebo čtvrté třídě obecné školy."

V roce 1943 Gertruda maturovala na kyjovském gymnáziu a do konce války byla totálně nasazena v tamních sklárnách. Od roku 1946 však začala studovat na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Nejprve v ateliéru Františka Tichého. příliš se jí tam ale nelíbilo:

"Já jsem naštěstí od Tichého přestoupila, poněvadž ten ateliér byl ze začátku nesnesitelný. Tam ti kluci tak komunisticky blbli, chodili do komunistického vyučování, vždycky před polednem sbalili kufry a šli. Někteří byli dokonce agresivní. Já jsem chodila někdy ráno do kostela a oni mne atakovali. Já jsem se netajila se svým přesvědčením, ale oni se taky netajili se svou nelibostí. Pak jsem se taky nepřihlásila do Svazu mládeže. Myslela jsem si: já do žádných spolků nelezu, nejsem členem žádné politické strany, nechodila jsem do Sokola ani do Orla, prostě nikam. Neměla jsem spolky v oblibě a tak se nebudu přihlašovat do nějakého Svazu mládeže. Ale zjistilo se, že jsem byla jediná! Bylo vidět, že ta situace není k žití, že ti lidé jsou jak ovce."

Už od válečných let se Gertruda Goepfertová přátelila s katolickými básníky a spisovateli Janem Čepem, Janem Zahradníčkem, Jakubem Demlem. Společně se obávali poválečného vývoje v Československu, do kterého stále silněji zasahoval Sovětský svaz:

"Já se pamatuji, že jednou jsme šli všichni společně, se Zahradníčkem, Vodičkou a Čepem, někam na Hradisko, na takový kopec. Dívali jsme se a mluvili o tom, co bude dál. A chudák Zahradníček říkal, že bude zle. A my jsme si to všichni bohužel mysleli taky, protože jsme četli všelijaké komunistické autory, Averčenka a Zoščenka. Ono to bylo sice trochu k smíchu, ale spíš k pláči. A nejen to, to se dalo usoudit ze všeho. Byly přece známé ruské procesy a vůbec ty vraždy. A tak jsme si myslili, že teď postupují Rusové a bude zle."

Gertruda Goepfertová se se svým manželem Leo Gruberem rozhodli odejít do exilu. Gertruda využila toho, že v roce 1949 získala stipendium ve švýcarském Curychu, a do Československa se už nevrátila. Jejímu manželovi se podařilo emigrovat později. Řadu let pak pracoval v mnichovské redakci Radia Svobodná Evropa. Gertruda se rozhodla studovat malířství v Paříži:

"Tam jsem šla na Akademii, protože jsem se dozvěděla, že cizinci se tam mohou představit v ateliéru u profesora a ten vás vezme bez zkoušky. Měla jsem s sebou mapu se svými kresbami a dalšími věci, držela jsem tam ty výkresy a čekala. Najednou šel kolem elegantní pán a já jsem za ním vtrhla do ateliéru a říkala jsem, že bych chtěla být jeho žákyní. On byl mrzutý, protože znal ty holky, co se tam derou, bohaté Američanky. A tak hned, jak jsme otevřeli dveře, přikázal: otevřete desky! Já jsem je otevřela a listovala a on se začal dívat. A pak řekl, já vás beru."

Od roku 1952 žije Gertruda Goepfertová Gruberová v Bavorsku. Věnovala se tu především své rodině, měla pět dětí, nikdy ale nepřestávala malovat a psát. Vydala sbírky básní Hejna stehlíků a Ohňostroj marnosti, povídkové knihy Choroš, Rodokmen nebo Půlnoční deník, publikovala v řadě exilových časopisů. Současně malovala, vytvářela grafiky i ilustrace, knižní obálky i ex libris. Je například autorkou pozoruhodné bibliofilie, ve které zachytila řadu bavorských vesnic. Své práce vystavovala v Německu, ve Francii, v Turecku a po listopadu 1989 i v Česku. Tehdy se také mohla znovu, po čtyřiceti letech, podívat domů:

"Pamatuji se na dojmy z Kyjova. To bylo tristní, ty vybourané krámy, smutné ulice a zničené fasády."

Smutný osud postihl i rodinný statek, kam jako malá jezdila k dědečkovi na prázdniny:

"To jim všechno sebrali a děda chudák to prý vůbec nechápal. Že někdo může někomu něco vzít a že ho nezavřou a nezmlátí. To nechápal. A přestal mluvit. Nejdřív z toho udělali prasečárnu, kde byly jenom chlévy, a pak to tak zchátralo, že to nakonec zbořili. Tam není nic."

Gertruda Goepfertová Gruberová ale rozhodně není lítostivá a na to, že musela většinu života strávit v exilu, si nestýská:

"My jsme například přijeli do New Yorku a já jsem se hned snažila ten New York pořádně poznat, jít do China Townu, do židovské čtvrti a do české čtvrt. Všechno to poznat a New York si ochočit. Takže já se stejskáním nezdržuju. Zkouším se seznámit s tím místem, kde jsem, a pokud možno tam žít spokojeně."