Hana Pražáková, dcera Františka Křeliny
Dobrý den Brno! Nadějí tu žijem. Dárek pro Moniku. To jsou některé knižní tituly dnes osmasedmdesátileté autorky Hany Pražákové. Ač příjmením Pražáková, žije už skoro půl století v Brně. Její manžel Rudolf má úzké rodinné vazby k literárnímu historikovi Albertu Pražákovi a spisovatelce Kláře Pražákové. Hana Pražáková má ovšem neméně silné rodinné zázemí jako její muž. Navštívil jsem ji v Brně a brzy jsme se v rozhovoru dostali k jejímu tatínkovi:
Manželé Pražákovi jsou oba bohemisté, Hana Pražáková se kromě toho specializovala na ukrajinštinu a její manžel Rudolf na ugrofinské jazyky - byl díky tomu českým velvyslancem v Budapešti. Toto období společného pobytu v zahraničí stejně jako mnohaleté působení Hany Pražákové v literární redakci brněnského studia Československého rozhlasu najdeme zachyceno literární vzpomínkou v knize Dobrý den Brno! Kniza začíná přistěhováním manželů do Brna.
"Je to vzpomínková próza. Ale abych začala od začátku, já jsem začala psát v roce 1967 a v roce 1971, protože tenkrát byly lhůty od napsání do vydání velmi dlouhé, tak mi mezitím vyšla v roce 1970 jako první knížka Dárek pro Moniku. Tenkrát ale zapadla, vůbec bylo sporné, jestli ji Knižní velkoobchod pustí na trh, protože to je knížka svým způsobem křesťanská. nakonec ale vyšla. A já jsem se pak v 70. a 80. letech věnovala próze pro děti, psala jsem dívčí romány i knížky pro menší děti. A pohádky, které jsem vybrala a přeložila z ukrajinštiny. V 90. letech už jsem byla v důchodu, ale v rozhlase jsem dál pracovala do roztrhání, protože tenkrát se mohli uvádět ti dříve zakázaní autoři. Pak jsme byli 4 roky v Budapešti, protože tam manžel byl velvyslancem, a já jsem tam začala psát ten svůj první memoárový román Nadějí tu žijem. Ten začíná dnem, kdy tatínka zatkli a končí po devíti letech v den, kdy se vrátil z vězení. A mezitím je to o tom, jak jsme žili jako rodina zavřeného spisovatele. Ten román jsem psala v Budapešti, pak jsem to doma přepisovala do počítače, a vyšel v roce 2001. A v roce 2003 jsem začala psát román Dobrý den Brno! jak jsme přišli do Brna, a zachycuje období od roku 1962 až do devadesátých roků."
Je v knize Dárek pro Moniku něco, v čem jste navazovala na psaní Františka Křeliny?
O čem ta knížka je?
"O tom, jak dítě reaguje na smrt. Jedna hrdinka se jmenuje Monika, to je ta dcera Miloše Rejnuše, a druhou hrdinkou je naše Markéta, ale je tam pod jiným jménem, a chce tu Moniku v jejím zármutku nějak potěšit a tak pořád vymýšlí nějaký dárek, ten "dárek pro Moniku. Tenkrát to chtěli překládat Slováci, ale napsali mi, že je to knížka ryzích hodnot, ale že je křesťansky zaměřená a nemůže se to vydat. To bylo v těch 70. letech."
Jak konkrétně se tam toto zaměření projevuje?
"Je tam motiv: Jsem s tebou - jako že s tím dítětem v zármutku někdo je. A myslí se tím, že s Boží pomocí to překoná. Ale neříká se to tam nějak polopatě, to ne. Jenom v tom smyslu, že je naděje, že ten člověk, který odešel z pozemského života, že je s ní."
Připomeňme si, kdo byl Miloš Rejnuš: historik a bohemista, který publikoval v Hostu do domu a hlavně byl navzdory svému mládí (zemřel ve 32 letech) nepřehlédnutelnou osobností české rozhlasové hry 50. a 60. let. Dramatické texty s tehdy ještě ne úplně samozřejmou nadsázkou, ironií a společensko kritickým morálním apelem měly názvy Ovidiův návrat, Život s hudbou, Děsně moc práce, Urhamlet, Na zemi, Nezapomenutelný večer. Oba manželé Pražákovi se s Rejnušovými dobře znali.
"Tady v domě bydlel Miloš Rejnuš..."
Já jsem viděl to jméno na zvonku a uvažoval jsem, jaká je to shoda jmen...
"Ne, to skutečně byl on. Ale po dvou letech, kdy jsme tu bydleli, on se zranil při autonehodě a v roce 1964 zemřel. My jsme tenkrát byli někde s dětmi na procházce a vraceli jsme se a šli jsme kolem jejich dveří a tam byl zastrčený lístek: "Jsem s tebou!" Nevěděli jsme, co to znamená, ale navečer přišla Rejnušova manželka Božena, oni byli na návštěvě v Bratislavě, a že když jela domů, že ji jedna paní v tramvaji zastavila a říkala jí, že je to hrozné, co se jí stalo. Ale ona nevěděla, šla k nám, telefonovala a dověděla se, že Miloš zemřel. A v tu chvíli nám taky řekla, že čeká druhé dítě, to už se narodilo jako pohrobek. Oni ještě neměli telefon, tenkrát bylo moc těžké ho získat, ale my jsme ho měli, a tak se tady kolem toho pořád telefonovalo. A ta jejich Brigitka, která je stejně stará jako naše Markéta, tak u nás vždycky čekala, když šla Božena něco vyřizovat, takže jsem slyšela, jak taky ony dvě o tom spolu mluvily, ty děti. Pochopitelně mi to utkvělo v paměti a pak z toho vznikla tady ta knížka. A ještě se to odrazilo v Dobrý den Brno!"
Hana Pražáková dnes vydává některé starší romány pro děti a pro mládež v reedici, nové ale už nechystá:
"Ne, už bych tu chuť vůbec neměla, protože svět už je jiný. A já jsem psala jednak ze zkušenosti svých dcer a jednak své vlastní. To Výsostné území, které teď ještě vyšlo, to je o mých vysokoškolských studiích. Ale to všechno se mi strašně vzdálilo a mimo to tomu dnešnímu světu už vlastně tolik nerozumím."
"Mám sestru, je lékařka a je jen o rok a čtvrt mladší než já a ta se tím nikdy nezabývala. I když k literatuře byla vždycky vedená. Náš tatínek nás nutil, abychom četli jeho knihy..."
Jeho knihy?
"Tak my jsme byly velké čtenářky a četly jsme pořád. Ale on chtěl, abychom četly jeho věci a dokonce ještě před tím, než vyšly. Abychom mu řekly, jak se nám to líbí. To se nám zamlouvalo, že stál o náš úsudek."
Řekla jste, že vaše psaní pro mládež a pro děti bylo inspirováno vašimi dětmi, byla jste naopak vy jako dítě inspirátor pro vašeho tatínka, aby psal pro děti?
"To si kupodivu myslím, že moc ne. Protože on psal spíš pro kluky. Z bukového dřeva a Zmijí dědek, toho ilustroval Jiří Trnka, to byly klukovské romány, takže já ani moje sestra se tam myslím moc neobjevujeme."
Toužil po synovi?
"Maminka říkala, že prý ani moc ne."
Takže to nebylo tak, že by si v těch knížkách vysníval syna?
"Ne, to rozhodně ne. On vyrostl na vesnici v chalupě, takže měl pestré mládí, jako vesnické děti mají. A z toho svého mládí čerpal."
