Historie a poklady Obrazárny Pražského hradu
Sbírka výtvarného umění v Obrazárně Pražského hradu čítá zhruba 4 tisíce děl. Vystaveno je kolem stovky nejvzácnějších obrazů od mistrů jako byl Tizian, Tintoretto, Rubens, Cranach, z českých pak Brandl, Mánes, Slavíček, a řada dalších. Za historií Obrazárny i obrazů se vydáme se Zdeňkou Kuchyňovou.
Počátek sbírky obrazů na Pražském hradě je spojen s císařem Rudolfem II.. Shromáždil nesmírně cennou a bohatou sbírku, v níž bylo na tři tisíce obrazů. Z jejího bohatství však téměř nic nezůstalo. Část byla odvezena během Třicetileté války do Vídně a většinu uloupili roku 1648 Švédové.
Další panovník Karel VI. pak nechal během svého půlročního pobytu na Pražském hradě pořídit soupis obrazů. Na rub každého z nich nechal dát císařský monogram CVI. což znamená Carolus Sixtus. Podle toho se tak okamžitě pozná, který z obrazů zde byl už v době jeho vlády. Tragické období pro obrazárnu nastalo kolem roku 1740. Jak uvedl Stanislav Marchal, dalších 140 let byly obrazy z Pražského hradu pouze odváženy.
"Začala s tím Marie Terezie. Ta vzhledem k rozsáhlým válkám o dědictví rakouské, potřebovala finanční prostředky a nechala část obrazových sbírek prodat. Nicméně na druhou stranu zase Marie Terezie vlastně nepřímo zachránila část obrazů pro Pražský hrad proto, že nechala vybudovat tzv. Tereziánský trakt a v něm byla vybudována panelová obrazárna tzv. táflování. Tam byla část obrazů zasazena, takže tím pádem potom unikly tzv. josefínské dražbě ke které došlo za vlády Josefa II.. Josef II. měl představu takovou, je sice kruté říct, že naštěstí zemřel dříve, než se mu to povedlo, ale jeho představa byla taková, že z Pražského hradu budou dělostřelecká kasárna. Takže chtěl veškeré sbírky prodat."
Při josefínské dražbě naštěstí zůstaly zachovány obrazy v Tereziánském traktu i v oficiální císařské rezidenci. Dá se říci, že obrazy mezi Prahou a Vídní putovaly ještě několikrát. Když vznikla v roce 1918 Československá republika, tak se úřady pokusily získat obrazy z Vídně do Prahy zpátky.
"Největší paradox byl ten, že oni použili staré inventurní seznamy Pražského hradu, takže chtěli z Vídně vrátit i obrazy, které nikdy Pražský hrad neopustily a které jsou dodnes součástí Obrazárny Pražského hradu. Ve 30. letech 20. století prezident Masaryk založil tzv. Masarykův fond a tehdy do sbírek Hradu byla zakoupena celá řada děl významných českých barokních a rokokových umělců a dále potom umělců 19. století. Část těch obrazů je tady, část v reprezentačních prostorech Pražského hradu a samozřejmě i v kancelářích a podobně."
Až do 60. let 20. století soudilo, že až na pár děl, které jsou vystaveny v Národní galerii, na Pražském hradě z toho původního bohatství nezůstalo vůbec nic. Tehdy provedl profesor Jaromír Neumann velmi podrobný umělecko-historický průzkum a zjistil, že řada těch obrazů zůstala na Pražském hradě zachována, takže před 40 lety v roce 1965 byla otevřena první Obrazárna Pražského hradu. Počátkem 90. let byla uzavřena z bezpečnostních důvodů - tehdy došlo ke krádeži obrazu Lucase Cranacha Zamilovaný stařec. Rekonstrukce se ujal tehdejší hradní architekt Bořek Šípek a Obrazárna byla zpřístupněna v roce 1998. Jsou zde především díla ze starých císařských sbírek Rudolfa II., arcivévody Leopolda Viléma, z Masarykova fondu i díla, která byla pro Pražských hrad zakoupena v nedávné době.
Dvorním malířem Rudolfa II. byl Pieter Stevens, vynikající nizozemský krajinář. V Obrazárně je vystavena jeho Krajina s vodním mlýnem, obraz z roku 1610. Jde o jeho nejrozměrnější plátno. Hned po císařově smrti však byl obraz převezen do Vídně a do Prahy byl vrácen až roku 1894 vysloveně k dekorativním účelům. A to je přitom jeden z nejcennějších obrazů tady na Pražském hradě.
"Pieter Stevens maloval pro císaře Rudolfa II. v křivoklátských lesích. Spolu s dalším vynikajícím krajinářem si stěžovali u Rudolfa II. na to, že císařští lovci je ruší. Rudolf II. se tehdy nesmírně rozlítil a přikázal, že po celou tu dobu, co malíři budou v těch lesích nebo oborách, tak tam žádní lovci nesmí."
Císař Rudolf II. dokázal chodit mezi svými sbírkami celé hodiny. A stejně tak dlouho se dokázal dívat na svoje španělské koně, které byly v místě dnešní Obrazárny. Možná právě proto se sál nad ní jmenuje Španělský. S humorem je jeho vláda zachycena ve známém filmu Pekařův císař, kdy poselstva čekala celé měsíce na to, až císař vyjde ze svých komnat a přijme je.
Ale pojďme zpět k Obrazárně. Na řadu zajímavostí se přišlo při restaurování, jako například u obrazu Sv. Šebestián, který namaloval Carlo Saraceni. Jak uvedl Stanislav Marchal, ten pojal smrt světce zcela netradičně.
"Svatý Šebestián tady není zobrazen tak, jak ho znáte s tím množstvím šípů. Má jeden jediný šíp. Svého času když ten obraz byl před restaurováním, tak ten šíp nebyl vidět a obraz byl veden v inventáři pod názvem Odpočívající mladík a nebo Očistný spánek a podobně. Až po tom restaurování se zjistilo, že se jedná o sv. Šebestiána."
Průzkum v historickém souboru obrazárny není ještě ukončen a tak se možná ještě dočkáme zajímavých překvapení.
