Hon na viníky

Největší přírodní katastrofa v novodobých českých dějinách vyvolává samozřejmě diskusi o tom, zda způsobené škody nemohly být přece jen menší. A jak uvádí Zdeněk Vališ, při této příležitosti se také hledají potenciální viníci.

Hon na viníky

Karlín, Foto: ČTK

Různých viníků bylo v uplynulých dnech předhozeno široké veřejnosti víc než dost: od vodohospodářů, meteorologů, rybářů, zemědělců, bývalého a současného režimu až po zaměstnance metra, památkáře, pražského primátora, ředitele ZOO a svatého Petra. Na tom není nic zvláštního. Fáze hledání viníků nastává podle psychologů po katastrofě, je to přirozená reakce na extrémní situaci. S odcházející vodou budou jistě přibývat ještě mnohé další otázky a doufejme, že i odpovědi. To, že až na výjimky při letošních povodních obstál celý záchranný integrovaný systém skvěle, na věci nic nemění. Záchranářům, odborníkům, komunálním, regionálním a celostátním politikům jako celku je možné po právu zatleskat. Přesto je zároveň dobré vědět, jak kdo konkrétně obstál, co je nutné změnit a jak se ještě lépe zabezpečit před další přírodní katastrofou, kterou určitě zase někdy přijde.

Na druhé straně, jak už to bývá, se z hledání viníků stává rovněž oblíbená zábava různých hospodských kibiců, popřípadě oněch pověstných generálů po bitvě. Oni všichni dokáží to, co nikdo jiný na světě. Třeba spočítat objem vody v mracích a určit, kolik z tohoto objemu na které území a v jakém čase spadne. Oni přesně vědí, kolik vody a kdy se mělo vypustit z přehrad vltavské kaskády. A je jim zřejmě jedno, že pokud by k tomu v došlo, nedostali by v mnoha případech šanci k záchraně lidé ve vesnicích pod přehradami. Ty by ona vypouštěná voda prostě bez varování smetla. Nemluvě už o tom, že manipulační řády přehrad, sestavené na základě složitých počítačových modelů, prostě nemohou vypustit dostatečné množství vody z nádrží před příchodem velké vody. Čas předběžného vypouštění je delší než doba od meteorologické předpovědi katastrofy po nástup povodně.

Karlín, Foto: ČTK

Všelijakým mudrlantům ale asi ještě nedošlo, že na území západních a jižních Čech spadlo v krátkém čase pětkrát víc vody, než kolik by byly schopny pojmout všechny přehrady, i kdyby byly úplně prázdné. Katastrofální povodni tudíž nemohly zabránit. Na všelijaké popovodňové hraběcí rady a jizlivé kritiky je ovšem možné pohlédnout i z jiného úhlu. Ozývají se totiž převážně ti, kdo by se měli raději sami chytit za nos. Jak mají vodohospodáři zabezpečit stoletou ochranu, když se města, vesnice, firmy či chataři stále více tlačí k řekám a potokům a neberou vážně vyjádření odborníků pro stavební řízení?

Generální ředitel Povodí Vltavy také v uplynulých dnech připomněl, že například v pražském Karlíně byla zatopena spousta nových budov v místech, kde to povodí stavbu jasně nedoporučilo. A jak se mají budovat suché poldry a řízená záplavová území, když z takových ploch není žádný momentální užitek a uplatní se třeba jen jednou za padesát let? A jak se má zabránit přívalovým odtokům z hor a vrchů do údolí, když tam všichni chtějí místo přirozených nasákavých lesů raději sjezdovky, chaty, asfaltová parkoviště a betonové silnice? O to jednodušší potom je hledat za drastickým projevem přírodních sil selhání někoho jiného. Jak kdosi výstižně poznamenal, podobáme se v tom Američanovi, který uklouzne na slupce od banánu a hned se rozhlíží, koho by mohl zažalovat.