Hora zpřístupnila svůj vrchol

Český horolezec Radek Jaroš stanul minulý čtvrtek na vrcholu čtvrté nejvyšší hory světa Lhotse. Z osmitisícovek mu zbývá zlézt pouze Annapurnu a K2. Lhotse je jeho už dvanáctým zdolaným himálajským vrcholem. Nejprve myslel, že pokus vzdá, pak to ale po šestnáctihodinové dřině vyšlo.

Radek Jaroš, foto: ČTK

Radek Jaroš si vzal do hlavy, že zdolá všech čtrnáct osmitisícovek, které na zeměkouli jsou. Sedmačtyřicetiletý horolezec jich před výstupem na Lhotse už slezl jedenáct a ke kompletní sbírce mu scházelo zdolat právě tuto čtvrtou nejvyšší horu světa, Annapurnu a K2. Ve stěně Lhotse ve výšce 7750 metrů si připravil čtvrtý výškový tábor se všemi nezbytnými věcmi pro rozhodující část výstupu. Plány horolezce z Nového Města na Moravě, který byl pod stěnou téměř měsíc, komplikovalo silné sněžení a vítr. Ještě v úterý ráno byl poněkud zoufalý, protože zatímco na sousední Mount Everest proudily i v nepříznivém počasí stovky lidí, na Lhotse se nikdo nechystal:

"Na Lhotse ještě nikdo nešel, prostě. Já jsem tam byl, koukal do toho kuloáru první, no. V jednom člověku se tohle nedá. Kdybych tu měl partičku, byli bychom tu dva, čtyři, deset, tak se do toho pustíme, ale jeden člověk je tam zoufale ztracený,"řekl Českému rozhlasu Radek Jaroš. Předchozí pokusy o sólo výstup na vrchol mu překazil právě silný vítr a husté sněžení. Až ve čtvrtek to vyšlo.

Radek Jaroš ze svých cest pořizuje nádherné fotografie a o zamilovaném horolezectví umí také poutavě vyprávět. Před nynějším odletem do Himalájí poskytl Radiu Praha rozhovor, v němž mimo jiné prozradil, že o cílí své výpravy toho zas až tak moc neví:

Vrchol Lhotse je ve výšce 8516 metrů, foto: ČTK

"Vím, že měří 8516 metrů, nachází se v Nepálu vedle Everestu, a to je tak zhruba všechno. Já nejsem takový typ, který by si studoval průvodce a logistiku a takové věci. Když jsme třeba přijeli s Petrem Maškem a tenkrát ještě s Martinem Minaříkem ke K2, chtěli jsme lézt Abruzziho žebro. Když jsme postavili základní tábor, tak jsme se rozhlédli to Abruzziho žebro hledali. Naše jediná informace byla, že tam je. Pak jsme se podívali a usoudili, že tam 'to vzadu' asi bude. Ale 'to vzadu' v Tatrách a na K2 je něco jiného. Druhý den, když jsme se za nějaké tři hodiny probili ledopádem k té hraně, kterou jsme viděli v dálce a považovali ji za Abruzziho žebro, tak jsme zjistili, že je pilíř široký půl kilometru. Tak jsme si řekli, že to zkusíme tudy. Naše logistika je tedy taková trošku špatná."

Radek Jaroš vzpomněl také na své horolezecké začátky:

"Toužil jsem být horolezcem, nicméně začal jsem s aktivním horolezectvím až v osmnácti letech. V roce 1998, když se mi podařilo zdolat vrchol Mount Everestu bez kyslíkových přístrojů, tak to nakoplo moji vysokohorskou lezeckou kariéru, a vlastně od té doby se tomu věnuji. Z těch čtrnácti osmitisícovek, které na světě jsou, mám vylezených jedenáct."

Vysvětlil také rozdíl mezi výstupem s kyslíkovou bombou a bez ní:

"V okamžiku, kdy stoupáte na nějakou osmitisícovku, je to neskutečná námaha. Záleží také na technických problémech té stěny, jestli lezete jenom nohama, nebo i s cepíny v rukách. Tam opravdu uděláte deset kroků, nebo různých pohybů, a upadáte na několik až minut do absolutního vyčerpání, kdy nabíráte další sílu k nějakému pohybu. Takže je to diametrálně odlišné než když tak půjdete s kyslíkovou bombou na zádech a s maskou na obličeji."

Foto: archiv Radka Jaroše

Rozdíl je také mezi zdoláváním hory ve výpravě nebo menší skupince, a sólo výstupem:

"Je tam rozdíl v psychice. Člověk se nikde nikomu nemůže vybrečet na rameni, nikomu svěřit s nějakými obavami. Musí lézt tak, aby - a to musí i ve skupině - neudělal chybu, ale při sólo výstupu už vůbec. Taková chyba se neodpouští. Prostě musí to mít nějakým způsobem jinak srovnané v palici."

Nepochybuji o tom, že, pokud sami nejste poznamenáni horolezectvím, si kladete otázku, proč tam vůbec ti dobrodruzi lezou? Jedno z možných vysvětlení nabídl i Radek Jaroš:

"Samozřejmě je to objevování nepoznaného, je to nová hora, na kterou člověk chce vylézt, a to je ta největší motivace. Mít u toho ty zážitky. U lezení není cílem jenom ten vrchol, ona celá ta cesta je cíl. A to je právě na tom lezení krásné, že tam jde o ty prožitky během výstupu a nejen potom vítězství nahoře. Samozřejmě za tím člověk jde, jinak bych lhal, ale když proběhne perfektní expedice se suprovými lidmi, tak je to zážitek, který člověku dá strašně moc. A kolikrát víc než když prostě ten vrchol je."

Foto: archiv Radka Jaroše

Na horolezce v každých horách čeká mnoho nástrah a nebezpečí, natož v Himalájích. A není to jen otázka nevyzpytatelných, náhlých proměn počasí.

"Samozřejmě počasí je tady limitující faktor, v těch vysokých horách to je jednoznačné. Pro mne jsou hrozně nepříjemné a nebezpečné trhliny v ledovcích, v ledopádech, které na Gasherbrumech byly hodně extrémní. To bylo šílené mezi nimi prokličkovat. A na přístupu pod Everest a pod Lhotse je také obávaný a nepříjemný ledopád, slavný Khumbu. Trhliny jsou pokaždé jinak a mění se i během výstupu. Ledovec je de facto živý organismus, který teče z úpatí hor někdy desítky kilometrů daleko, a jakmile se dostane na nějaké skalní podloží, tak se začne lámat a objevují se trhliny. A to je to největší nebezpečí v těchto výstupech. Například když jsme byli na Dhaulagiri, tak jsme nastupovali úplně šílenou částí ledopádu, kde každý den spadl kus ledu, tzv. sérak, který byl velký jako barák. A cesta se úplně změnila, otevřely se nové trhliny. Já jsem tomu říkal ruská ruleta, ta hra carských důstojníků, kdy do sebe kopnou vodku, dají jeden náboj do koltu, roztočí bubínek, přiloží hlaveň ke spánku a zmáčknou kohoutek. Buďto se ozve rána a má smůlu, anebo se ozve 'cvak', a on si dá další vodku,"řekl Radek Jaroš. Vysvětlil rovněž, proč je pro horolezce tak důležitá pověstná aklimatizace:

K2

"Protože lidské tělo není stavěné na pobyt v takových nadmořských výškách. A pokud se člověk dostane nahoru příliš rychle... Já to zjednoduším. Kdyby nás vrtulník hodil do pěti tisíc metrů, tak tam všichni umřeme, protože je tam jiné množství kyslíku, ale hlavně diametrálně odlišný tlak, který tam působí na lidské tělo. Lidské tělo na to není stavěné a začne se bránit. Vznikne tzv. horská nemoc, která člověka spolehlivě zabije."

Radek Jaroš nejednou prožil krušné chvíle, kdy si říkal, že nahoru ho už nikdo nedostane. Horolezečtí nadšenci jeho ražení však mívají moc špatnou paměť, a tak zpravidla pár dní po té, co na pokraji sil bojovali o přežití, začínají pomalu přemýšlet o další expedici. Radek Jaroš si vzal do hlavy, že vystoupí na všech 14 osmitisícovek, a to zřejmě necouvne ani před K 2, druhou nejvyšší horou světa, která je mnohými odborníky považována za vůbec nejobtížnější.

"K 2 odolala zatím všem mým čtyřem pokusům, takže když bude na řadě, tak to bude pátý pokus."

Málo kdo pochybuje o tom, že by se Radek Jaroš do Nepálu opět nevrátil.