Hrad vystavuje fotografie z nejlepších filmů Františka Vláčila

vlacil_zapasy7.jpg

Filmová kritika přirovnává Františka Vláčila k režisérům Bergmanovi, Fellinimu nebo Tarkovskému. Jeho film Markéta Lazarová byl vyhlášen vůbec nejlepším českým filmem a sám Vláčil získal prvního Českého lva za celoživotní dílo. Na Pražském hradě nyní až do května probíhá výstava nazvaná František Vláčil: Zápasy.

Foto: ČTK
Autoři výstavu doslova "ušili na míru" původně středověké Císařské konírně. Vláčilovo dílo tu připomínají desítky fotografií ze dvou jeho filmů, jejichž děj se odehrává právě ve středověku - z Markéty Lazarové a Údolí včel. Většinu z nich mohou diváci vidět vůbec poprvé. Podle kurátora Pavla Jirase měl František Vláčil mimořádnou schopnost obrazivého vidění. Výstava je proto komponovaná jako "symfonie z obrazů":

Na vodní stěnu instalovanou na Vltavě v Praze se promítaly sekvence z nejslavnějších filmů Františka Vláčila, foto: ČTK
"V době, která je plná otlemenosti, nesmyslných reklam, úplného obrazového hnusu, je tohle prostě čistý pramen vody, který nabízíme - napijte se."

Černobílé fotografie jsou nejen rozvěšeny po stěnách bývalé konírny, ale promítají se i na volně zavěšená plátna nebo na dno kamenné studny. Součástí expozice je multimediální strom, odkud se ozývá hlas Františka Vláčila nebo hluk včelího úlu. To vše evokuje podmanivou atmosféru Vláčilových filmů:

/Jiras/ "Jeho filmy jsou plné života, plné vášně, určité krutosti, plné lásky a krásy. A to je ten základní moment, proč jsme to takto dělali."

Na scénáři Markéty Lazarové podle novely Vladislava Vančury pracoval František Vláčil sedm let. Od filmového přepisu středověkého příběhu ho mnozí zrazovali. Vláčil to přiznal v posledním rozhovoru, který poskytl před svou smrtí v roce 1999:

"Ačkoliv jsem byl spoustou lidí zvikláván, abych do toho nešel, že to je hloupost a že to natočit nejde, tak protože se víceméně řídím heslem: kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod, tak jsem všechny důvody zahodil a skutečně jsem se do toho pustil."

Markéta Lazarová se pak stala nejen nejlepším českým filmem, ale podle Filmového ústavu v San Franciscu i jedním z nejlepších světových historických filmů. I Údolí včel podle scénáře Vladimíra Körnera vytvořilo v české kinematografii kánon, jak pracovat se středověkými tématy. Kameramanem většiny Vláčilových filmů byl František Uldrich:

"On měl vždycky naprosto ujasněnou svou koncepci, svou linii. My jsme největší práci spolu vždycky udělali předem, než se natáčelo. Nad scénářem, technickým scénářem, při hledání prostředí."

Podle Františka Uldricha i dalších filmařů, kteří s Vláčilem spolupracovali, vyplňovala filmová tvorba celý jeho život:

"Cokoliv nesplňovalo jeho představy, tak to bral jako útok proti vlastní osobě. A přitom všichni ze štábu, to můžu spolehlivě říct, se snažili Frantovi vyhovět a nějakým způsobem s ním spolupracovat. Každý člen štábu ze sebe dal maximum, aby splnil jeho přání."

František Vláčil ale také dokázal všechny, kdo na jeho filmech spolupracovali, strhnout k mimořádným výkonům. Na natáčení Údolí včel z r. 1967 vzpomíná představitel jedné z hlavních rolí Jan Kačer. Ve filmu hrál středověkého rytíře Armina:

"My jsme s Petrem Čepkem točili v Baltském nebo Severním moři, a protože se všechno přehazovalo, tak místo v červenci jsme tam točili v listopadu. Voda byla asi šest stupňů teplá a já jsem nezažil větší mučení, nežli být celý den ve studené vodě. Nechtěli jsme tam už jít a já jsem pak řekl: Franto, já už tam nevlezu! A František měl kabát, svetr, měl u sebe ten scénář, a říkal: prosím tě, co to je? A vstoupil do moře, šel až po krk do vody a zase vystoupil. a říkal: když tohle dokážu já, ty to nedokážeš?! - A já jsem to dokázal."

S Františkem Vláčilem natáčel v roce 1960 i budoucí režisér Karel Smyczek. Ve filmu Holubice se tehdy objevil v dětské roli ochrnutého chlapce. Připomíná, co se tehdy od Františka Vláčila pro svou filmařskou profesi naučil:

"To je spíš způsob komunikace, protože z toho filmového pohledu jsem bohužel toho po něm asi mnoho nezdědil. Způsob, jakým se mnou třeba komunikoval jako s malým klukem. Musím říct, že dodnes úplně slyším intonaci jeho hlasu, jeho dech. A potom, když jsem byl starší a sedávali jsme, tak to byl způsob jeho uvažování o filmu a o světě. Já jsem přitom často loudil, aby zabrousil do vzpomínek třeba na Markétu, která je podle mého nejkrásnější film, který kdy vzniknul."

Výstava, kterou spolu se Správou Pražského hradu v Císařské konírně uspořádala Barrandovská studia, umožnila podle kurátora Pavla Jirase většinu vystavených fotografií doslova zachránit:

"Teď už se je podařilo uložit do elektronické podoby, tak věřím, že se řada fotografií, tím, že byly řádně propracované, snad zachová. Protože je to čtyřicet let, to je málo platné, a některé snímky prostě už pláčou."

Výstava by tak podle autorů mohla v příštím roce, kdy uplyne deset let od Vláčilovy smrti, putovat i po dalších místech České republiky i v zahraničí.