I v Neapoli může člověk zažít pořádnou zimu, říká Hana Barone

Hana Barone žije v Itálii dvanáct let. Vzala si svého žáka, kterého učila češtinu. Jak se jí žije v Neapoli? V čem se liší životní styl a výchova dětí? Jak prozradila v rozhovoru pro Radio Praha, v Neapoli po svém příjezdu zažila pořádnou zimu, a dozvíte se proč. My jsme se však setkali, když ještě bylo v Itálii teplé počasí, a za její rodinou přijeli z Čech i její rodiče.

Jak dlouho jste v Itálii?

„Jsem v Itálii od roku 2006".

Vy jste si tu našla manžela?

„Manžel si našel mě v České republice, v Brně. Přijel tam na Letní školu slovanských studií na Masarykovu univerzitu, a já jsem byla jeho paní učitelka".

Bylo těžké dospět k rozhodnutí, že se přestěhujete do Itálie?

„Bylo to složité rozhodnutí, ale jelikož on měl tady práci, a já jsem v Brně stálou práci neměla, tak jsem se rozhodla, že to zkusím v Neapoli".

Jaký byl příchod do Neapole? Jezdila jste sem často už před tím?

„Jezdila jsem do Neapole na týden, na čtrnáct dní, a hlavně v létě. Do Neapole jsem se však přestěhovala v zimě. Myslela jsem si, že tady bude stále teplo, ale byla strašná zima, vlhko. Neměla jsem na to ani oblečení, a takovou zimu jsem nezažila. V bytě, kde jsme bydleli, nebylo topení, tak jsem si musela půjčit věci na sebe. U nás jsou byty vytápěné, a tady všichni nosí tlusté svetry, a spí v tlustých pyžamech, tak jsem dost trpěla zimou".

Hana Barone|foto: Archiv Hany Barone

Žijete stále v Neapoli nebo jste se přestěhovali do jejího okolí?

„Bydlíme přímo v Neapoli, ale na okraji".

Jak jste to vyřešili s topením?

„Teď ho máme. Přestěhovali jsme se do bytu, kde je topení".

Účastníte se s dětmi tábora pro děti krajanů. Už jste tu byli nebo je to premiéra?

„Jsem tu poprvé. Dřív byly děti moc malé, abych sem jela. Miriam jsou tři roky, tak je to poprvé, co jsem si mohla dovolit jet. Pro děti je tu hezky, písečná pláž, mírný vstup do moře".

Když jste přišla do Itálie, sehnala jste brzy práci?

„Když jsem přišla do Itálie, tak jsem se nejdřív snažila naučit italsky. Věnovala jsem se studiu a pro nakladatelství Didaktis pracovala na knížce českého jazyka pro české děti. Potom jsem prošla konkurzem a stala se lektorkou na Univerzitě L' Orientale, český jazyk jsem učila v Neapoli po čtyři roky. Pak se mi narodilo první dítě, tak jsem zůstala doma. Teď pracuji z domova, spolupracuji s firmou Jablotron. Prodávám baby monitory dechu. S manželem jsem internetový obchod rozjeli v roce 2012 a prodáváme to po celé Itálii".

Chcete, aby vaše děti uměly dobře česky?

„Ano, já na ně mluvím jenom česky. Vodím je na konzulát do školy. Matýsek měl první české vysvědčení, velkou jedničku".

Jsou nějaké rozdíly ve výchově v Česku a v Itálii?

„Záleží samozřejmě na rodině. Tady jsou děti takové rozjívenější, rodiče jim spoustu věcí dovolí. Setkávám se s tím, že pokud oba rodiče pracují, tak jim kupují hodně dárků, takže ty ději jsou rozmazlené, mají spoustu věcí. Tady je jiná pracovní doba, rodiče se snaží dohnat čas s dětmi o víkendech nebo těmi dárky. Nevím, jestli to je takhle i v Česku v domácnostech, kde jsou rodiče hodně zaneprázdněni".

Jsou tu nějaké rozdílné domácí zvyklosti?

„My naši domácnost vedeme česko-italsky. Hlavně v zimě dodržuji, aby děti chodily brzy spát. Italské děti jsou dlouho vzhůru, třeba ještě v jednu hodinu. Nemají taková pravidla jako u nás. Máme českou televizi, děti se podívají na Večerníček, máme večeři a jdou spát, aby byly odpočaté když je škola. V létě dodržujeme spíš italskou domácnost. Tady je dlouho teplo, jsme dlouho u moře, děti pak chodí spát později".

Jak se manžel naučil česky?

„Mluví stále stejně, protože se mnou česky moc nemluví, je na to líný. Dřív se snažil, teď už spíš mluví jen s mými rodiči, ale jsem ráda, že dětem rozumí. On na děti reaguje italsky, já česky".

Děti přepínají bez problémů?

„Ano, i já. Na manžela mluvím italsky, na děti česky. A stejně tak děti. Na tatínka mluví italsky, na mě česky. A tatínek na všechny italsky, takže pro něj je to nejjednodušší".

Co byste si přenesla z ČR sem a naopak odsud do Česka?

„Do Česka z Itálie bych si přinesla jídlo, počasí, možná, že i tu otevřenou mentalitu. Mám tu spoustu kamarádů a cítím se s nimi dobře. I v obchodech tu jsou prodavačky, se kterými se člověk může pobavit. Je to něco jiného než u nás, když někdy přijdete do obchodu, a prodavačky jsou spíš protivné. Z ČR sem bych si přinesla takový rodinný klid. Manžel pořád mluví, a já mám někdy potřebu, aby bylo ticho a klid. Oželela bych i ten chaos na silnicích, je tady složité jezdit s autem. Přenesla bych do Itálie i český školský systém. Můj syn měl mít například italské vysvědčení, a ještě ho nemá, i když škola už skončila. Řekli nám, že bude ve čtvrtek, ale nevědí, co se stane, když tam nepřijdeme. Nemají pevná pravidla. Přijde mi, že je tu všechno šité horkou jehlou. Školský systém je u nás daleko lepší. Ale na italskou školu, kam chodí můj syn, si stěžovat nemůžu. Někde není tělocvična, my ji máme. Učitelky má perfektní, ale celkově je ten systém v Česku lepší. Nebo ve školce dcera nespí, nemají polední pauzu. To bych přenesla do Itálie velice ráda".

Máte tu rodiče. Jezdí sem za vámi často?

„Tak jednou do roka, dřív třeba dvakrát. Ale teď mají i v ČR spoustu starostí, protože se musí postarat o své rodiče. Teď, když už Matýsek chodí do školy, tak končí ve čtyři hodiny odpoledne, tak je lepší, když sem rodiče přijedou, když skončí školní docházka, aby si ho mohli trošku užít, protože škola je tady dlouhá. Přijedou, když skončí škola, a pak jsou tady rádi s námi".

A babička dětí Hana Matěnová tu právě byla s rodinou. Jak prozradila, dětem z Česka vozí knížky, pexeso nebo třeba Krtečka.

„Přijeli jsme proto, že tady chceme posílit český jazyk u dětí, které tu žijí. Část naší dovolené strávíme nejen s vnoučaty, ale dohromady s českou školičkou, která v Neapoli působí. V Česku s nimi mluvíme česky, a tady taky. Vedeme to tak, jak je to u dcery v rodině, která na ně taky mluví zásadně česky a manžel italsky. Chlapeček mluví česky dobře, ten se přeorientovává okamžitě na češtinu. Večer vyžaduje pohádky, včera to byla pohádka O Popelce. Jsou to takové klasické české pohádky, Červená karkulka a tak dále. Italské pohádky moc neznám. Italsky sice rozumím, ale hovořím málo. Knížky jsem viděla, je to podobné, ale jak vezmu italskou knížku, tak zvláště ta malinká holčička Miriam, které jsou tři roky, hned přechází do italštiny".