I v Peru a Venezuele žijí čeští krajané
Už téměř patnáct let jezdí do zemí Jižní Ameriky Bohumír Janský. Hydrolog z pražské Karlovy univerzity se v letech 1999 a 2000 dvakrát vydal hledat prameny Amazonky. A našel je - v horách na jihu Peru. Tedy jinde, nežli kam je koncem 17. století lokalizoval jezuitský misionář, autor první mapy Amazonie a rodák ze severočeského Trutnova Samuel Fritz. Kromě pramenů největšího veletoku světa ale Bohumír Janský našel v Jižní Americe i české krajany. Více se dozvíte z pravidelné rubriky Mileny Štráfeldové:
Česká krajanská komunita v Peru je ve srovnání s jinými zeměmi, a to i v Jižní Americe, skutečně malá. Žije tu podle odhadu zhruba sto dvacet lidí, kteří se hlásí ke svému českému původu. Pro srovnání - počet českých krajanů v Argentině se pohybuje kolem třiceti tisíc. Česky v Peru mluví už jen příslušníci nejstarší generace, tedy ti, kdo sem přišli za války nebo po únoru 1948. Přesto jsou mezi nimi podle hydrologa Bohumíra Janského významné osobnosti:
"Například v Peru žije pan Houfek, inženýr, který postavil mnoho cukrovarů. Byl ředitelem třicetitisícového velkostatku, kde se pěstuje cukrová třtina. Je tam hodně známou osobou a je to skutečně člověk, který prožil život na román."
Honke Houfek se narodil na velkostatku u Přeštic. V předválečném Československu vystudoval a stal se stavebním inženýrem. Pracoval v plzeňské Škodovce, po únoru 48 ale emigroval, protože mu hrozilo zatčení. Útěk přes hranice byl dramatický, pohraničníci po něm dokonce stříleli. Dostal se ale šťastně až do Peru:
"Ten člověk tam udělal skutečně úžasné věci pro naši zemi, pro prezentaci Československa. A dokonce i pro moje studenty. Já jsem v roce 1995 na jeho velkostatek přivezl deset studentů z Karlovy univerzity, on se tam o nás týden staral. Ukázal nám, co všechno dokázal člověk v tvrdých podmínkách Peru."
Pan Houfek kromě čtrnácti pivovarů postavil řadu škol a poskytl peníze na studium pro nadané děti místních Indiánů. A nyní Indiánům bezplatně předal i svůj velkostatek:
"On říkal, že ho v pokročilém věku nepotřebuje, tak ho věnoval Indiánům. Ti lidé ho tam milují, to je zbožňovaná osoba."
Vraťme se ale na chvíli do historie. Kdy se do oblasti dnešního Peru dostali první lidé z českých zemí? Ve své práci "Po československých stopách v Latinské Americe" z roku 1935 to uvádí historik a diplomat Vlastimil Kybal. Sám strávil v diplomatických službách v zemích jihoamerického kontinentu téměř patnáct let:
"V místokrálovství Peruánském dotkly se české ruce, pokud paměť sahá, nejprve obrovského misijního území zv. Mojos v poříčí řeky Mamore. Tyto misie byly založeny v 70. letech 17. století po nadlidském úsilí, jakého vyžadovalo tropicky horké a vlhké podnebí a nepřístupný kraj, porostlý nepřehlednými pralesy a v době dešťů zcela zatopený. Vytrvalostí, obratností a vynalézavostí podařilo se obrátiti na křesťanskou víru indiánské kmeny v oněch končinách žijící, zejména méně divoký kmen Mojos."
Jezuité v nových misiích stavěli chrámy, zaváděli chov dobytka, pěstování rýže a třtinového cukru, učili Indiány řemeslům a také je v místních špitálech ošetřovali. Ve výpravě z české jezuitské provincie z r. 1696 bylo 11 kněží a 8 dalších mnichů.
"Nad jiné mezi nimi vynikl potomek starého českého rodu rytířského František Boryně ze Lhoty. Na vinici Páně pracoval účinněji než dvacet misionářů, obrátil na křesťanskou víru přes sto do té doby neznámých kmenů, vyučoval Indiány v hudbě, ženy v předení a muže v tkaní, začež dostalo se mu zvláštního díku od místokrále peruánského,"
píše Vlastimil Kybal. S Peru je spojeno i jméno přírodovědce Tomáše Haenkeho. Německý cestovatel a vynikající botanik se narodil v Čechách a studoval na pražské univerzitě. Kybal píše, že Haenke procestoval Argentinu, Chile, Peru i Mexiko,
"prozkoumal prameny Amazonské, jmenovitě pak Bolivii, v níž žil přes 20 let, a nasbíral všude velké množství přírodnin, jež poslal do Evropy. Jako vládní komisař působil po tři léta mezi Indiány, jejichž řeči se naučil, a podle pověsti sympatizoval s osvobozeneckým hnutím kreolů, což mu přineslo uvržení do vězení a snad i smrt. Botanické sbírky jsou uloženy spolu s jeho rodinnou korespondencí v Národním museu a obé bylo vydáno s pietou českými a německými učenci, neboť Haenke zůstane navždy největší chloubou německé vědy československé, jež souvisí s Latinskou Amerikou."
Na svých výpravách po jihoamerickém kontinentě se hydrolog Bohumír Janský dostal i do Venezuely. Tam se také setkal s významnými českými krajany:
"Poznal jsem rodinu Brčkovu ve Venezuele, tři bratry, kteří tam dokázali velké věci. Nejstarší Jaroslav pracoval v petrolejářském průmyslu ve firmě, která velice prosperovala. Prostřední Petr má leteckou společnost, snímkuje Venezuelu z letadel. A nejmladší Ivan se vrátil po revoluci na statek svých rodičů do Česka. Má velkostatek 260 hektarů severně od Plzně, který se jmenuje Kalec. Od Petra Brčka jsem před pěti lety, když jsem opouštěl Venezuelu, dostal darem knihu nazvanou Život plný kontrastů. Paní Brčková, která byla velice vzdělanou ženou, v ní popisuje svůj život. Nejprve na velkostatku v Čechách, kde vedla hospodářství. Její manžel byl významný architekt, pracoval v Plzni, ona dokonce koncertovala, byla koncertní umělkyní. To je taková zajímavá kombinace: vedla velkostatek a současně zpívala v plzeňském divadle. Potom museli emigrovat, dostali se až do Venezuely. Samotná historie o tom, jak emigrovali, je dramatická. Rodina v 50. letech utíkala přes Šumavu se třemi malými synky ve věku čtyři, šest a osm let, jenom s ruksakem na zádech. V něm měli to, co se dalo zpeněžit. V knize popisuje, jak začínali. Nechtěli zůstat v poválečném Německu, kde jim byl nabídnut pobyt. Do Venezuely přišli s prázdnýma rukama a všichni tam udělali obrovskou kariéru. Pan Brček se stal univerzitním profesorem v Méridě, kde vyučoval architekturu. Dokonce ji tam založil. Postavil také všechny mosty v Caracasu. Ten román je úžasná věc. Byl by na zfilmování, krásný materiál pro film. O jedné rodině, jak těžce začínala a jak slavně ve Venezuele skončila."
Generace, kterou komunistický puč v únoru 1948 vyhnal do exilu, se podle Bohumíra Janského nemohla smířit s podmínkami totalitního režimu:
"Mnozí z těchto lidí, kteří byli třeba příslušníky té bohatší vrstvy nebo tu něco vlastnili, byli de facto nuceni odejít. Začínali z ničeho a je obdivuhodné, čeho dosáhli. A je jich mnoho, těchto úspěšných Čechů. Mně na tom všem vadí především to, jak se k těmto lidem chováme v současné době jako stát. I naše média. Myslím si, že Česká televize by měla mít pravidelný pořad, nekonečný příběh o našich krajanech ve světě. Nevím, proč na to už dávno nepřišli. To je jedno zajímavé téma za druhým, mohl by to být seriál, který by vychovával mladou generaci. Naše lidi, kteří jsou mnohdy znechuceni ze života a nevědí, co mají dělat. Hledají nějaká východiska. Život těchto krajanů je plný inspirace. Začínali z ničeho a kam to dotáhli! A přitom je to plné dobrodružství."
S výzvou k obětem perzekuce z dob komunistické totality se na Radio Praha obrátil Prof. MUDr. Josef P. Skála. Obává se, že do zapomnění zapadají tisíce příběhů lidí, které postihl komunistický režim. "Koncem listopadu tohoto roku to bude už patnáct let od konce jedné nelidské a brutální diktatury, která v polovině Evropy - včetně naší vlasti - čtyřicet let ničila lidské životy svým bezprávím, potlačovala a trestala základní morální principy a zároveň odměňovala lež, přetvářku a ohnutou či zlomenou páteř," uvádí Prof. Skála ve své výzvě. Obrací se proto na všechny, kdo mohou zaznamenat svůj vlastní příběh či příběh svých blízkých, aby tak učinili.
"Co nejdříve zašlete informace o tom, jak komunistický režim ovlivnil životy Vaše, Vašich rodin, příbuzných a přátel," prosí Prof. Skála. Poskytnuté informace, jakkoliv stručné či neumělé, by měly obsahovat základní údaje k pozdějšímu archivnímu zpracování databáze - tedy plná jména, snad i data narození, adresy a stručný popis událostí. Zdůrazňuji, že Vaše informace nebudou sloužit jako podklady pro případný postih viníků či nějaké odškodnění, neboť to už je bohužel po patnácti letech bezpředmětné. Navrhovaná databáze by měla sloužit jako zdroj potřebných informací ke zpracování budoucími vědci, žurnalisty a umělci." Tato výzva má již podporu významných krajanských organizací v Severní Americe, např. Českého a Slovenského Národního Sdružení v Kanadě a Československé společnosti pro vědy a umění. Projekt vzbudil zájem i mezi domácími novodobými historiky a České dokumentační středisko při Národním muzeu (ředitel Dr. Vilém Prečan) převzalo nad projektem záštitu a poskytlo adresu na přijímání informací do databáze.
"Snažně Vás všechny prosím, jménem všech zatím bezejmenných obětí komunistické zlovůle, uvědomte o této iniciativě všechny své známé a zasílejte své paměti (pod názvem "Nesmíme zapomenout") co nejdříve. V elektronické formě na e-mailovou adresu: [email protected]., a ve formě dopisů, namluvených CD či kazet a dokumentů na poštovní adresu: CSDS, Skokanská 3, 169 00 Praha 6, Czech Republic, (FAX č. 420 - 220 466 408)," uzavírá svou výzvu Prof. Skála.
