Jak se učí české dějiny v německých školách?

Co vědí němečtí školáci o českých a československých dějinách? Stejně jako v Česku své poznatky čerpají především z učebnic, které mají různou úroveň. Podle profesora českých dějin pražské Filozofické fakulty Zdeňka Beneše, který zpracoval analýzu výkladu českých dějin v německých učebnicích, se němečtí školáci dozvídají vše podstatné, úplně vše ale v pořádku není.

Jak se učí české dějiny v německých školách?

Němečtí školáci a studenti se o českých dějinách učí méně než bychom si přáli, převážně ve vztahu k dějinám vlastní země, přesto ale vcelku přijatelně. Vyplývá to z analýzy německých učebnic dějepisu, kterou provedl historik Zdeněk Beneš z Filozofické fakulty v Praze. Zajímal jsem se, o jaký výzkum vlastně šlo:

"Původně to byl referát na jedné konferenci v Německu, v němž jsem analyzoval zhruba 44 učebnic, které jsou dnes v Německu používány. Výsledek by se dal shrnout do jedné věty, že je v německém školním dějepise věnována českým dějinám menší pozornost než by bylo třeba. Už proto, že jsme sousedem Německa. Ale toto konstatování neplatí pro Německo jako celek. Bylo by jistě nadnesené požadovat, aby se například v Porýní nadměrně učili o českých dějinách, ale rozhodně by to mělo platit pro sousední země, to znamená pro Sasko a pro Bavorsko. Z té analýzy vyplývá, že jsou české dějiny pojaty zhruba jako sled devíti obrazů, které ale nejsou vzájemně spojeny. Je to od Karla IV. přes Husa, třicetiletou válku, tereziánské a josefinské reformy, vznik republiky, Mnichov, odsun, Pražské jaro a rok 1989. Problém vidím spíše v tom, že jsou české dějiny pojaty nikoliv jako subjekt - jako dějinný činitel -, ale jako objekt, na jehož území se dějí nějaké velké dějiny. Zcela pak postrádám výklad o formování moderní české společnosti v 19. století, což nepochybně znesdnadňuje výklad dějů ve 20. století,"

uvádí profesor českých dějin UK Zdeněk Beneš a dodává:

Filosofická fakulta

"Podle mého názoru výběr oněch devíti obrazů zhruba odpovídá těm základním bodům českých dějin, takže chtít aby se věnovaly něčemu, co je součástí "ryze" českých dějin, je asi nadnesené. Takže pokud se mluví o Karlu IV., protože jen jedna nebo dvě učebnice zmiňují také jeho českou politiku, to znamená, že věnoval pozornost českému království jako své mocenské základně, tak je zmiňován jako římský císař, ne jako český král. Hus je zmiňován pouze jako Lutherův předchůdce, husitské hnutí zmiňováno není a pokud ano, tak je interpretováno v podstatě nacionálně, což je interpretace chybná. Ale skutečně obrovskou mezerou je pominutí onoho rozhodujícího 19. století. Tam víceméně české dějiny nejsou, nejsou tam ale ani dějiny rakouské. To je z českého hlediska skutečně chyba."

Přes veškeré nedostatky, které by se daly najít i v českých učebnicích, neobsahují podle Zdeňka Beneše německé učebnice tendenční interpretace nebo dokonce dezinterpretace českých dějin. Objevují se jen faktografické nesrovnalosti, které mnohdy vyznívají spíše komicky.

"Ty učebnice vždy obsahují řadu chybných údajů, což je jedna ze standardních metod hodnocení učebnic. Ojevuje se zde například záměna československého a českého státu, Emil Hácha je označen za ministerského předsedu místo za prezidenta a podobně. To jsou běžné chyby, chyby v datech. Větší problém se ovšem vztahuje k roku 1939, kde je obrácena chronologie. Podle jedné z učebnic měl Slovenský stát vzniknout až po obsazení českých zemí 15. března, přestože Slovenský stát vznikl 14. března večer. Další známou ukázkou těchto chyb je fotografie z Bratislavy ze srpna 1968, na níž je muž s rozhalenou hrudí, stojící proti hlavni tanku. Tato fotografie je dislokována do Prahy. V jiné učebnici je u této fotografie komentář, že jde o vězně koncentračního tábora, který byl vzápětí zastřelen a tak dále. Ale v zásadě podobných věcí najdeme v každé učebnici a v každé zemi mnoho. Ve srovnání se 70. a 80. léty je nicméně v německých učebnicích v této věci vidět pozitivní pokrok."

Dějiny dvacátého století byly jak v německých, tak českých učebnicích interpretovány různě. V období 1948-1989 byla západní část rozděleného Německa v českých učebnicích vykreslována v temných, "revanšistických" barvách - jako nepřítel. Jak vypadají z opačného pohledu československé dějiny téhož období? Otázka pro historika Zdeňka Beneše.

"V podstatě stejně. Je to mocenský, politický a sociální protivník. Sociální proto, že německé učebnice věnují vyšší pozornost sociálním dějinám než my. Takže ten základní půdorys je v zásadě stejný, protože u východního bloku jde převážně o dějiny politické. Sociální dějiny se objevují převážně u výkladu dějin bývalé NDR, což je pochopitelné a symptom toho, že se tím výkladem řeší německo-německý problém, nikoliv problém východ-západ."

Přes všechny chyby a nedostatky, které historik Zdeněk Beneš objevil, neobsahují německé učebnice žádné trendy, které by čeští historici mohli považovat za sporné, případně alarmující.

"To se týká samozřejmě také interpretace odsunu, který pokud je zmiňován expresis verbis - odsun Němců z Československa -, tak je dáván do souvislosti se všemi těmi vynucenými a nevynucenými migracemi během války nebo alespoň na jejím konci. To, že je to pro mnoho lidí traumatické je pochopitelné, je to antropologická konstanta, pokud to stále je v živé generační paměti. Ale že bychom se v těch učebnicích setkávali s nějakými ataky, to v žádném případě,"

uzavírá profesor českých dějin pražské Filozofické fakulty Zdeněk Beneš.