Jak Žižkovem táhly masopustní maškary. Maškaráci přijeli až z Vysočiny

Jsme sice uprostřed půstu, který má podle tradice trvat až do Velikonoc, v našem dnešním díle folklorního cyklu Ach synku, synku se ale ještě vrátíme k masopustu. Probíhal na mnoha místech, hlavně tam, kde to sněhové závěje letošní zimy dovolily. My se vypravíme na pražský Žižkov. Žižkovský masopust totiž patří k nejstarším a taky nejhlučnějším ve městě. To ostatně uslyšíte sami. Z Prahy vás zdraví Milena Štráfeldová:

Masopust má v českých zemích tradici už od středověku. Zprávy o masopustních taškařicích se datují od 13. století. Pražský purkmistr tehdy prý tyto mumraje zakázal pro bezuzdnou nevázanost. Od 15. století se proti masopustnímu veselí stavěla i církev, která masopust nikdy nepřijala do církevního roku. Přeci jen v něm zůstalo hodně z pohanských dob, kdy se naši dávní předkové magickými rituály loučili se zimou a vítali nové jaro. Dnes už má masopust spíš jakýsi "sousedský" charakter, průvod plný maškar a masek, dobré jídlo, spousta pití a řízná hudba pomáhají udržovat komunitu v obci nebo městské části. A bylo tomu tak i v úterý 24. února, kdy se slavil masopust na Žižkově:

Masopustní veselí začalo už brzy odpoledne, kdy se na náměstí Jiřího z Poděbrad začaly scházet masopustní maškary. A nebyly to ledajaké, podomácku vyrobené masky, ale typické masopustní postavy z Hlinecka na Vysočině. Na pražský masopust přijely už podruhé. Loni to prý bylo čirou náhodou, letos už je ale žižkovská radnice sama pozvala. A přijely rády, protože u nich doma ve Studnicích bylo tolik sněhu, že by se v něm při obchůzce ztratily. Právě ve Studnicích se masopust slaví prakticky beze změny už po generace. Potvrdila to i starostka Studnic Marcela Sázavová:

"Ten už se traduje asi sto dvacet nebo sto třicet let. Je to tradice, která se předává z otce na syna, takže to tam nikdy, nikdy nemělo žádnou přestávku. I za války masopust probíhal přibližně stejným způsobem, jako to bude probíhat dneska tady. Jenomže u nás je sníh, takže je to úplně o něčem jiném než tady."

Hlinecké masopusty jsou slavné, je tam spousta krásných masek. Co jste sem přivezli?

"Tak jako vždycky, protože náš masopust musí být stále stejný. Ten se nemění, léta letoucí je to stejné. To jsou laufr, žena, turci, dva červení, dva modří. Pak je kobyla, ras, žid a kominík. A chodí někdy ve dvou, někdy po třech, jak kdy."

A jak to tu bude probíhat?

"Tady teď budou představeny jednotlivé soubory, pak se půjde průvodem na radnici. Tam náš laufr požádá paní starostku Žižkova o povolení a pak bude pokračovat průvod a vrátí se sem. Tady by pak večer mělo být porážení kobyly, což zase patří k našemu masopustu."

To je místo pochovávání basy?

"Tak. Místo pochovávání basy se u nás poráží kobyla. Pak se křísí štamprlátkem a všichni tančí a dovádějí."

Kolik tak lidí se u vás účastní masopustu? K vám na masopust jezdí hodně lidí i z daleka, že?

"To se nedá říct na počet. Tam většinou chodí tak tři čtvrtě vesnice za těma maškarádama."

Typickou postavou masopustních mumrajů na mnoha místech Evropy byl Bakchus. Jemu byly bakchanálie věnovány už v antickém Římě. Figuruje i ve staročeských masopustních hrách o Bakchovi. Už tehdy se vedle něj ale objevoval Masopust jako prototyp neřestníka a poživačníka, šaška a blázna. Později obě postavy v českých zemích jaksi splynuly, Bakchus se vlastně přerodil v Masopusta. - Právě ty dva bychom ale na Vysočině hledali marně. Masopustní maškary ve Studnicích vodí laufr:

"Je jako předvoj masopustu. Jde zavěšený se ženou a vždycky musí zaťukat nebo dnes už zazvonit u domovních dveří, jestli chtějí zahrát. Pokud v rodině není smutek, tak si dávají zahrát."

A má nějaké průpovídky?

"Ne, jenom když se dává povolení, jinak ne. To má takový glejt, který čte. Tam žádá o povolení, jestli můžou chodit a že nebudou žádných žen a panen zlobit. U domu pak už ale ne. Pak už jenom ta červená, to jsou tihleti turci. A laufr se ženou tancujou i každýho baráku takové kolečko, polku, valčík. Střídají se. A jinak tihle černí, to je černá maškara, tropí neplechu, ti mažou. Žid obchoduje a podobně. Ale ta červená maškara vždycky vydrží až do půlnoci. Večer je zábava a oni ještě o půlnoci tančí svoje kolečko. Černá ne, ti už jsou umytí a jsou u zábavy v civilu, ale tahle červená s laufrem ještě vydrží."

A kostýmy jsou pořád stejné, nebo si je každý rok děláte znovu?

"Jak který. Některý se třeba musí opravit, jinak ale musí zůstat stejný. To nejde, aby se k tomu něco přidělalo nebo ubralo. Musí zůstat pořád takový, jaký jsou."

Na zahájení průvodu čekali maškaráci, jak se jim ve Studnicích říká, ve stanu, ze kterého už z dálky voněla domácí slivovice. Turci v červených kalhotách a halenách a s červenými klobouky na hlavách pobíhali kolem a práskali bičem, černí kominíci už na potkání mazali každého sazemi a hnědým krémem na boty. Laufrově "ženě", což byl samozřejmě jeden ze studnických mládenců, naposled upravovali papírové růžičky na čepečku a žid v potrhaném kabátě se záplatami se už trochu potácel. Mezi maškarami byla i kobyla Pavel:

"Já jsem kobyla."

To je letitá maškara, nebo se dělá každý rok jiná?

"To vydrží několik let, každý rok se dělají pouze růžičky tady na čepici."

Jak dlouho trvá se do toho nastrojit?

"Podle toho, kolik je lidí."

Co dělá kobyla v průvodu? Tancuje?

"Skotačí a řádí. Tancují turci a kobyla jenom dělá neplechu /smích/."

A mezi maškarami jsem potkala i medvěda s medvědářem. Ti dva prý nesmějí chybět v žádném masopustním průvodu ve Studnicích. Medvěd si ale musel nejdřív sundat hlavu, aby mohl Českému rozhlasu poskytnou rozhovor. Přiznal, že nosit na sobě celý den těžkou kůži je pořádná dřina, druhý den necítí záda. Tím spíš, že u nich ve Studnici se mu na nich vozí děti. :

"To šlo už od generace ke generaci. A ti staří už nemohli, tak jsme to vzali my mladí. Je zhuntovanej, podívejte se na něj. Pod tím má na sobě jenom tričko!"

Jste poprvé za mědvěda?

"Poprvé jsem za medvěda."

Medvěd je tradiční součást vašich masopustů?

"Je medvěd a medvědář. Medvěd je k pobavení pro děti, aby z toho aspoň něco měly. Velký maškarádi chodí od baráku k baráku a medvěd je prostě atrakce pro děti."

Na pódiu mezitím vyhrávala dechovka a náměstí Jiřího z Poděbrad se postupně plnilo dalšími maskami, které si už připravili místní, Pražáci. Byli mezi nimi klauni, víly, žižkovští pepíci, a také diplomová práce za Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Ve stáncích voněly jitrnice, koblihy, trdelníky i svařené víno s grogem a k tomu všemu Jan Bondra točil klikou u svého flašinetu:

"Já jsem varhanář a flašinety opravuju a sbírám. A taky hrací strojky."

Od varhan je flašinetům cesta dlouhá, ne?

"Právě že varhany mají hodně blízko k flašinetům. Vůbec nejblíž, protože se tu vlastně pracuje s varhanními píšťalami, se vzduchem, s pneumatikou, je tady vzduchové hospodářství, čerpací měchy..."

Kolik tu máte písniček?

"Záleží na tom, kolik se tam dá válečků, špulek. Padesát určitě, doma mám ale ještě další cívky s písničkami."

A děrujete si je sám?

"Ne, to neděruju. To kupuju v Německu a v Holandsku. U nás to nikdo neděruje, takže se to kupuje v zahraničí. Ale mám tu i české písničky, protože je možné, když dodáte notový materiál, že na objednávku vyděrují ty skladby. Takže vám zahraju i špulku s českými písničkami."

Kde všude s flašinetem vystupujete?

"Já jsem úplně na začátku. Léta se s tím už zabývám, ale bylo mi hrozně líto, že třeba v Německu, ve Francii, v Holandsku jsou flašinety hodně vidět, je to hodně oblíbené. A když naši lidi přijedou z dovolené, říkají, že viděli prvně v životě flašinet někde v Německu. A je ironie osudu, že byl vyrobený tady u nás. Hodně se dostaly do zahraničí. Takže bych chtěl vzkřísit slávu flašinetů a hracích strojků v Česku."

Jak se k flašinetům dostáváte? Já jsem jednou jedinkrát viděla flašinet ve starožitnostech...

"Taky se mi už podařilo ve starožitnostech flašinet koupit, jinak ale na inzeráty. Nebo třeba známí, kteří vědí, že se tím léta zabývám, mi třeba řeknou, kde někdo něco má. Většinou se člověk dostane k flašinetům, které jsou nehrající, protože ty hrající lidi po revoluci zpeněžili někde v cizině."

A umíte si flašinet opravit?

"Právě že to umím opravit. Vlastně člověk koupí nějakou ruinu a pak to dá dohromady."

V horní části náměstí se už také řadil průvod, který projde Žižkovem až k radnici. V čele jel tentokrát motorizovaný pražský vysloužilec s vysílačkou, za ním šli maškaráci ze Studnic a hned za nimi se dala do pohybu jakási pojízdná koupelna, hybnostroj sestavený s mnoha trubek, klik, umyvadla i vany se sprchou. A protože v průvodu bylo mnoho set lidí, muselo všechno jít na povel:

"A potom jedou hasiči Prčice, ano, vidíme je, jsou taktéž připraveni! Za nimi chůdaři Divadla V pytli, potom vy ostatní v maskách, přítomní civilisti a na závěr vás bude honit smrtka, abychom to do sedmé hodiny večerní stihli."

K průvodu se mezitím přidávali skoro všichni, koho maškary potkaly. Postupně se rozrostl tak, že na své trase nadlouho zastavil dopravu. Laufr ze Studnic vedl své maškaráky důstojně, ale jeho "žena" vejskal jak na lesy. Červení turci zatím práskali bičem a mazali tváře kolemjdoucích barvou, která nešla ještě dva dny umýt.

Žižkovský masopust, to ale nebyl jen průvod o masopustním úterku. Během ostatků, jak se dříve říkalo posledním dnům před koncem masopustu, se odehrála řada jiných akcí. Pro děti i dospělé byly připraveny maškarní reje v Paláci Akropolis, masopustní hody v typické žižkovské hospodě U vystřelenýho oka nebo závěrečný ohňostroj.

Cestou musel průvod klusem proběhnout křižovatku, kde zatím v obou směrech stála dlouhá řada tramvají. Medvědář za sebou vláčel medvěda opravdu z posledních sil a maškaráci už byli notně ochraptělí. Naštěstí je v tu chvíli už zdatně nahradili Žižkovští. Bylo jich tolik, že když čelo průvodu konečně dorazilo k žižkovské radnici, byli ti poslední ještě i Žižkovské věže. Před radnicí už ale čekalo slíbené staročeské pohoštění. K masopustním pochoutkám tu patřil i chleba se škvarky a ani tady nechyběly koblihy. A to už laufr ze Studnic žádal starostku Prahy 3 Marii Kozumplíkovou o povolení k masopustní taškařici:

"Vážená paní starostová, přemilý pane starosto. Staročeská maškara přišla, aby Vás srdečně pozdravila a poprosila Vaši milost, aby z moci ouřední jste povoleni uděliti ráčila k návštěvě obce Žižkovské a Vinohradské, což království Vaše jest. Za to Vám maškara může slíbiti, že se bude slušně chovati, žen, panen a dívek nebude tuze škádliti a pánům sousedům na majetku škodu činiti."

"Milý laufře, Vás i Váš doprovod vítám v městě Žižkově a Královských Vinohradech. Vaše žádost k uchu mému dolehla a já Vám z moci své ouřední, obyvateli Žižkova a Královských Vinohrad mi dané, slavnostní svolení uděluji. A proto výskejte, tančete, aby úroda pro nás všechny bohatá byla. Všechny radovánky ale pouze do dnešní půlnoci, neb zítra již půst začíná."

Na půst to ale v okolí radnice rozhodně ještě dlouho nevypadalo. Až teprve když maškary všechno snědly a vypily, vydaly se zase na zpáteční cestu Žižkovem na náměstí Jiřího z Poděbrad. Tam už je čekalo slíbené porážení kobyly - i kříšení štamprlátkem. To ale, jak jsem mohla vidět, řadu účastníků letošního žižkovského masopustu naopak spíš dorazilo.

Abychom ale dnešní - masopustní díl našeho folklorního cyklu přeci jen nekončili tak nevážně: maškary z Hlinecka aspirují na zápis na seznam nehmotných památek UNESCO. Kromě studnických by mohly být na tento prestižní seznam zapsány i masky z obcí Vortová, Hamry a místní části Hlinska zvané Blatno. Žádost o jejich nominaci podá ministerstvo kultury letos na podzim, jedná se ale o velmi náročný proces, podobně přísný jako u movitých památek UNESCO. Těch má Česká republika zatím dvanáct, z nehmotných památek byl dosud zapsán pouze slovácký mužský tanec verbuňk.

Náš dnešní pořad z cyklu Ach synku, synku končí. Ze studia Radia Praha se loučí Milena Štráfeldová

Foto: Autorka