Jaké byly osudy "mužů 28. října"?

Švehla, Rašín, Soukup, Stříbrný a Šrobár - tato jména spojuje jedno datum: 28. říjen. Tito politici stáli v roce 1918 v čele převratu, jehož výsledkem byl vznik Československa. "Muže 28. října" podrobněji představí v repríze Martina Lustigová.

Manifestace na Václavském náměstí 28.října 1918, zdroj: Wikimedia Commons

Proč se do čela událostí, které vedly ke vzniku samostatného československého státu, dostali právě tito politici? To nám vysvětlí historik Robert Kvaček: "Čtyři z nich tvořili vedení Národního výboru, nejvyššího českého politického orgánu v závěru světové války, a byli právě v Praze. Jiní z tohoto vedení byli v této chvíli v Ženevě, kde jednali s Edvardem Benešem o situaci zahraničního odboje a jeho případných závazcích pro budoucí československý stát. Vavro Šrobár byl Slovák, který se ocitl v Praze právě 28. října, a myslím si, že to byla dějinná spravedlnost, že se zařadil mezi oněch pět mužů. Šrobár byl totiž nositelem československé vzájemnosti na Slovensku od 90. let. Po polovině října 1918 byl propuštěn z maďarského vězení a protože Slovensko bylo stále ještě poměrně politicky nehybné, chtěl ohledat situaci v českých zemích, v Praze, a zároveň se tu případně i ukrýt před dalším maďarským pronásledováním. Do Prahy přijel 28. října dopoledne, přesně ve chvíli, kdy začínaly manifestace na Václavském náměstí. On se tak ocitl v Obecním domě mezi těmi, kdo představovali Národní výbor."

A kdo vlastně byli další "muži 28. října"? Tehdy nejvýznamnější z nich, Alois Rašín, byl hlavním tvůrcem prvního zákona o vzniku československého státu. "Ten zákon ovšem nevznikl jen z jeho pera, byli tu poradci a spolupracovníci, ale Rašín mu dával už v noci z 27. na 28. říjen definitivnější podobu, která pak byla ještě vycizelována, třebaže netušil, že 28. října bude 28. říjen. To netušil vlastně nikdo z těch, kdo byli aktéry těchto událostí," vysvětluje Robert Kvaček. Rašín už za sebou měl politickou dráhu spojenou s pokrokářským hnutím, kvůli tomu byl také během procesu s Omladinou perzekuován a vězněn. Tehdy patřil k radikálním nacionálům. "Poté se usadil, i když radikalismus úplně neubral. Stal se z něj poměrně vážený pražský advokát a zapojil se na začátku 20. století do politiky mladočeské strany, která se reformovala pod vedením Karla Kramáře," doplňuje historička Jana Čechurová. Za války byl zatčen a stíhán rakouskou justicí. V roce 1916 byl spolu s vůdcem mladočeské strany Karlem Kramářem odsouzen k trestu smrti. Od vykonání rozsudku je zachránila amnestie nastupujícího císaře Karla.

Další z "mužů 28. října", Antonín Švehla, patřil i přes svůj nízký věk mezi vlivné politiky agrární strany. V roce 1909 se dokonce stal jejím předsedou. "Získal mandát zemského poslance. Do Říšské rady nechtěl, jeho znalosti němčiny nebyly valné. Agrární stranu povyšoval ze stavovské na celonárodní, přičemž se mu podařilo rozšířit její vliv i na ty vrstvy venkova, kam dřívější aktivita agrární strany ještě nedosahovala. On je tvůrcem hesla, které spojovalo: Venkov jedna rodina,"říká Robert Kvaček.

Jiří Stříbrný, zdroj: Wikimedia Commons

Mezi "muže 28. října" patřil František Soukup, který byl, podobně jako Rašín, spojen s omladinářským hnutím. Pak se ovšem přidal k sociálním demokratům. "Bezprostředně po vzniku Práva lidu se stal parlamentním zpravodajem tohoto stranického listu a tuto funkci si podržel relativně velmi dlouho. Od roku 1904 až do roku 1938 zastával funkci zástupce Českoslovanské, později Československé sociálně-demokratické strany ve II. Internacionále," vysvětluje politolog Martin Polášek. Ještě před válkou byl Soukup zvolen poslancem. Za války se pak stal jednatelem Národního výboru.

Nejmladším z "mužů 28. října" byl Jiří Stříbrný, který, jak upozorňuje historik Libor Vykoupil, vstoupil do politiky ve velmi útlém věku: "V roce 1897, když vznikla strana národních socialistů, se kterou potom spojil valnou část svého života, mu bylo sedmnáct. A v té době už patřil mezi velice nadšené spolupracovníky této strany. Pořádal různé besedy, dokonce mu v nich museli občas bránit, protože byl až příliš agilní a svolával si sám schůze bez vědomí vedení strany." Po dovršení třiceti let se stal poslancem Říšské rady, byl také redaktorem řady novin. Národní socialisté byli vyhlášenými pacifisty. Stříbrný pak byl na začátku války zatčen a posléze poslán k vojenským jednotkám. "Až do roku 1917 působil u nejrůznějších vojenských jednotek v týlových složkách, což znamená, že v podstatě byl v jakýchsi trestných praporech." Po obnovení jednání Říšské rady ostře zkritizoval poměry v rakousko-uherské armádě a v monarchii vůbec: "Tím si udělal definitivně významnou pověst jako politik, přestože byl ještě relativně mlád. Tehdejší politikové zráli skutečně k té šedesátce a on ještě nebyl čtyřicátník. I tak byl považován za významného muže a byl vlastně mužem číslo dvě ve straně za Václavem Klofáčem."

Alois Rašín na 20 korunové bankovce, zdroj: Wikimedia Commons

Naše pětice patřila mezi vůdčí reprezentanty Národního výboru. Nejvýznamnějším z nich byl z hlediska přípravy a přijetí prvního zákona Alois Rašín. Tím nejsilnějším byl ale někdo jiný. "Tím nejsilnějším mužem byl Antonín Švehla. A to i z toho důvodu, že 28. října původně Národní výbor chtěl převzít Obilní ústav. Kdo měl obilí, jídlo, potraviny, ten měl na konci války v rukou neobyčejnou sílu, protože rakouským zázemím lomcoval hlad a čeští politikové nechtěli dovolit vývoz potravin z Čech, a proto se chystali převzít obilní ústav," vysvětluje historik Robert Kvaček. 28. října 1918, těsně po desáté hodině, se politici dozvěděli, co se děje na Václavském náměstí. Lidé pochopili Andrássyho notu americkému prezidentu Wilsonovi přijímající podmínky příměří, které Wilson stanovil, jako kapitulaci Rakouska a jako jeho konec. "Tohle čtení četly spíš dychtivé oči a duše, než pragmatický, reálný politik. Nic takového Andrássyho nota ještě neobsahovala, ale ta nedočkavost v davu způsobila, že lidé začali slavit konec Rakouska." Národní výbor nemohl zůstat stranou dění, chtěl mít vývoj pod kontrolou. "Muziky do ulic," znělo Stříbrného heslo, který chtěl z 28. října udělal národní manifestaci. Národní výbor převzal obilní ústav a na místodržitelství dal najevo, že přejímá moc s tím, že zákony zůstanou v platnosti. "Národnímu výboru šlo o to 28. říjen opravdu pak realizovat jako převrat, ale v mezích, které si ti mužové představovali jako vhodný počátek československého státu. Takže do večera měli co dělat a večer potom v Obecním domě byl prohlášen základní zákon."

Příští osudy "mužů 28. října" už byly velmi rozdílné. Jedno ale měli společné: všichni zůstali v politice. Nejvlivnějších postů se za první republiky dočkal Antonín Švehla. Po vzniku československého státu si upevnil postavení v agrární straně a jeho politická hvězda stoupala. V první československé vládě zasedl do křesla ministra vnitra, které bylo důležité pro utváření a stabilizování státu. Mimochodem, na tento resort pomýšlel i Alois Rašín. Na postu ministra vnitra Švehla vydržel až do září 1920. V době úřednických vlád činila zásadní politická rozhodnutí tzv. Pětka. A v ní byl nejmocnějším politikem opět Antonín Švehla. Na podzim 1922 už převzal vedení vlády a ve funkci premiéra formálně zůstal - kromě půlroční přestávky v roce 1926, kdy zemi spravovala úřednická vláda - až do února 1929.

Antonín Švehla, zdroj: Wikimedia Commons

"Švehla byl opravdu nejsilnější muž vnitřní československé politiky ve 20. letech. V březnu roku 1928 se však z politiky už musel vzdálit. Celá 20. léta trpěl kardiovaskulárními problémy a jeho choroba se po březnu 1928 zhoršila natolik, že už vládu spravovat nemohl a odešel se definitivně léčit. Předtím už měl takové přestávky na léčení několikrát. Tentokrát však ta léčba trvala nejen dlouho, ale byla i neúspěšná, třebaže Švehla doufal, že se do politiky zase vrátí. Ale v prosinci 1933 zemřel," vypravuje Robert Kvaček.

A čím to vlastně bylo, že Švehla byl nejvýznamnějším politikem 20. let? "Švehla byl velmi pragmatický politik, velmi pracovitý. Dovedl, a v tom byla jeho přednost, hájit stavovské strany venkova, ale zároveň dokázal agrární stranu učinit stranou se širšími interesy národně-státními. Švehla byl člověk, který chápal, že politika v demokratickém státě je také věcí domluvy, dohody, koalice, tedy nazvěme to kompromisem, ovšem kompromisem aktivním, který bude ku prospěchu podle jeho názoru a podle jeho představ státnímu vývoji. Ta schopnost koaliční spolupráce byla u Švehly značná, třebaže realizovat ji nebylo jednoduché. Švehla věnoval politice opravdu všechno. Bylo o něm známo, že plat ministerského předsedy ukládá do šuplete u svého pracovního stolu, že ráno odjíždí z Hostivaře a vrací se až pozdě večer a že se při síle udržuje desítkami kávových šálků, což jeho srdci samozřejmě neprospívalo."

O Antonínu Švehlovi se také jeden čas uvažovalo jako o kandidátovi na prezidenta. Takové úvahy ale Švehla vždycky odmítal, někdy i dost nevybíravými výrazy. Nicméně s prezidentem Masarykem velmi intenzívně spolupracoval: "Každý byl z jiného těsta - intelektuálně i názorově. Ale přesto si rozuměli a vzájemně se učili. Ne ve všem se shodli, ale to nebylo důležité. O všem podstatném spolu hovořívali, a to jednou, někdy i víckrát týdně nebo podle potřeb."

Alois Rašín zasedl v první československé vládě jako ministr financí. Podle historičky Jany Čechurové měla po převratu Rašínova strana - tedy státoprávní, později národní demokracie - ve svém čele dva muže číslo jedna: předsedu Karla Kramáře a Aloise Rašína, který stranu fakticky řídil. Jak k tomu došlo? "Kramář nejenže byl v rozhodujících říjnových dnech v Ženevě, to znamená mimo, a převrat se udál v době, kdy předseda Národního výboru nebyl přítomen v Praze. Ale i později, když Kramář odjel na mírovou konferenci do Paříže a ponechal tady osiřelou nejen vládu, v jejímž stál čele, ale i politickou stranu, tak se vlastně Rašín naučil velmi rychle rozhodovat bez něj, což uměl i předtím, ale i bez ohledu na něj. Prostě se zorientoval v té situaci tak, že strana potřebuje nějakého vůdce, a on tuto roli přijal. A Kramáře, alespoň po té organizační stránce, určitě zastínil," soudí Jana Čechurová. Jako ministr financí první československé vlády byl poměrně úspěšný - připravil měnovou reformu, tedy oddělení československé měny od rakouské: "Toto vládní působení bylo asi nejúspěšnějším obdobím v jeho politické kariéře."

Alois Rašín, zdroj: Wikimedia Commons

Do vlády se vrátil ještě na konci roku 1922, kdy byl spojován s prudkým zhodnocováním koruny. Jak už to v politice bývá, ministři financí nepatří k oblíbeným postavám. A výjimkou nebyl ani Alois Rašín, který podle Jany Čechurové byl fanatickým služebníkem svého úřadu: "Jeho úspornost a naprosto okázale demonstrovaná láska k šetrnosti byla samozřejmě mnohým trnem v oku, především pak státním zaměstnancům, což byl trošku problém, protože jeho státoprávní demokracii, později národní demokracii z velké části zpočátku volila inteligence a státní zaměstnanci. Jeho restriktivní politika a třeba propagování toho, že právě státní zaměstnanci, hlavně učitelé, by měli jít ostatním příkladem v tom, jak mají šetřit, jak se jim mají snižovat platy, atd. - to vedlo k tomu, že tato voličská základna jeho stranu do značné míry právě kvůli tomuto a na protest proti tomuto opustila."

Během svého druhého vládního období se Rašín stal terčem kritiky. Posilování koruny vyústilo v bankovní a exportní krizi. Na sklonku roku 1922 se navíc podle některých neuctivě vyjádřil o legionářích a jejich zásluhách. "V tom smyslu, že by měli být skromnější, že za práci pro vlast se neplatí. Rozpoutala se taková atmosféra, kdy se Rašín stal předmětem žurnalistických útoků." Krátce poté, začátkem roku 1923, spáchal na Rašína mladý anarchokomunista Šoupal atentát. Atentát nebyl dílem posledních měsíců, Šoupal ho plánoval s větším předstihem. Po několika týdnech Alois Rašín následkům střelného zranění podlehl. Atentát uspíšil přijetí zákona na ochranu republiky proti extremismu.

Další z "mužů 28. října", František Soukup, byl jednatelem Národního výboru. "Byl to právě Soukup, kdo stylizoval velkou většinu dokumentů, které Národní výbor vydával,"říká Martin Polášek. V první československé vládě Soukup zasedl jako ministr spravedlnosti. Ovšem na ministra spravedlnosti se zachoval, mírně řečeno, poněkud netradičně. "Když Prahou cloumaly sociální bouře především proti keťasům a také proti některým domácím pánům, vystoupil Soukup před těmi davy a povzbuzoval je k jejich krokům, které byly protestními, což byla ovšem úhona jeho úřadu - ministr spravedlnosti povzbuzuje ulici, aby se chovala demonstračně, ba útočně. Takže s jeho ministerskou kariérou byl nutně konec. Masaryk se tehdy tak rozzlobil, že řekl, že už Soukupa nechce nikde na žádném významném místě mít," doplňuje Robert Kvaček. Nicméně Soukup přece jen nějaký post ještě získal - v roce 1929 se stal předsedou Senátu.

T.G.Masaryk, zdroj: Wikimedia Commons

Soukupova politická kariéra končí se zánikem první republiky. Za druhé republiky na rozdíl od jiných sociálních demokratů nevstoupil do Národní strany práce. V roce 1939 byl dvakrát zatčen. "Významným způsobem to podlomilo jak jeho fyzické, tak jeho psychické síly. Byl nucen, téměř sedmdesátiletý, k poměrně náročným fyzickým cvičením, která samozřejmě zvládal jen s velkým vypětím. Výsledkem bylo, že do roka od svého propuštění na podzim 1940 umírá," líčí Martin Polášek.

Ministrem pošt a telegrafů se v první československé vládě stal Jiří Stříbrný, který si ministerská křesla udržel i později. Vládu ale musel na čas opustit. Proč? O tom už více Libor Vykoupil: "Zapletl se do aféry, při které hrál karty s jedním úředníkem pražské Národní banky, který byl defraudant a zpronevěřil z pokladny nějakého čtvrt milionu, což byly tehdy velmi slušné peníze. Samozřejmě, že jeho protihráči v té karetní společnosti o tom nemuseli vědět." Nicméně tisk aféru rozmázl a Stříbrného stála ministerské křeslo.

Do politiky se ale vrátil, protože v té době mu většina politiků důvěřovala. Brzy se ale znepřátelil s prezidentem Masarykem, s nímž vedl spor o význam domácího a zahraničního odboje. "Stříbrný tehdy nevolil zrovna nejvhodnější slova a při setkání v Karlových Varech řekl Masarykovi, že bez domácího odboje by se ještě dnes potuloval po zahraničních hotelích jako vyhnanec, což samozřejmě Masaryka poněkud rozhořčilo." Stříbrného pozici nalomilo to, že v roce 1925 nesl z titulu ministra tíhu problémů spojených s husovskými oslavami. "Když potom na ty oslavy reagoval papežský nuncius tím, že náhle odjel a Vatikán s Československem přerušil styky, tak bylo zapotřebí najít nějakého obětního beránka. A Stříbrný se stal tím obětním beránkem, který na to konto odstoupil."

Pak už to šlo s jeho politickou kariérou z kopce. V roce 1926 byl za vydatné pomoci Edvarda Beneše a Václava Klofáče vyloučen z národně-socialistické strany. Klofáč tehdy proti Stříbrnému nepostupoval zrovna korektně - dokonce ho lživě obvinil, že trpí syfilidou a nemoc prý natolik ovlivňuje jeho myšlení, že není schopen dál působit v politice. Stříbrný pak koncem 20. let založil Ligu proti vázaným kandidátkám a přikláněl se stále více napravo. Ve 30. letech spoluvytvořil Národní sjednocení. "Jeho politika rozhodně nebyla ta nejradikálnější pravicová. Je pravda, že kritizoval Beneše. S Benešem si vyrovnával své účty a ono to pak po roce 1945 dopadlo v opačném gardu. Beneš ho neměl v oblibě už od toho roku 1926. V roce 1945 nastaly retribuční procesy, ve kterých byl souzen kdekdo, kdo se jenom trošku omočil kolem fašismu. Až na počátku roku 1947 došlo i na Stříbrného, takže je vidět, že nepatřil k těm prominentům, kteří byli pozatýkáni hned v létě 1945. Byl souzen a nakonec odsouzen k doživotnímu trestu, což vzhledem k tomu, že za Protektorátu v podstatě neprovedl nic, co by se mu dalo vyčíst, byl trest skutečně nepřiměřený. Díky tomu potom v roce 1955, týden po svých 75. narozeninách, zemřel ve vězení," uzavírá Libor Vykoupil.

Vavro Šrobár, zdroj: Wikimedia Commons

Posledním z "mužů 28. října" byl Vavro Šrobár, který se v první vládě stal ministrem pro správu Slovenska. "Ministr pro správu Slovenska - to byla nevděčná úloha, protože spojovat české země a Slovensko byl olbřímí úkol a Šrobár pro něj na Slovensku nacházel jenom velmi malou oporu. Musel si ji vlastně vytvářet, hledat. Bylo to obtížné období," konstatuje Robert Kvaček. Na Slovensku Šrobár spoluzakládal agrární stranu, nicméně zápas o vůdcovství prohrál s Milanem Hodžou. Začátkem 20. let ještě vedl resort školství, ale jeho hvězda začala pomalu pohasínat, i když nadále byl poslancem nebo později senátorem. "Zajímavě se do politiky vrátil za druhé světové války, kdy se stal takovým symbolem občanského odboje na Slovensku, jedním ze dvou předsedů Slovenské národní rady, druhým byl komunista Karol Šmidke. Z této pozice vešel i do první československé vlády, a to dost překvapivě jako ministr financí. Na jaře 1946 si na Slovensku založil vlastní stranu, Stranu slobody, ale byla to marginální strana, která neovlivnila ani slovenské volby v roce 1946, ani další slovenský politický život. Šrobár, na rozdíl od všech předcházejících, se však angažoval ještě po únoru 1948. Gottwald si ho vybral do vlády, Šrobár se stal ministrem pro sjednocení zákonů, ale byl tam spíš jenom takovou postavou, která měla vzbuzovat úctu. V roce 1950 Šrobár zemřel."

Pěstoval se za první republiky "kult mužů 28. října"? Využívali toho, že byli mezi těmi, kdo v říjnu 1918 stáli u vzniku Československa? Byli už tehdy označováni jako "muži 28. října"? Závěrečné slovo má Robert Kvaček: "Ten název se časem vžil, ale je třeba říci, že ani tito ´muži 28. října´, ani jejich okolí, je v této pozici příliš nepěstovalo. Dá se říct, že nejvíce se z toho snažil těžit Soukup a možná časem Stříbrný. Ale třeba Švehla v žádném případě ne a zavázal dokonce své spolupracovníky k tomu, že nebudou o svých aktivitách vůbec hovořit, psát, sdělovat, vysvědčovat. Prostě byla to jejich úloha, jejich povinnost a oni tak, jak ji realizovali, tak ji splnili. Samozřejmě měli jistou aureolu, mohli ji v určité chvíli, hlavně ve volebních agitacích, v politických agitacích, také užít a občas už ti zmínění, to jest Soukup a Stříbrný, ji také použili. Ale žádné zvláštní výsady z toho samozřejmě neměli."