Jan Trefulka už prózu nepíše
Spisovatel Jan Trefulka patří k významným představitelům české prózy 2. poloviny 20. století. Po komunistických začátcích se jako spisovatel a novinář přidal k obrodnému procesu a po roce 1970 skončil v disentu. V posledních 20 letech opět publikuje veřejně. Jeho dílo je spojeno s Brnem, městem odkud pochází a jemuž zůstává i ve svých téměř osmdesáti letech věrný. Čemu se věnuje dnes? Jak se dívá na překotně se měnící svět kolem sebe? Dozvíte se v Knihovničce Radia Praha.
Navštívil jsem Jana Trefulku v jeho domku na návrší nad Brnem, v klidné čtvrti s výhledem na město. Zdraví mu neumožňuje často vycházet, vnímá proto svět zprostředkovanýma očima přes média nebo skrze kontakt s přáteli.
V Brně se narodil, ale studia ho zavedla do Prahy, kde došlo ke střetu s komunistickou stranou:
"Já jsem začal studovat v Praze v roce 1948. Hned po maturitě jsem vyrazil do Prahy s Milanem Kunderou, taky jsme spolu v Praze ze začátku bydleli. Já jsem tam studoval filosofii a literární vědu tuším, já už si to moc přesně ani nepamatuju, jak to tenkrát bylo formulováno, ale ta literární věda v tom byla. Pak ovšem došlo k tomu jakémusi průšvihu, kdy nás - jak mě, tak Kunderu a kolegu Dewettera - ze strany vyloučili, protože Dewetter se v zalepeném dopise ze školení vyjádřil, že ten přednášející je vůl. A oni to samozřejmě otevírali a všichni tři jsme pak byli vyslýchání. takže já jsem pak rovnou odešel na traktorovou stanici do Vlašimi, tam jsem byl necelý rok, pak jsem šel na vojnu do Písku. A potom jsem už nešel do Prahy ale do Brna na fakultu."
Prostřednictvím Adolfa Kroupy, ředitele brněnského Domu umění se seznámil s Janem Skácelem, Oldřichem Mikuláškem, Ludvíkem Kunderou a z těchto styků vzniklo pozvání do redakce Hosta do domu, známého brněnského kulturního časopisu 60. let.
Trefulka začínal v roce 1962 jako prozaik povídkami Pršelo jim štěstí. Za nomalizace mu bylo znemožněno oficiálně publikovat. V medailonu na Portálu české literatury se uvádí: "Hned na začátku sedmdesátých let Trefulka nadmíru přesvědčivě ztělesnil svou občanskou pozici v sugestivním modelovém románu Veliká stavba - v díle ovlivněném Kafkou a Orwellem, kde vystoupil s nelítostnou obžalobou stalinské brutality, promítající se do jednání a postojů „pozitivních" hrdinů. Za tuto prózu spisovatel obdržel roku 1984 prestižní exilovou Cenu Egona Hostovského, určenou i pro tvůrce nezávislé literatury v Československu."
Co je pro vás tou nejniternější motivací k psaní? Proč sedáte k papíru?
"Nevím, nejspíš bych řekl, že přijde okamžik, kdy si člověk potřebuje uspořádat to, o čem ví a o čem by chtěl něco říct. Ať už z vlastního života nebo z cizího. Když napíšu historický román o stávkách tady na Brněnsku, tak tenkrát jsem k tomu měl, napsal jsem ho, když tady byla normalizace a napsal jsem o tom, protože ti lidé tenkrát se po pádu Rakouska taky dostali do určité situace a došlo tam na Oslavansku ke stávkám. Nějak mi to korespondovalo s problémy, které nastaly tady. Tak to vždycky nějak vznikne, že si potřebuju sám se sebou cosi vyřídit. Sedět sám se sebou po tom všem. Já když ještě dneska něco píšu, tak to má ráz esejů. Já už musím být strašně opatrný - prostě se mi stává, a to je pro mě přímo děs, že přijdu na to, že některé věci, které jsem jakoby napsal teď, že už jsem téměř doslova napsal jinde. Naposledy jsem měl esej v Respektu, ale ti zas s tím Kunderou nadělali takové ostudy!"
A nepíšete nějakou větší prózu?
Pokud ještě něco udělám, tak možná nějaký další esej, mám tam cosi rozdělaného. Ale prózu ne. Člověk už většinu životních témat vyčerpal a zase by se vracel k témuž. Třeba jinak, ale bylo by to už podobné."
Takže máte pocit, že jste napsal všechno, co bylo potřeba? A čím to, že esej vás zajímá a baví dál, a ta próza už ne?
"Esej je pro mě vnímání vnějšího světa. Tady dostávám ještě pořád nový materiál. I když tím, že musím pořád sedět doma, tak je to zprostředkované. To chápu jako velký nedostatek. Třeba Vaculík pořád ještě může chodit a to je strašná výhoda. Ale tady pořád mám ještě jakousi látku a mám s kým mluvit. Když přijdu na nějaké téma, které mě naštve, rozčílí, tak to ještě můžu napsat."
A jaká jsou v současné době ta vaše témata? Co vás nejvíc rozčiluje?
"V podstatě to - a taky se to vlastně opakuje - že tady po roce 1989 místo aby obnova národního života začala někde u toho Masaryka, na té duchovní rovině, tak to jednoznačně vyhrála linie, která ten předchozí komunistický materialismus ještě v podstatě utvrdila a zabetonovala v lidech. Ono se něco změnilo, ale nezměnilo se zas tak moc. Pořád člověk musí být úspěšný... tam ten úspěch měl jinou podobu, ale pořád je to tahle nízká rovina. Havel se to pokoušel dostat někam jinam, ale oproti Klausovi neměl dost síly. Zřejmě ti lidé, kteří se věnují více ekonomice a tomuhle všednímu životu, tak mají daleko snadnější možnosti se dát dohromady. Kdežto ti druzí, kterým to myslí jinak, se dávají dohromady strašně těžko, každý zůstává při svém."
A myslíte, že v dnešní společnosti jsou nějaká ohniska, kde ten duchovní potenciál zůstává?
"To já dneska můžu těžko říct, protože já už do té Prahy nemůžu jezdit. Občas se tu u mě někdo objeví, ale jinak já už do toho nevidím. Tyhle věci už mám pryč. Jak říkají mnozí, ten disent byl vlastně svým způsobem ideální. Protože to se lidé snadno domlouvali, našli společnou řeč, kdežto dneska..."
Chybí ten společný nepřítel? Je možná jiný...
"Je jiný a je tak variabilní, že nejde říct... Nemáme jednoho společného, každý má svého."
