Japonsko: velká láska spisovatele a cestovatele Joe Hlouchy
Patřil k populárním spisovatelům první republiky, jeho román Sakura ve vichřici vyšel celkem dvanáctkrát. Podnikl dvě velké cesty do Japonska, kde shromáždil sbírku uměleckých děl. Pražany seznamoval s tradiční japonskou kulturou v čajovně Jokohama v paláci Lucerna. - Dnes je přitom cestovatel, spisovatel a sběratel Joe Hloucha téměř neznámý. Milena Štráfeldová mu proto věnovala rubriku Češi v zahraničí:
"Nadešla celým Tokiem dychtivě očekávaná doba kvetoucích třešní. Včera večer oznamovaly časopisy, že rozkvétají první aleje sakurové kolem velkých rybníků v parku Ujenském. Toť počátek jara v Japanu tak příjemného, kterému se vyrovná po té stránce jen vlahý podzim, hýřící barvami žloutnoucího listí,"
- napsal Joe Hloucha ve svém nejznámějším díle, románu Sakura ve vichřici z r. 1905. Bylo mu tehdy čtyřiadvacet let a první cesta do Japonska ho teprve čekala. Japonské reálie přesto ve své knize zachytil s obdivuhodnou přesností. O orientální kulturu se totiž zajímal od dětství, dobrodužné příběhy o dalekých výpravách prý psal od osmi roků. Dálný východ ho už tehdy velmi lákal:
"On se tam toužil vypravit už jako velmi mladý, protože ho inspiroval jeho strýc Josef Kořenský. To byl ředitel gymnázia na Smíchově, který podnikl cestu kolem světa. A v tom měl Joe Hloucha, nebo tenkrát ještě Josef Hloucha, velikánský vzor,"
říká Alice Kraemerová z Náprstkova muzea v Praze, která z Hlouchových sbírek připravila už několik výstav a je i spoluautorkou jeho biografie.
Hlouchův otec, sládek z Podkováně u Mladé Boleslavi, přitom pro syna plánoval zcela jinou budoucnost. Chtěl mu předat svou živnost. V r. 1895 si dokonce pronajal proslulý pivovar U sv. Tomáše na Malé Straně v Praze a zdálo se, že o Hlouchově příští profesi je rozhodnuto. Josef na otcovo přání vystudoval Českoslovanskou obchodní akademii i roční kurs účetnictví na c.k. Karlo - Ferdinandově univerzitě v Praze. Literatura a cestování ho ale dál lákaly a otec nakonec ustoupil, když viděl, s jakým úspěchem se setkal román Sakura ve vichřici. Josef Hloucha se tak mohl v r. 1906 vydat na svou první velkou cestu do Japonska:
"On si představoval, že bude jednak spisovatel a jednak jakýsi obchodník s uměním, tedy orientálním uměním. On příliš finančně nestrádal, protože otec mu vyplatil část dědictví. A za to vlastně cestu do Japonska pořídil. Tenkrát bylo v Japonsku pro Evropany velmi, velmi levně."
Během své první cesty Hloucha navštívil Kóbe, Ósaku, Tokio, Kjóto, Nagasaki nebo Kamakuru. Své zážitky popisoval v denících, jsou v nich záznamy o návštěvách buddhistických chrámů, slavných japonských zahrad a parků i tržišť. To, co hledal především, tedy staré tradiční Japonsko a jeho kulturu, už ale mizelo:
"To už bylo v Japonsku po těch největších změnách. Japonsko se začalo modernizovat. To znamená, že pánové přestávali nosit kimona a nosili západní šaty. Ženy nosily stále ještě kimona, ale už začínaly pracovat třeba v továrnách. Začaly se stavět už větší domy, třeba zděné nebo betonové, ne ty klasické dřevěné japonské stavby. Stavěly se širší silnice, byla už železnice. Takže Japonsko té doby už nevypadalo tak, jak by si Hloucha představoval. On měl rád Japonsko doby Tokugawa, to znamená od r. 1600 až do roku 1868. To byl jeho sen."
Po celou dobu svého pobytu Hloucha sbíral nejrůznější umělecká díla i předměty běžné denní potřeby. Byly mezi nimi dřevořezy, kolorované fotografie, vějíře i japonský porcelán a keramika. Sbíral dětské hračky, loutky i zbraně, plastiky, divadelní masky, ale také nábytek. V bednách si je pak nechával posílat do Prahy:
"On sbíral v podstatě všechno, co se mu líbilo, nebo všechno, o čem si myslel, že by se hodilo do evropského interiéru. Sbíral to tedy nejenom při svých dvou cestách v Japonsku, ale také ve starožitnostech v Evropě, po známých. Kdo co přivezl a co kde koupil, to Hloucha také vykupoval. On vlastně začal sbírat umění v době, kdy už skoro končila ta vlna orientalismu v české kultuře, nebo vůbec v evropské kultuře. On ji ale ještě trošku rozdmýchal, trošku ji přiživil tím, že tady vytvořil obraz romantického Japonska, které v té době už vlastně přestávalo existovat."
Během prvního Hlouchova pobytu v Japonsku došlo i k zajímavé epizodě: v Ósace uzavřel placené smluvní manželství s Japonkou Tamou, která se pak na tři měsíce stala jeho společnicí, radila mu při nákupech starožitností a stala se inspirací pro další Hlouchovu knihu Moje paní Chrysanthema. I tato kniha, později pod názvem Tama san, se dočkala několika vydání. - Během pobytu v Japonsku však Hloucha poznal i několik Čechů, kteří zde žili:
"Znal třeba architekta Letzela, který stavěl Hirošimský dům. Znal Karla Jana Horu, který tam pracoval a který také sbíral dřevořezy, stejně jako později Hloucha. Myslím, že se setkal i s bratry Svojsíky. Takže se všemi, kdo začali do Orientu jezdit v 80. a 90. letech 19. století, se znal."
Karel Jan Hora znamenal pro Hlouchu při jeho prvním pobytu v Japonska velikou oporu. Hora byl strojní inženýr, který po studiu v Americe odešel na konci 19. století do Japonska a byl zde mimo jiné zástupcem podniku Laurin a Klement. Naučil se velmi dobře japonsky i čínsky, v Japonsku se dokonce oženil a jeho manželka Fuku Horová je naopak první v historii známou Japonkou, která mluvila dobře česky. Hora mladého cestovatele doprovázel na jeho výpravách a pomáhal mu při výběru uměleckých předmětů do jeho sbírky.
Po návratu z Japonska vydal Hloucha několik knih inspirovaných svou cestou a na pražském Výstavišti v r. 1908 také otevřel japonskou čajovnu. Vedle tradičního japonského čaje se tu ale podávalo i svatotomášské pivo a čajovna byla u návštěvníků výstavy velmi oblíbená. Hloucha proto dostal nabídku od podnikatele Václava Havla, aby ji přestěhoval do právě postaveného paláce Lucerna.
"Obsluhovaly tam české dívky v kimonech a interiér byl v japonském duchu. Sice tam byly židle a ne rohože na zemi, ale byly tam velké vějíře a u vchodu stál Buddha. Z toho období ještě existují fotografie."
Další cestu Joe Hlouchy do Japonska překazila první světová válka a znovu se tam Hloucha dostal až v r. 1926:
"V roce 1926 to už byla industrializovaná země. Tokio bylo po velkém zemětřesení v r. 1923, kdy bylo téměř celé srovnáno se zemí. A nejenom Tokio, i Jokohama. Začaly se tam stavět zbrusu nové domy, široké silnice. To opravdu už nebylo to klasické staré Japonsko. Byla to velká změna a on si na to také velmi stěžoval."
V roce 1928 představil Hloucha své sbírky veřejnosti na velké výstavě ve Veletržním paláci v Praze. V roce 1934 je s účastí malíře Emila Filly vystavil v SVU Mánes. Už v letech první republiky se Hloucha snažil, aby stát jeho sbírky vykoupil pro muzeum mimoevropských kultur. Nebyl ale úspěšný a nakonec je sám v roce 1955 státu daroval za doživotní rentu. Příliš si jí ale neužil, protože zemřel už o dva roky později.
Dnes je Hlouchova sbírka z největší části uložena v pražském Náprstkově muzeu. V současné době je její část k vidění v Moravském zemském muzeu v Brně, kam byla zapůjčena na výstavu Japonsko, má láska. Výstava tam potrvá do 5. září.
