Jiří Traxler by se chtěl vrátit do osmdesátky

Český jazzový muzikant Jiří Traxler je mladším současníkem R.A.Dvorského a Jaroslava Ježka. Před válkou byl na vzestupu jako autor filmové hudby, spolupracoval s Ježkovým orchestrem, měl zkrátka nadějné vyhlídky, jak by řekl jeden anglický spisovatel. Po své emigraci do Kanady musel hudbu jako hlavní profesi opustit, přesedlal na kresličství a hudbu přesunul do kategorie koníčků. Vedle psaní povídek a básniček. Na podzim loňského roku vyšel výbor z jeho literárního archivu nazvaný Já nic, já muzikant na penzi a my této knize věnujeme příštích 10 minut. Slovo má Vilém Faltýnek.

Jedna z jeho nejstarších nahrávek je z roku 1936. Jiří Traxler hraje na piáno slavný Star Dust. Dnes žije v Kanadě a lidi, kteří ho osobně znají, udivuje energií, kterou si i ve vysokém věku udržuje, schopností humorného nadhledu a neutuchající tvořivostí ve všem, na co sáhne. V roce 2006 mu bylo 94. let. Radka Mayerová z krajanského sdružení v Edmontonu mu tehdy položila otázku:

Chtěl byste se vrátit do mládí? Začít znovu a projít vším...

"Já vám řeknu, já bych byl hrozně rád, kdyby mi zase bylo osmdesát. "

Já jsem mluvila o mládí, jako třeba osmnáct, ne osmdesát.

"To ne, když je člověku osmnáct, je mladej, ale blbej. Nakonec já když to dneska vidím jako starej dědek, tak si jen říkám, proč je mládí vyplýtvaný na mladé lidi."

Jiří Traxler má rozsáhlý archiv vlastních textů. Společnost pro vědy a umění v Edmontonu, jejímž předsedou biotechnolog Pavel Jelen, se zasadila o jejich vydání. Na začátku byl společnýý koncert sboru Czech and Slowak Association of Canada s Jiřím Traxlerem, na konci kniha vydaná pražským IFP Publishing. Pavel Jelen o Traxlerovi říká:

"Pan Traxler je zřejmě neobyčejně plodný člověk, kterému se vše, na co sáhnul, dařilo. Tady se až do roku 1948 živil muzikou, takže komponoval a psal texty. (Až si tu knížku přečtete, tak uvidíte, proč říkám, že pan Suchý se naučil ten svůj dadaistický styl od pana Traxlera.) No a když v roce 1948 přišel do Kanady, zjistil velice rychle, že muzikou se živit nebude, že se neuživí, tak začal dělat něco jiného, ale tohle ho nikdy nepustilo, psal a psal. Psal příležitostné povídky do šuplíku, pak je začal číst svým vnoučkům, a když jsme se s ním seznámili přes ten sbor, řekli jsme si, že to je něco tak nádherného, že se to musí vydat. Začali jsme pátrat, jak na to, kdo to udělá, naše společnost k tomu byla připravená..."

Proč jste tedy knihu nevydali v Kanadě?

"V Kanadě by to bylo pravděpodobně mnohem dražší a určitě mnohem náročnější, protože s háčky a čárkami tam nikdo netiskne. Ale nejdůležitější bylo, že jsme se domnívali, že ta kniha bude mít větší ohlas tady v republice, protože tady se na něj bude pamatovat víc lidí, než nějací imigranti v Kanadě, Austrálii, na Novém Zélandu nebo v Anglii, kde máme prodejní právo my. Ten titul je malinko nešťastný, protože navozuje, že by to mělo být pokračování jeho předchozí knihy, kterou vydal u Škvoreckých v Publisher '68, kteří fungovali v Torontu až do Sametové revoluce. Ta kniha se jmenovala Já nic, já muzikant a to je jeho životopis. Tak by si lidé mysleli, že to je pokračování toho samého, ale to vůbec není pravda. Tohle nemá s životopisem vůbec nic společného, kromě toho, že tam jeho životopis je ve zkrácené podobě na třech stránkách."

Má ta kniha nějaký další život? Čte z ní pan Traxler někdy veřejně? Přestože jeho věk je vysoký....

"Právě že ně. To byl právě ten důvod, proč jsme chtěli, aby to nezapadlo, aby se to dostalo mezi lid. On ty texty skutečně psal pro potěšení, do šuplíku. A proto jsme do toho investovali naše peníze a tím, že ty knihy prodáváme, dostáváme je zpátky. Ta knížečka se křtila 4. prosince za účasti Ondřeje Havelky, sester Havelkových, i já jsem tam byl. Taky se mě se ptali, jak jsme přišli na nakladatele, jmenuje se IFP Publishing. Ta maličká firma patří dceři mé bývalé profesorky z ČVUT, když jsem tady studoval, a její babička byla zřejmě jednou z dam, které pan Traxler obdivoval. Tady v knížce je básnička: Já miloval jsem Mimi v Mimoni/ kde neznal jsem nikoho mimo ni. A při uvádění té knihy jsem řekl, že těch Mimi znal asi víc, jednu měl i v Táboře a její vnučka je majitelkou téhle vydavatelské firmy. Tak jsme si řekli, že to bude krásné uzavření životního kruhu."

Publicistka Milada M. Marešová se knize věnovala v recenzi publikované ve vysílání Českého rozhlasu.

Co podle vás může čtenář od knihy čekat, a co by od ní naopak čekat neměl?

"Začnu tou druhou částí. Neměl by čekat, že ho překvapí nějakou literární originalitou, něčím, co nezná, co bude z jiného světa. A co od ní čekat může? Určitě zábavu, energii - nejen vzhledem k věku autora, ale je vidět, že ho psaní baví, baví ho rýmování, vzpomínky, vkládá do nich trochu fantazie. Dalo by se to odvodit od toho, že jeho primárním zájmem je hudba a on tu literaturu taky jakoby rozehrává. Tím že si domýšlí..."

Tím máte na mysli i povídky? U veršů je souvislost s písňovou formou jasná, ale u povídek?

"Právě u těch prozaických textů, kdy jakoby vypráví vnoučatům, je cítit, že se snaží, aby mu ty věty hrály, cítí jazyk, ví, že když větu řekne nějak, bude to veselejší a zábavnější. Vidí odezvu třeba těch vnoučat, nebo vrstevníků. Hledala jsem pojem, jak Traxlerovy texty pojmenovat, a napadlo mě, že asi nejcharakterističtější je pojem jadrná mluva. Nemám pro to žádný podklad, ale vím, že lidé, kteří emigrovali a kteří třeba půl století prožili jinde, tak se nebojí jazyk použít v malinko přízemní, drsné, jadrné formě. V tom to čtenářům možná trochu připomene Jiřího Suchého, ale určitě Voskovce a Wericha, jejich korespondenci. A jinak pokud bych měla k někomu z českých literátů přirovnat povídky, tak určitě ke Karlu Poláčkovi, to je jednoznačné."

Jiří Traxler měl letos na jaře 97. narozeniny. Společnost pro vědy a umění mu uspořádala při té příležitosti oslavu, říká Pavel Jelen.

"Pan Traxler byl naneštěstí zrovna v době svých 97. narozenin, které byly 21. března, v nemocnici. Na jeho narozeniny jsme plánovali, že promítneme předpremiéru televizního filmu, který natočil Ondřej Havelka a který se tu údajně bude promítat v září. My jsme ten film měli, ale bohužel se to promítalo za nepřítomnosti pana Traxlera. Ale teď už je zase zpátky doma, je čiperný, už jsme s ním měli třikrát taková dvouhodinová vystoupení. On vždycky sedí na pódiu, odpovídá na dotazy jedné naší členky novinářky a potom se třeba otočí k piánu a řekne: Teď vám něco zahraju. A hraje čtvrt hodiny svoje melodie. Bez not, bez všeho. To je zázrak přírody."