Kalendárium

Josef Kainar
0:00
/
0:00

Jakou hudbu měl rád básník Josef Kainar Vám prozradí dnešní kalendárium. Kromě toho připomene také první schůzi Národního shromáždění nebo slavnou polku Škoda lásky.

Jiří z Poděbrad
V polovině šedesátých 15. století vyslal král Jiří z Poděbrad poselstvo k panovníkům západoevropských zemí, jejichž přízeň a spojenectví chtěl český král získat. Cestu poselstva zachytil Václav Šašek z Bířkova, z jeho deníku pak vycházel Alois Jirásek při psaní svého díla Z Čech až na konec světa.


Před 90 lety proběhla v Thunovském paláci první slavnostní schůze Národního shromáždění. Byla na ní mimo jiné sesazena Habsburská dynastie z trůnu, vyhlášena Československá republika a jejím prezidentem zvolen nepřítomný Tomáš G. Masaryk.


Před dvaceti lety zemřel autor "českého hitu století" Jaromír Vejvoda. Jeho Škoda lásky ale rozhodně nebyla populární jen doma - za druhé světové války si ji zpívali vojáci na obou stranách fronty a o její slávě svědčí také to, že v rodinném archivu Vejvodů je zaznamenáno 27 textů této slavné písně v různých jazycích.


V listopadu roku 1971 zemřel básník Josef Kainar. Narodil se na konci června 1917 v Přerově, svá dětská léta měl, jak kdysi vyprávěl v Československém rozhlase, spojená s hudbou.

"U nás doma se hodně muzicírovalo, chodili k nám bratři Halmové, trochu za sestrou a trochu za Dvořákem. Myslím také, že svého času jsem slýchal doma hrát Klementa Slavického. Měl bych se taky zmínit o panu Princovi, to byl houslista, který mi imponoval, protože se o něm vyprávělo, že kdysi koncertoval v Monte Carlu, ale co se pak s ním stalo, to nevím. Hrálo se ledacos, hlavně Beethoven a česká klasika. Proto je myslím zcela přirozené, že jsem tíhl k tomu, co se doma nehrálo. V té době se něco proslýchalo o jazzu a jakýsi pan Ellington hrál takovým zvláštním způsobem na klavír v nějakém nóbl newyorském klubu, jméno jsem už zapomněl. Navštěvoval jsem pilně bohatší spolužáky, kteří měli doma už nějaké prarádio, a tak dlouho jsme pak točili všemi knoflíky, až jsme ulovili, když ne zrovna Ellingtona, tak aspoň něco, co se jeho hudbě podobalo. Začátkem 30. let k nám začaly chodit dobré jazzové desky, obehráli jsme je vždycky až na kost, učili jsme se synkopy, frázování....Byla to ale práce dost marná, zjistilo se totiž, že takový jazzový muzikant, musí mít mimo nadšení i trochu techniky a že asi nepostačí, abychom basistovi dělali na krk basy křídou bílé čárky, kam má právě sáhnout. Já jsem tehdy začal textovat první evergreeny a taky mi nevadilo, že neumím vůbec anglicky. Texty se kupodivu udržely celá desetiletí, nedávno je Mladá fronta dokonce vydala pod názvem Miss Otis lituje a někteří zpěváci se je dokonce nebojí zpívat na deskách."