Kalendárium
Před 160 lety byla provedena první éterová narkóza v Čechách - to je jedna z událostí, kterým se dnes bude věnovat Kalendárium. Připomeneme i malíře Maxe Švabinského, básníka Jana Skácela nebo skladatele Františka Kroupa. Rubriku připravila Martina Lustigová.
Před 160 lety provedl magistr chirurgie Celestýn Opitz v pražské nemocnici Milosrdných bratří, dnes Na Františku, poprvé v Čechách éterovou narkózu. V Rakousko-Uhersku byla narkóza použita nejdříve ve Vídni, potom v Brně a o dva dny později - 6. února 1847 - v Praze. Osudy Celestýna Opitze i to, jak se k lékařství dostal, přibližuje Ludmila Hlaváčková z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy:
"Chtěl-li se chudý poddanský chlapec v oné době věnovat medicíně, byl vstup do řádu Milosrdných bratří jednou z nejsnazších možností, jak toho dosáhnout. Titul magistra chirurgie Celestýn Opitz získal na pražské lékařské fakultě, kde studoval v letech 1838-1842 s vynikajícím prospěchem. Titul doktora medicíny získal posléze ve Vídni v roce 1854. Bohužel máme málo pramenů k tomu, abychom zjistili, odkdy se Opitz zabýval pokusy s aplikací narkózy u zvířat, ale z pražského německého deníku Bohemia víme, že 6. února 1847 vyzkoušel celkovou narkózu na, cituji, ´silných a zdravých jedincích´. A o den později vyoperoval úspěšně velký vřed obzvlášť citlivému pacientovi."
Do jaké míry bylo použití éterové anestézie pro vývoj medicíny zlomovým okamžikem?
"Pro rozvoj chirurgie to bylo naprosto zásadní. Do té doby ubozí pacienti, kteří se museli podrobit operaci, byli kupříkladu uspáváni obrovskými dávkami alkoholu nebo jiným naprosto nevhodným způsobem. Operace musela probíhat nesmírně rychle, chirurgové se předháněli v tom, za kolik minut udělají amputaci. Do břišní části těla, neřku-li do hrudi, se vůbec nikdo neodvážil. A tato éterová narkóza otevřela, řekli bychom, v podstatě celé tělo, i tělní dutiny, chirurgickým nožům. Takže dodnes průkopníci éterové narkózy patří k takovým nejobdivovanějším velikánům v historii lékařských věd."
Před 45 lety zemřel malíř a grafik Max Švabinský. Od 90. let 19. století byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, v roce 1918 byl jedním ze zakládajících členů Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Jeho dílo bylo ovlivněno akademickým historismem 19. století a novoromantismem. Vedle grafiky se věnoval i portrétní tvorbě a byl také autorem návrhů barevných oken v katedrále svatého Víta na Pražském hradě.
Před 85 lety se narodil básník Jan Skácel. Začátkem 40. let maturoval na gymnáziu v Brně, krátce poté byl totálně nasazen v Rakousku. Po válce vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity a působil v redakci Rovnosti, později v Československém rozhlase nebo jako šéfredaktor kulturní revue Host do domu. Během normalizace byla Skácelovi znemožněna publikační činnost. Kolik příležitostí má růže, tak se jmenovala jeho básnická prvotina, která vyšla v roce 1957. Následují například Hodina mezi psem a vlkem, Smuténka, později Naděje s bukovými křídly nebo Odlévání do ztraceného vosku.
7. února 1862 v Rotterdamu zemřel český skladatel František Škroup. Vystudoval pražskou právnickou fakultu. Spolu s přáteli uváděl ve Stavovském divadle ochotnická představení, mezi nimi i české překlady cizích oper. Na libreto Josefa Chmelenského Škroup zkomponoval první českou operu Dráteník - premiéru měla v únoru 1826. Opera měla úspěch, a tak se Škroup rozhodl věnovat hudbě naplno. Stal se kapelníkem Stavovského divadla. 21. prosince 1834 poprvé zazněla z úst pěvce Karla Strakatého píseň Kde domov můj, pozdější státní hymna. V roce 1857 byl Škroup z divadla propuštěn. Později odešel do Rotterdamu, kde působil jako kapelník tamní opery.
