Kalendárium
Dnešní Kalendárium připomene vznik Charty 77, výročí narození političky Milady Horákové i narozeniny spisovatele Arnošta Lustiga. A mimo jiné se dozvíte i o založení pražského Hlavního nádraží. Rubriku připravila Martina Lustigová.
Před třiceti lety se začala psát historie Charty 77. První přípravná schůzka se konala 10. prosince 1976. Během prosince 1976 byl precizován text prohlášení, které se obracelo na tehdejší státní orgány, aby dodržovaly zákony. Autoři prohlášení zároveň oznámili, že skupina občanů vytváří volnou občanskou iniciativu, která se bude zasazovat o respektování a dodržování lidských a občanských práv.
Společenství usilující o lidská práva se začalo utvářet při soudním procesu s mladými hudebníky kolem kapely The Plastic People of the Universe, kteří byli souzeni pro údajné výtržnictví. Impulzem pro vznik Charty se pak stalo zveřejnění Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Tyto dokumenty zakotvené v helsinských dohodách z roku 1975, přijaté i československou reprezentací, vstoupily v platnost v březnu 1976, ale do skutečné praxe je tehdejší komunistický režim neuvedl.
Prvními mluvčími Charty se stali bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek, dramatik Václav Havel a filozof Jan Patočka. Mezi Vánocemi a Novým rokem své podpisy pod text Charty 77 připojilo 242 signatářů. Do ledna 1990 se k Chartě přihlásilo přes 1800 signatářů a jen 25 z nich svůj podpis veřejně odvolalo.
Plánovanému zveřejnění Charty na Tři krále a předání vrcholným československým institucím policie zabránila. Text však vzápětí vyšel v předních světových denících a pozornost mu věnovaly západní tiskové agentury a rozhlasové stanice. V československých oficiálních médiích před listopadem 1989 nikdy publikován nebyl.
Signatáři Charty 77 zdůrazňovali, že Charta neměla stranické cíle, neprofilovala se jako základna k opoziční politické činnosti. Nešlo tedy o žádné "vyhlášení války" vládnoucímu režimu. Charta 77 chtěla s politickou a státní mocí vést konstruktivní dialog. Přesto ji tehdejší režim vnímal jako ohrožení své moci. "Sestavily ji nejlepší mozky 'opozice', je proto napsána tak rafinovaně, že kdybychom dovolili zveřejnit ji, 90 procent našich lidí by nepochopilo, v čem je její nebezpečí,"řekl později tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina.
Proti chartistům režim rozpoutal rozsáhlou propagandistickou kampaň. Jejím vrcholem byla takzvaná anticharta, kterou přijali umělci na slavnostním shromáždění v Národním divadle. Kromě toho režim zasahoval proti disidentům i silou - zatýkáním, výslechy, domovními prohlídkami, nutil je také k vystěhování z republiky. Navzdory perzekuci ale činnost Charty pokračovala. Do listopadu 1989 vydali mluvčí 572 závažných dokumentů, v nichž Charta 77 otevřeně vyslovovala stanoviska k různým politickým a společenským jevům, především k porušování lidských práv. Charta též zaštiťovala řadu dalších iniciativ jako byl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) nebo později Čs. helsinský výbor.
Charta 77 ukončila svou činnost na setkání mluvčích v Praze 3. listopadu 1992, kdy ve svém závěrečném prohlášení konstatovala, že dohrála svou historickou úlohu.
25. prosince 1901 se narodila politička Milada Horáková. Za první republiky se angažovala v národně-socialistické straně, působila i v ženském hnutí. Po okupaci Československa se podílela na odbojové činnosti, v roce 1940 byla zatčena a až do osvobození vězněna. Po válce patřila mezi přední funkcionáře národně-socialistické strany. Po únoru 1948 se vzdala poslaneckého mandátu a stáhla se z politického života. V roce 1949 byla zatčena.
"Počítala jste s tím, že v případě války bude možná zasažena i Praha?"
"V každém případě, je-li válka, musíme počítat se zasažením všech cílů."
"Ano, zasažení cílů. Mezi nimi i Prahy?"
"Přirozeně, musíme počítat se zasažením všech cílů...."
"Paní obžalovaná, máte šestnáctiletou dceru. Je v Praze?"
"Ano."
"Děkuji, to je vše."
Ve vykonstruovaném procesu byla Horáková v červnu 1950 odsouzena k trestu smrti. Před vynesením rozsudku řekla: "Své činy jsem dělala vědomě a chci nést také plnou a veškerou odpovědnost za ně a odevzdaně přijmu trest, který bude pro mne nalezen." Komunistický režim s popravou pospíchal a vykonal ji brzy ráno 27. června 1950 v 5 hodin a 38 minut.
21. prosince oslaví osmdesáté narozeniny spisovatel Arnošt Lustig. Ve svých dílech zobrazuje utrpení židovského národa i hrůzy holocaustu. Připomenout můžeme například jeho novely Dita Saxová nebo Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou. V rozhlasovém archivu jsme našli jednu malou Lustigovu úvahu z dubna 1965.
"Ačkoliv se to bude zdát trošku banální nebo naopak trošku přehnané, mým největším zážitkem v uplynulých dvaceti letech je tedy sám život. Jeden můj oblíbený spisovatel Thomas Mann ostatně říká, že vůbec největším uměním a největším tvůrčím dílem je život. Jestli se povedl nebo jestli se nepovedl, to už je jiná věc."
V roce 1871 byla dokončena stavba dnešního Hlavního nádraží v Praze, původně se jmenovalo nádraží Františka Josefa I., krátce také Wilsonovo. 14. prosince 1871 přijel po nové trati z Vídně do Prahy vlak, který dovezl devět cestujících. Mezi Prahou a Vídní denně jezdilo osm vlaků, šest osobních a dva nákladní. S rozmachem dopravního ruchu přestávalo stávající zázemí nádraží stačit a byla vypsána soutěž na novou budovu. Vyhrál ji architekt Josef Fanta, nová nádražní budova byla postavena počátkem 20. století v secesním stylu.
Před 65 lety zemřel v koncentračním táboře Mauthausen hudební skladatel a textař Karel Hašler. Začínal jako herec, ale brzy skládal i písničky. Od roku 1910 byl uměleckým poradcem kabaretu Lucerna, později šéfoval kabaretu Rokoko a po válce i zmíněnému kabaretu Lucerna. Jeho písničky, známé jako "hašlerky", si za první republiky získaly ohromnou oblibu.
