"Kamení ha dudy najdeš na Chodsku všudy"

festival.jpg

"Kamení ha dudy najdeš na Chodsku všudy" - říká se prý na Domažlicku. O dudách to platí zcela jistě, přesvědčila jsem se o tom na letošních Chodských slavnostech. Jak uslyšíte v dnešním pokračování našeho folklorního cyklu Ach synku, synku - dudy zněly opravdu všude. Ze studia Radia Praha Vás zdraví Milena Štráfeldová.

V polovině srpna letošního roku se historickým centrem Domažlic dalo jen sotva projít. Na tradiční Chodské slavnosti se sem totiž podle odhadu organizátorů sjelo až padesát tisíc lidí. Na pódiích u městské brány, pod Chodským hradem, na jarmareční scéně i v ulicích jim po celý víkend vyhrávalo na pět set účinkujících. Slavnostní zahájení festivalu s více než padesátiletou tradicí se samozřejmě neobešlo bez fanfár:

Diváky v příštích dnech čekalo na tři desítky pořadů, ve kterých se představily české, moravské i zahraniční soubory.

Chodské slavnosti patří k nejstarším folklorním a národopisným festivalům v Čechách. Na jejich historii jsem se zeptala hlavního organizátora - ředitele Městského kulturního střediska v Domažlicích Kamila Jindřicha:

"Chodské slavnosti mají tradici delší než padesát let. V letošním roce máme 53. ročník Chodských slavností."

Nikdy nepřerušenou?

"Nikdy nepřerušenou. První Chodské slavnosti byly v roce 1955. Samozřejmě za tu dlouhou dobu, více než půlstoletou, prodělaly slavnosti a folklorní festival také svůj vývoj. Měnilo se to samozřejmě kvůli mnoha okolnostem, také to bylo ovlivněno politickou situací, takže v 50. a 60. letech to byla mnohdy taková politická manifestace, spíš než prezentace folkloru. Nicméně se tu národopisný festival nebo slavnost udržely. Možná trochu i díky tomu, že to bylo tak propagováno. Samozřejmě bylo to i z toho důvodu, že v té době nebylo žádoucí, aby Vavřinecká pouť byla zaměřena na církevní svátek. I to má svůj vliv. A my se teď v posledních letech snažíme dát hlavní slovo skutečně folkloru a prezentovat nejen folklor místní, ale také zahraniční soubory."

Kolik tu máte letos účastníků?

"Účinkujících jako jednotlivců bychom mohli počítat na několik set, něco přes pět set. Jsou jednak v různých souborech a jednak také sólisté."

A pokud jde o soubory, kdo sem letos přijel ze zahraničí?

"V letošním roce to jsou soubory z Anglie, Sicílie, Belgie, Slovenska a Slovinska. V loňském roce jsme měli soubor například z Maďarska, ze Skotska a podobně. Takže snažíme se i s ohledem na temperament národa, který sem přijede, to udělat co nejpestřejší a nejzajímavější."

Je podmínkou, aby hráli taky na dudy?

"Ne, není to jako u festivalu ve Strakonicích, který je prezentován jako dudácký festival. My jsme folklorní nebo národopisná slavnost a dudy nejsou podmínkou."

Já jsem tu už vyslechla vystoupení Ondráše z Brna, předpokládám ale, že většina souborů je místních, z Chodska. Je to tak?

"Ano, jsou tu místní soubory. Jsou to jednak soubory přímo z Domažlic, jednak z okolních vsí. Ty největší soubory z Chodska tu jsou vlastně zastoupeny všechny. A pak tu máme soubory z Čech a ze zahraničí. A Ondráš, když jste ho zmínila, je vlastně jediné profesionální těleso, které tady v České republice existuje."

V dalších programech vystoupily například plzeňský soubor Mladina, Šumava z Klatov, Domažlická i Konrádyho dudácká muzika nebo dechovky z celého chodského regionu. Ze zahraničí přijely například slovický soubor Bovec, sicilská L´Orchestrina, Vajčovská muzička ze Slovenska a belgický Limbrant. Zvláštní pořad s názvem Zpjívat je lepší než plakát vybírali chodští zpěváci, tanečníci a muzikanti z Chodského zpěvníku Jindřicha Jindřicha. Uváděl ho velký znalec chodské muziky a její dlouholetý propagátor Zdeněk Bláha. Ten také věnoval další pořad nejslavnějšímu lidovému zpěvákovi z Chodska Jaromíru Horákovi.

Jaromír Horák už dávno nežije, podle ředitele domažlického kulturního centra Kamila Jindřicha jej ale v interpretaci chodských písní dosud nikdo nepřekonal:

"Byla to úžasná osobnost a mnoho zpěváků tady na Chodsku k němu vzhlíží jako ke svému velkému vzoru. Jsme rádi, že i v té mladé generaci je mnoho zpěváků, kteří ho nechtějí nikterak napodobit, kteří ho ale jako osobnost velmi respektují a jsou inspirováni jeho činností a láskou k lidové písni tak, že sami zpívají, učí se zpívat a věnují se chodskému folkloru."

A jak se vůbec folkloru na Chodsku daří?

"Daří se mu velmi dobře. Máme zde Základní uměleckou školu, která vychovává mnoho muzikantů. Je zde několik dětských dudáckých muzik. Teď mluvím za Domažlice, ale samozřejmě na vesnicích, jako je Mrákov, Postřekov, Klenčí pod Čerchovem, tam všude funguje tradování z generace na generaci. Jsou zde nadšenci a osobnosti, kteří se dětem věnují, takže stále je co předávat a je komu co předávat."

Jedním z nejznámějších a nejstarších souborů z celého chodského regionu je Národopisný soubor Postřekov. Jedním z jeho vedoucích je Petr Buršík:

"Národopisný soubor Postřekov má už hodně starou historii. Počátky se datují od roku 1933, kdy soubor natočil chodskou svatbu na desku. Nějaká činnost se ale samozřejmě vyvíjela ještě před tímto datem, takže jsme vlastně nedávno oslavili sedmdesátiny."

To znamená, že tam už je taková čtvrtá generace zpěváků, že?

"Víc než čtvrtá generace, ale přiznám se, že bych teď nebyl schopen z hlavy říct víc."

Určitě jsou tam rodiny, ze kterých přicházejí další a další generace. Které to jsou?

"Asi úplně nejznámější rodina jsou Kuželkovi, nebo jak se říká u nás po chalupě Kubijáčkouc, kdy si ještě já pamatuju tetu, která zpívala ve stu letech. A zpívala krásně. Její syn Antonín Kuželka starší pak vlastně dlouhá léta vedl soubor, jeho syn taky tancuje a zpívá. Pak tam jsou Kapicovi, zase po chalupě se říká u Boudů, skvělí zpěváci. Já bych ale nerad na někoho zapomněl, takže to je jen příkladmo."

Kolik máte dnes členů?

"Ježíš, to já přesně nevím... Širších členů je víc, všichni ale nepůsobí vždycky aktivně. Samozřejmě narození dítěte nebo když někdo staví barák nebo nějaká jiná soukromá starost se na tom může projevit. Když ale je nějaký důležitý zájezd, tak se určitě nevejdeme do autobusu."

K Vašemu repertoáru - máte nějaká tematická pásma, nebo si sestavujete program ad hoc, jak se to zrovna pro tu chvíli hodí?

"Gros našeho vystupování samozřejmě tvoří starší pásma, která by měla ukázat zvyky, tance a písně, které jsou typické pro náš region. Byť Chodsko není nijak velký region, stejně se tam liší písnička podle toho, jestli se zpívá přímo pod Čerchovem nebo na druhou stranu od Domažlic. My jsme horní Chodsko, proto i naše kroje jsou méně zdobené, nežli třeba kroje z Mrákova. A naše písničky jsou syrovější, hrubší, protože ten kraj byl drsnější."

Žijí tam ty písničky dodnes, nebo jsou už jen ve Vašem repertoáru?

"Ty písničky se zpívají všude a pořád. Člověk si zajde na pivko do hospody, zazpívá si při práci nebo prostě jenom z dlouhé chvíle ... Ty písničky se skutečně zpívají. Asi ne každý, to určitě ne, ale lidi, kteří chodí do souboru, tam chodí proto, že je to opravdu baví. Já to nechci idealizovat, ale opravdu to tak je."

Kdo ty písničky posbíral?

"Vycházelo se samozřejmě ze sbírek Jindřicha Jindřicha nebo Ludvíka Kuby, což jsou osobnosti dnes už nežijící. Ta pásma ale dávala dohromady spousta lidí. Podíleli se na tom lidi ze souboru, jak už jsem zmiňoval rodinu Kuželků nebo Boudouc, Kapicovy. Úpravy pro muziku dělal Vladimír Baier tady odtud z Domažlic, velký muzikant a excelentní klarinetista, nebo Zdeněk Bláha z Horní Břízy, který je velký milovník Chodska. Ti všichni se podíleli na choreografii i sestavení pásem. Ta pásma ale potom zase prověřoval čas, takže třeba pásmo Postřekov je pěkná ves kdysi vypadalo úplně jinak. Časem z toho ale vykrystalizovalo něco, co je myslím úplně nádherné. A teď už se to měnit nebude, protože co jsem v souboru, a to už je nějakých patnáct let, je to pásmo pořád stejné a neměnné."

Vedou se u Vás ještě chodské svatby jako v 33. roce?

"Já jsem se ženil, jsou to tři měsíce, takže samozřejmě, a to nemusí být člověk ze souboru. Chodskou svatbu u nás chce mít skoro každý, protože ty písničky jsou krásné. Ať už ji udělá víc nebo míň chodskou, vždycky se tam nějaká písnička zazpívá. U mne, protože v souboru jsem a mám to hrozně rád, bylo těch písniček hrozně moc, snad všechny, se kterými my vystupujeme. Těch svatebních je ale samozřejmě daleko víc. Nedělali jsme to ale v krojích, ta svatba je vždycky civilní. Nevěsta má šaty, které si vybere, ženich jde v obleku. Když si ale jde pro nevěstu, tak si zpívá, přijde k zamčeným dveřím, a dokud družba nezazpívá, tak mu neotevřou. Pak mu místo nevěsty podstrčí bábu a všechny tyhle zvyky k tomu patří."

Teď jste to naťukl - kroje. Jak jste na tom s kroji? Necháváte si je šít? A jsou ještě vůbec po staveních kroje?

"U krojů je samozřejmě problém třeba s látkami. Tedy spíš pro dívčí kroje, protože dívčí sukně je z červené šerky. Šerka je druh látky, který dnes už není dost dobře k sehnání. Dá se ale různě poshánět, protože lidi se toho chtějí zbavovat. Někde se najde po antikvariátech, po lidech se shání, pak se to upravuje. a když máme štěstí, že se nám podaří sehnat látku, tak se samozřejmě nakoupí a šijeme. Zrovna teď máme to štěstí, že máme v Postřekově švadlenku, opravdu šikovnou krejčovou. Jmenuje Maruška Langová, je to hrozně milá, hezká, veselá paní a šije nádherně. Je schopná ušít úplně všechno na mužský i ženský kroj. Děvčata pak vyšívají, je to opravdu pěkné. A aby ty kroje opravdu byly původní, tak když náhodou si v něčem nejsme jistí, jdeme do muzea, abychom se podívali, aby to sedělo, protože nechceme žádné kýče nebo něco, co by neodpovídalo."

Součástí Chodských slavností byla tradičně i Národní přehlídka dudáků pod Chodským hradem. Její 5. ročník moderoval jeden z nejlepších zdejších hráčů na tento typický chodský inštrument - Václav Švík. A jaká podle něj ta pátá přehlídka byla?

"Přestože jsme se obávali špatného počasí, dopadlo to nakonec výborně. A myslím si, že i úroveň letošní přehlídky byla výborná. Viděli jsme mnoho zajímavých ukázek dudácké hry nejenom z chodského regionu, ale i z celé naší vlasti, a dokonce i ze zahraničí."

Kdo tu byl? Jaké jste měli letos hosty?

"Především musím samozřejmě jmenovat místní. Jsou to většinou žáci Vlastimila Konrádyho a Josef Kuneše ze zdejší Základní umělecké školy, kteří tady také sami vystupovali. Taky celý rodinný klan Antonína Konrádyho, který se bohužel letošních slavností nemohl zúčastnit ze zdravotních důvodů. Byl tady soubor z Belgie, byli tu skotští dudáci z Kutné Hory, což je opravdu velmi zajímavé, a nesmím zapomenout na hosta z Anglie, pana Neala Smithe, který je pravidelným účastníkem jak Strakonického festivalu, tak Chodských slavností."

Jak se vůbec daří dudácké muzice na Domažlicku?

"Já jsem na začátku toho pořadu říkal, že je to až neuvěřitelné, ale k dnešnímu dni se učí nebo hraje na dudy na domažlickém okrese kolem šedesáti lidí. Takže je vidět, že přísloví "Kamení ha dudy najdeš na Chodsku všudy" neplatilo jen před lety, ale platí dodnes."

Jak dlouho to trvá, než se člověk naučí hrát?

"Je to samozřejmě jako se vším. Někdo se nenaučí nikdy, ale ten, kdo má talent a nadání, tak pokud začíná s dudami a nehrál před tím na jiný hudební nástroj, tak mu to trvá podle mého odhadu dva tři roky. Jinak zkušený a zdatný klarinetista se naučí do roka."

A na dudácké přehlídce nemohla chybět ani typická chodská "poudačka":

Náš dnešní pořad z cyklu Ach synku synku končí. Na slyšenou příště se těší Milena Štráfeldová