Kateřina Vlasáková přeložila do galicijštiny operu Brundibár
Kateřina Vlasáková už třicet let přispívá k šíření češtiny ve Španělsku. V roce 1988 se stala vůbec prvním vyučujícím českého jazyka a reálií v této zemi. Nabídku kurzů češtiny zajišťuje od té doby nepřetržitě a od roku 2010 navíc zastává funkci ředitelky Centra moderních jazyků Univerzity v Santiagu de Compostela.
Zasloužila o také o vybudování významné sbírky bohemistických studií, a podporuje vzájemné výměny studentů a univerzitních pedagogů v rámci programu Erasmus. Vystudovala obor čeština a francouzština na Karlově univerzitě. Přesto se shodou okolností ocitla ve Španělsku.
„To byla víceméně souhra náhod. V roce 1987 jsem jela na devizový příslib sbírat materiály ke své diplomové práci. Po dlouhém čekání jsem dostala devizový příslib až na podzim. Nakonec jsem se rozhodla odjet, protože tehdy nikdo nepředpokládal, že by se mohl těchto zahraničních cest zúčastňovat častěji. Vím, že na Karlově Univerzitě bylo velice málo stipendií pro zahraničí. Nejen pro Francii, ale také pro studijní pobyty v Itálii nebo ve Španělsku. Moji kolegové, kteří studovali španělštinu, jezdili na Kubu. Já jsem tuto možnost využila, a jela do Francie ještě před obhajobou diplomové práce a státními zkouškami. Zajela jsem i do Santiaga de Compostela ve Španělsku. Tehdy jsme měli povinnou četbu od Jiráska Z Čech až na konec světa. Tahle knížka byla podnětem podívat se tak daleko, kam až jelo to poselstvo našeho krále Jiřího z Poděbrad".
Kateřina Vlasáková se pak chtěla vrátit do Francie a odtud do Československa. V Santiagu se však seznámila s řadou lidí, a přišla i zajímavá nabídka.
„Byla tam jedna česká emigrantka, která učila ruštinu od roku 1985. Pracovala v jazykovém centru při univerzitě. Byla tam řada dalších mladých lidí, kteří byli v mém věku. Byli tam rok, dva na studijním pobytu, a pak se vraceli do své země. Nabídli mi, abych mohla zadarmo pokračovat ve francouzštině, a naučit se také španělsky a galicijsky. Já jsem žádala velvyslanectví, aby mi dovolili přerušení studia, aby se to vše vyřizovalo legálně. Nakonec to nebylo možné, a já jsem stála před rozhodnutím, jestli se vrátit nebo tam zůstat. Rodiče byli proti, nelíbilo se jim, že dcera odjela z Prahy před státnicemi do Španělska, které bylo za tou zdí. Ale když je člověk mladý, tak si myslí, že všechno dopadne dobře".
Aby mohla učit, musela v krátké době zvládnout španělštinu
Kateřina Vlasáková se nakonec stala prvním vyučujícím českého jazyka a reálií ve Španělsku.
„Univerzita v Santiagu de Compostela nemá katedru slavistiky, ale Centrum moderních jazyků působí jako katedra pro celou univerzitu i pro veřejnost. Někdejší ředitelství mělo ambice mít jazyků co nejvíc, a když tam byla ta ruština, tak pan ředitel byl nadšený, a říkal: pražský lingvistický kroužek, musíme mít i češtinu. Ve Španělsku neplatily takové podmínky jako u nás, kdy člověk musel mít ukončené vysokoškolské vzdělání, stačily mě čtyři roky, abych byla habilitovaná pro to jazykové centrum. Když se vypsalo to místo oficiálně, na které jsem vyhrála konkurs, tak to bylo v roce 1994. Ale už před tím mi nabídli, že mohu učit, pokud se naučím dobře španělsky. Začala jsem učit už v únoru 1988. Právě v té době mě vyloučili z Karlovy Univerzity. Rodiče mi říkali, že bude lepší, když tam zůstanu, protože můžu pracovat i pokračovat ve studiu".
Studium dokončila až po pádu železné opony. Její diplomové práce byla na téma Česká literatura ve španělském kontextu 70. a 80. let. Obhájila češtinu i francouzštinu. Narodili se jí dva synové, kombinovala práci a mateřství.
Dnes má na starosti celé Centrum moderních jazyků
Na podporu jazykové výuky spolu se studenty přeložila sbírku povídek Jiřího Suchého Sto povídek, aneb nesplněný plán, kterou Univerzita v Santiagu vydala jako dvojjazyčný česko-galicijský text. V roce 2010 byl vydán její překlad knihy Aloise Jiráska Z Čech až na konec světa do španělštiny a galicijštiny.
Pracovala také na překladu sbírky Antikódy od Václava Havla a Krásy a tajemství České republiky od Bohumila Vurma.
Stále má studenty, ale na starosti má celé jazykové centrum.
„Je jich opravdu málo, protože já jsem od roku 2010 ve funkci ředitelky našeho jazykového centra. To místo není spojeno s žádným jazykem, takže jsem na plný úvazek ředitelkou centra a v roce 2015 jsem vyhrála také konkurs na to místo. Přihlásil se jeden Američan, jeden Angličan, dva Španělé a já. Takže od roku 2015 jsem na tomto místě potvrzena, a mám tolik práce starat se o všechny jazyky. Čeština je sice mojí prioritou, ale ne stoprocentní pracovní náplní. Proto se snažím vytvářet prostor pro češtinu tím způsobem, že k nám jezdí studenti na praxi z vysokých škol. Momentálně přijela studentska z Karlovy Univerzity, která tam češtinu učí, takže máme takový základní kurz češtinu pro přežití úrovně A11".
„Studenti se nám stále hlásí, protože Česká republika je možná stále přitažlivější. Už to není rok 2000, kdy byla čeština nejoblíbenější, a dělali jsme hodně projektů se studenty. Měli jsme víc studentů na češtině, než na ruštině. Byla jsem hrdá, že jsme měli na češtině až 47 studentů, a na ruštině jich bylo mnohem méně. Je to stejné jako kdyby dánština měla více studentů než němčina na nějakém jazykovém centru. Ale to je minulost. Čeština nezanikne, ale už se jí nemohu věnovat tak jako dřív. Učí se také na univerzitě v Granadě a v Madridu. Tam je čeština na jiné bázi. My učíme češtinu nejen studenty a filology, ale také veřejnost od 16 let, není to úroveň jako na filologické fakultě", uvedla v rozhovoru pro Radio Praha Kateřina Vlasáková, která ve Španělsku také organizuje výstavy, koncerty, přehlídky českých filmů, a přednášky.
Zasloužila se i o překlad libreta Adolfa Hoffmeistera k opeře Brundibár do galicijštiny. Dětská opera uváděná původně v terezínském koncentračním táboře tak mohla být v roce 2016 poprvé ztvárněna v tomto jazyce ve městech Santiago de Compostela a Vigo.
