Klavírista Jiří Hlinka už desítky let propaguje v Norsku českou hudbu

Hudbu studoval u Emila Gilelse a Svjatoslava Richtera, jeho nadějnou kariéru virtuózního klavíristy však brzy přerušila nemoc. Stal se proto sám hudebním pedagogem. Dnes žije Jiří Hlinka už pětatřicet let v Norsku a za tu dobu vychoval řadu uznávaných hudebníků. Více se dozvíte v dnešní kulturní rubrice, kterou připravila Milena Štráfeldová

Jiří Hlinka

"V Norsku mi říkají, že jsem se narodil pod piánem. Asi to nebude pravda, ale začali jsme všichni tři bratři, dva bratři houslisti a já, hrát na klavír ve třech letech. To je velice nutné začít tak brzy, protože pak jsme získali automaticky absolutní sluch a tak dále,"

vzpomíná Jiří Hlinka, letošní třiašedesátník, na své hudební začátky. Jeho prvním učitelem byl tatínek, vynikající plzeňský hudební pedagog. Jiří Hlinka začal později studovat na vojenské hudební škole, dlouho tam ale nevydržel, dráha vojenského kapelníka ho nelákala. Po roce příprav se proto přihlásil na pražskou Akademii múzických umění.

"Byl jsem žákem profesora Jílka, Raucha a Páleníčka současně. Občas jsem měl ještě hodiny s Emilem Gilelsem a dokonce i se Svjatoslavem Richterem."

Pak ale Jiřího Hlinku potkalo to, co lze u nadějného klavíristy celkem právem považovat za osobní tragédii:

"Po Čajkovského soutěži, kde jsem se v roce 1966 stal jedním z finalistů, mne chtěly všechny orchestry. Moc jsem hrál, měl jsem moc koncertů a přehrál jsem si takzvaně ruce. Měl jsem tenisové lokte. Špatně to nějak dopadlo, tak jsem se stal profesorem na konzervatoři v Praze. Dva roky, od 1970 do 1972."

Na konzervatoři však nebyl příliš spokojen, jako mladý, začínající profesor dostával ty nejhorší žáky, a taková práce ho netěšila. Přijal proto nabídku, aby vyučoval v cizině.

"Kontrakt přišel z Japonska a z Norska. A z Norska přišel kontrakt dřív a tím to bylo rozhodnuto. To byly takové kontrakty za komunistů, my jsme jim říkali dlouhodobé otroctví. Muselo se platit třicet procent z netto příjmů českému státu."

Norsko

Ačkoliv Jiří Hlinka odešel do Norska v roce 1972 legálně, rozhodl se nakonec pro emigraci. Jedním z důvodů bylo i to, že brzy do exilu odešel i jeho starší bratr, houslista Vojtěch Hlinka. Stal se koncertním mistrem v opeře v Sydney a Jiřímu Hlinkovi začaly díky tomu české úřady dělat potíže. Poslední kapkou bylo to, že sám získal norský pas:

"Komunisti to nějak neuznávali a řekli, že jsem nesměl přijmout norské občanství. A to, že jsem ho přijal, byl kriminální přečin, a takovéhle kecy. Tak jsem zavolal ambasadorovi, on byl ale velice sprostej, tak jsem byl taky sprostej. Tak jsme si nerozuměli."

Po této roztržce pak Jiří Hlinka do Československa několik let nesměl:

"Byla to velká ostuda, když poměrně známý muzikant jako já v cizině, byl za komunistů nežádoucí v Československé republice. To si Československo tenkrát pošramotilo pověst."

V Norsku začal Jiří Hlinka postupně získávat jméno jako klavírní pedagog. Za 35 let tu vychoval řadu vynikajících interpretů. Jedním z nich je i jeden z nejlepších současných mladých klavíristů Leif Ove Andsnes:

"Například byla ostuda, že vyhrál cenu za nejlepší provedení Janáčka. On, Viking z Norska, a všichni věděli, že za tím vězím. Já myslím, že to bylo dobře pro české pianisty, že se taky musí trošku stimulovat."

Jiřímu Hlinkovi se ale podařilo také prosadit do norských škol i koncertních domů českou hudbu:

"Když jsem přijel v roce 1972 do Norska, tak nikdo nevěděl, že vůbec existuje nějaké klavírní dílo Bedřicha Smetany. O Dvořákově klavírním díle už vůbec nikdo neměl tušení. Janáčka, Martinů nikdo neznal. Dnes žáci hrají Smetanu a Janáčka na stejné úrovni jako Griega. Moji žáci. A zrovna tak to tam dělal například kolega Veselka, houslista ve Stavangeru, který taky vychoval hodně lidí. Čili díky Čechům se tam česká hudba stala známou. Ale nebyla známá vůbec. Klavírní dílo vůbec."

Jiří Hlinka (vlevo) při předávání cen Gratias Agit

Norsko ovšem pedagogické působení Jiřího Hlinky ocenilo:

"Dostal jsem všechna norská vyznamenání, která existují. Například Lindemannovu cenu, Griegovu cenu, Cenu Bergenského kulturního fóra a dokonce i královskou medaili ve zlatě za zásluhy o rozvoj kultury a hudby v Norsku."

Jiří Hlinka ovšem není jediný Čech, který se jako hudebník a pedagog v Norsku prosadil:

"To byl /František/ Veselka, to je největší osobnost, dál Josef Hrbáček. Znám jich tam vícero, to už ale nebyli lidi, kteří by měli možnost hudbu tak propagovat jako já. Já jsem byl v takové pozici, kdy jsem měl možnost pro to něco udělat. Taky jsem seděl v mezinárodních soutěžích. Když už jsem směl do Česka, tak jsem seděl v komisi na smetanovských soutěžích, na Firkušného soutěži a mí žáci ty soutěže vyhrávali. Pak už nebyl problém."

Jiří Hlinka dnes s českými hudebníky spolupracuje často. V Oslo pomáhá organizovat koncerty české hudby, mladí čeští klavíristé za ním dokonce jezdí na jeho mistrovské kurzy, které pořádá v Norsku, Švédsku, ve Finsku i ve Spojených státech. Jeho podíl na propagaci české hudby a kultury ocenil letos v létě ministr zahraničí, když mu udělil prestižní cenu Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky ve světě.