Emigroval s diplomatickým pasem neuznaného knížectví. V Pelhřimově ocenili Vladimíra Kříže a jeho kuriózní způsob emigrace
O existenci knížectví v Austrálii se dozvěděl v časopise Dikobraz. Stal se jeho honorárním konzulem. Do emigrace se vydal s padělaným diplomatickým pasem. Na 14 dní skončil ve vězení v Jugoslávii. Zakotvil v americkém San Franciscu. Setkal se tam s Clintonem, dalaljámou, Škvoreckým či Krylem. Po roce 1990 se vrátil do rodné Jihlavy. Podle života Vladimíra Kříže by se dal napsat román. Ostatně knížku o své emigraci i svých setkáních připravuje.
Pelhřimovská Agentura Dobrý den, která eviduje rekordy (www.ceskerekordy.cz), svým certifikátem ocenila jeho kuriózní emigraci. Té však předcházel zajímavý příběh. Na Západ se společně s manželkou dostal jako diplomat neuznaného Knížectví Hutt River ležícího v západní Austrálii.
"Vladimír Kříž je člověk z Jihlavy, kterého jsme poznali nedávno. Navštívil naše muzeum a napsal nám, že by měl téma, které by rád jako kuriozitu do muzea dal. Takže jsme poznali člověka, který se stal v roce 1976 konzulem takového ne úplně existujícího státu, který se jmenoval Hutt River, o kterém se dozvěděl z Dikobrazu, a vystupoval jako diplomat. Měl na dveřích napsáno, že je zastupitel. Vodil vlastně estébáky a komunisty docela solidně za nos. V roce 1984 se sebral a na pasy, které si sám vyrobil, cestoval do zahraničí, a dostal se až do Spojených států. A je to velmi zajímavý příběh," přiblížil osudy Vladimíra Kříže Luboš Rafaj z Agentury Dobrý den.
Svůj pověřovací dekret poslal Husákovi
Přesně takhle to bylo, souhlasí Vladimír Kříž.
"Já jsem v roce 1976 četl časopis Dikobraz a tam vyšel článek o takové kuriozitě, že v Austrálii asi 600 km severně od města Perth vzniklo knížectví Hutt River už v roce 1970. Je zajímavé, že trvalo až do roku 2020. Zaniklo z důvodů koronaviru."
Vy jste se stal jeho honorárním konzulem? Jak k tomu došlo?
"Mě se vždycky líbily kuriozity, a tak jsem napsal knížeti Leonardu I. Požádal jsem ho o poštovní známky nebo mince. On mi poslal nějaké pohlednice a poštovní známky. Já jsem mu poděkoval, a vznikla korespondence. Zeptal se mě, jestli bych mu tady nechtěl dělat diplomatického zástupce. Já jsem souhlasil, a asi za dva měsíce mi přišel velkolepý dekret, vlastně tři dekrety. Bylo v nich, že mě jeho veličenstvo kníže Leonard jmenuje honorárním konzulem knížectví v Československu. K tomu jsem dostal direktivy, že mám poslat jeden dekret tehdejšímu prezidentu Husákovi, jeden ministru zahraničí Chňoupkovi a ten poslední si nechat. Takže jsem tak učinil.
Přijeli za mnou dva pracovníci z ministerstva zahraničí. Mluvili se mnou celý den o tom, co je to vlastně za státeček, jaký by to mohlo mít význam pro Československo a tak dále. Vzpomněl jsem si na Švejka a líčil jsem jim výhody, jaké by to pro nás mohlo mít. Že bychom mohli navázat kulturní styky, udělat tam výstavu skla, vyvážet pivo, postavit tam třeba pivovar. Nakonec mi řekli, tak si vyvíjejte tuto činnost, ale prosím vás, nedělejte tomu knížectví žádnou velkou reklamu. Označil jsem můj byt nápisem Konzulát, knížectví Hutt River v češtině i v angličtině. Chodili za mnou lidé, kteří mě žádali, abych jim pomohl dostat se nějak na západ, že by šli klidně do Austrálie. A já jsem říkal: nezlobte se. Jedna mladá dáma dokonce tady přede mnou klekla na kolena. Chtěla, abych jí pomohl dostat se za tatínkem, který je v Austrálii. Já jsem říkal: Já vám nepomůžu, já prostě nemůžu pomoct ani sám sobě."
Vězení, blázinec, nebo emigrace
Když ještě Vladimír Kříž pracoval jako metodik kulturního střediska, mohl vycestovat do Itálie. U bran Vatikánu si ověřil, že listina neuznaného knížectví s asi 30 stálými obyvateli, má svoji moc. Dostal se i do míst veřejnosti nepřístupných. Pod diplomatickou legendou se dostal i do San Marina.
Jeho život se začal měnit, když odmítl vstoupit do komunistické strany. Aby se tomu vyhnul, a vysvětlil, že by nebyl žádným přínosem, řekl, že pije a prohání ženské.
"Druhý den si mě zavolali do ředitelny a na hodinu mě vyhodili z práce. Potom jsem dělal asi tři a půl roku průvodčího na dráze, pak jsem byl recepčním malého hotelu v Jihlavě. Potom to začalo být velmi ošklivé. StB mě začala otravovat. Zakázali mi psát a publikovat. Já se tím pak už živil, protože mě odmítali zaměstnat. Doufali asi, že mě zavřou, když nebudu pracovat. Jenže já jsem dělal třeba pro brněnský rozhlas. Oni jim to zakázali, takže jsem už neměl možnost obživy. No a pak pro mě přijelo auto, ve kterém byli tři estébáci a odvezli mě někam do lesů k Brnu, kde mi velice nevybíravě vyhrožovali blázincem, vězením nebo likvidací a chtěli po mně, abych jim sledoval nějaké diplomaty, protože si mysleli, že jsem zván na různá diplomatická zastoupení.
Já jsem jim na to řekl: Podívejte se, když vám to podepíšu, co za to? Oni říkali: Co byste chtěl? A já jsem jim řekl, že bych se chtěl podívat do Rumunska. Do Rumunska? Proč do Rumunska? Já řekl, že tam chci fotografovat nějaké fresky ve starých klášterech u sovětských hranic. Oni se chvíli radili a říkali: No dobře, to Rumunsko můžete mít, tam neutečete. Já jsem se vrátil domů, a byl jsem úplně s nervy v koncích. Řekl jsem ženě: Uvař mi silný kafe a budeme balit. Okamžitě musíme zmizet. Odjíždíme. Měl jsem pod postelí schované dva pasy knížectví, které jsem zhruba dva roky vyráběl s pomocí přátel. Pomáhal mi s tím jihlavský akademický malíř Miloš Pečinka. Do toho Rumunska jsem dostal povolení, a okamžitě jsme brali naši starou Octavii, auto Matyldu a vyrazili směr Rumunsko - Jugoslávie."
Ale s jugoslávskými celníky jste se nějak nepohodl.
"Ale s Rumuny jsem se pohodl velice hezky. Vyběhli z té celnice, vzali si moje pasy formátu A4, ze kterých visely velké pečetě s knížecí korunkou a barvami Hutt River. Vojáci udělali špalír. Kolem auta napochodoval důstojník, zasalutoval, vrátil mi pasy a řekl: Vaše excelence, račte do Jugoslávie. My jsme doslova zařvali radostí. Já jsem řekl OK, a manželka: šlápni na to honem. Vyrazili jsme přes tu hranici a dojeli do Jugoslávie. Chtěli nás vrátit, došlo ke střelbě do vzduchu. Trvali na tom, že se musíme vrátit, protože neuznávají to knížectví. To by ale bylo hrozné.
Tak jsem na to šlápl. Jeli jsme asi pět kilometrů. Chtěl jsem do nějakého místa, kde zažádáme o politický azyl. Jenže na křižovatce jsem na písku dostal smyk. Dvakrát jsme se převrátili, oni nás odvezli zpátky na tu celnici. Tam nás připoutali k ústřednímu topení a my jsme se s nimi asi dvě hodiny hádali, vysvětlovali. Oni nadávali, vyhrožovali. Asi 14 dní jsme byli ve vězení. Já jsem seděl s několika Srby, kteří mě krmili potravinami, které jim donášely jejich ženy. Ztloustnul jsem tam o pět kilo. Potom nás poslali k soudu a tam nás soudce odsoudil na 14 dní vězení. Byli jsme potom posláni do vězení pro cizince v Bělehradu a odtud do Rakouska do Traiskirchenu."
Pak už vaše kroky vedly do Spojených států?
"Asi až za tři čtvrtě roku. Když jsme byli v Rakousku, tam si nás prověřovala rakouská policie, Američani a tak dále. Potom v roce 1985 jsme mohli odletět do San Francisca."
Určitě jste v Americe potkal zajímavé lidi. Říkal jste mi, že připravujete o těch setkáních i knihu.
"Ano, jenom malou knížku. Já jsem tam potkal několik zajímavých lidí. A s některými jsem se blízce spřátelil. Například s naším hudebním skladatelem, známým autorem Niagary Eduardem Ingrišem, který tam žil se svou paní Ninou. Potom jsem tam poznal třeba spisovatele Jana Beneše. Já jsem pracoval v Kongresovém centru v San Franciscu, kde jsem potkal třeba bývalého prezidenta Clintona, který vzpomínal na prezidenta Havla. Chtěl, abych ho pozdravoval. Potkal jsem tam třeba Ellu Fitzgeraldovou, Carlose Santanu. Mluvil jsem osobně s tibetským dalajlámou, který mi požehnal.
O českých emigrantech, kteří tam byli, bych chtěl vydat takovou menší knížku, která se bude jmenovat Neobyčejná setkávání. Myslím si, že oni si to zaslouží. U Škvoreckých jsem strávil týden v Torontu a bylo to něco fantastického. Večer jsem se s nimi vždycky posadil na jejich zahradě, popíjeli jsme vínečko a povídali jsme si. Potkal jsem tam i Karla Kryla, který tam přijel koncertovat, a který mě ještě před smrtí poslal dopis, že se chystá do Ameriky, že mu mezi námi bylo dobře. To jsou nezapomenutelné vzpomínky, to chci ještě publikovat, aby se nezapomnělo na tyto lidi," přiblížil svoji emigraci a život v Americe Vladimír Kříž.
Do knížectví Hutt River se zatím nepodíval
Zpět do Jihlavy se vrátil v roce 1990. Ačkoliv byl honorárním konzulem, knížectví Hutt River nikdy nenavštívil. Ale má to v plánu. Jak dodal Luboš Rafaj z Agentury Dobrý den, kdyby neemigroval, mohl skončit špatně.
"Osm let tady žil s tím, že ho komunisté v podstatě tolerovali jako konzula nějaké země. Začátkem 80. let ho donutili podepsat. Měl na vybranou z takových věcí, jako jestli chce do blázince, nebo zavřít, nebo zabít. On už věděl, že uteče, tak podepsal a tím se jich vlastně zbavil. Pro mladé lidi to zní, jako že nevědí, o čem mluvím. Ale starší vědí, že toto nebyla sranda, a byl to kousek, který hraničil s tím, že ho zavřou, potencionálně třeba i popraví. To prostě byla hodně velká drzost."
Související
-
-
Příští adresa: JAR
Po srpnu 1968 odešlo do vzdálené Jižní Afriky asi 5000 Čechů – mezi nimi také Šebestovi, Pechoušovi, Novákovi a Peškovi. Z jakého důvodu se rozhodli emigrovat právě tam?
