Klestilová: Doživotní zodpovědnost za štěrchání klíči?

Petr Lněnička jako Stanislav Gross v představení Má vlast, foto: ČTK

Na české jeviště se vrací politická satira. Žánr, který je v zahraničí běžný, v Čechách po dlouhá léta spal. Výjimkou byly tolkshow Miloslava Šimka S politiky netančím. Nová hra Ivy Klestilové (dříve Volánkové) Má vlast si bere na mušku skandály českých politiků po posledních volbách.

Iva Klestilová (druhá zleva), foto: ČTK
Trilogie Má vlast se na jevišti pražského Rokoka hraje v jediném večeru. Její první část nazvaná Standa má problém byla sice uvedena samostatně v Divadle v Dlouhé jako scénické čtení, ale za několik týdnů ji následovalo nastudování plného textu v Rokoku. Autorka Iva Klestilová říká, že ve velké míře pracovala s autentickými výroky českých politiků:

"Naši politici dospěli do fáze, kdy mají patrně pocit, že všechno, co se jim zrodí v hlavě, stojí za ozvučení, a já jsem si řekla, že když tak, tak s tím pojďme na jeviště. Daří se, aby diváci poznali, co to je za situaci. když se jedná o CzechTek, když se jedná o Stanislava Grosse, když se jedná o výslech Krejčířova žraloka, atd."

To znamená, že tam nějakým způsobem ten původní kontext zůstává...

"Jistě, ty kauzy jdou po sobě tak jak skutečně byly."

Jaký je příběh vaší trilogie?

"První část Standa má problém je o tom, jaký měl problém Stanislav Gross a jak jsme se mohli my Češi dívat na jeho vztah k manželce, na jejich lásku. Je to velmi romantická hra. Ten jejich příběh působí trošku jako v telenovele. Jestli si vzpomínáte na ty události, jak se jim to dělo, to by člověk zaplakal, co ty lidi všechno potkalo."

Petr Lněnička jako Stanislav Gross v představení Má vlast, foto: ČTK
Připomeňte.

"Třeba ta neuvěřitelná příhoda, jak ten strýc dal Stanislavovi ten milión. Já nevím, jestli se vám to někdy stalo, mě se to taky nikdy nestalo a nikoho takového neznám, komu by někdo z rodiny, a vy zrovna nevíte kdo a pak se z toho vyklube tamhle ten pán a ten pán zase pomalu by tu směnku snědl! I potom ten karierní pád Stanislava Grosse, když nastoupil premiér Paroubek, v té době už byl Stanislav "jenom" předsedou ČSSD. To je právě ta druhá část Paroubek je kamarád o tom, jakým buldočím gestem pan premiér vstoupil na naši politickou scénu a co se pak začalo dít. Třetí část se jmenuje Strejda nás má všechny rád. Proto mluvím o romantické hře, protože česká mentalita je mít se všichni rádi, dobro nakonec zvítězí a hlavně nikoho neurazit. Takže když strejda v první části takhle pěkně pomohl Stanislavovi, tak já věřím tomu, že jednou nějaký český strejda pomůže nám všem Čechům."

Divadelní kritik Jiří P. Kříž říká, že kvůli vtipu hry je divák ochotný přehlédnout i nedostatky jevištního provedení:

"Má vlast je nádherně ironická, už tím, že evokuje tu opravdovou Mou vlast našeho velkého skladatele. Jsou to tři části, jsou ve svém celku trochu zdlouhavé, jednostrunné. Ale u nás je taková zvláštní situace, politikové si žvaní, co chtějí, politikové se považují už opět za pány světa v tom našem malém českém dolíčku a tady jim někdo řeže do masa jejich vlastními výroky. Dřív jsme museli číst mezi řádky, dneska je to přímočařejší, to je krásné a lidi se na té inscenaci báječně baví."

Loutkové čtení Standa má problém nastudoval Karel Král, inscenaci Má vlast v Rokoku připravili dva režiséři, Tomáš Svoboda a Thomas Zielinski. Do hlavní trojrole českých premiérů byl obsazen Bohumil Klepl. Satira Ivy Klestilové je podle Zielinského blízká kabaretu, který má v Čechách přerušenou tradici:

"To je zvláštní mi politické satiry kabaretního typu, ale s vyprávěným dějem. je to jeden velký příběh, jedna velká parabola."

A pokud to děláte tady v Čechách, kde jak říkáte není tradice, jaká úskalí to přináší?

"My se pořád s tím hercem ptáme, hele a není to už moc? Není to trošku přes čáru? A najednou zjišťujme, že ne..."

Co by už bylo přes čáru, po té zkušenosti, kterou jste touhle inscenací získali?

"Pro nás v tomhle případě přes čáru bylo, od samého začátku, že bychom se snažili o parodování těch lidí jako takových. On to třeba Bob dělá u těch premiérů velmi jednoduše, to je většinou jeden znak. My jsme spíš poctivě vycházeli z charakteristiky té postavy. Říkali jsme si: Co je charakteristické pro Špidlu, co je charakteristické pro Zemana a co je charakteristické, to hlavně, protože to je největší part, co je charakteristické pro Paroubka. Nechtěli jsme šišlat nebo napodobovat hlas, protože to bychom se snížili na úroveň, která je blbá."

Klestilová tvrdí, že v Čechách se lidé vyjadřují k veřejným věcem opatrně, až se strachem:

"Já myslím, že my jsme opravdu strašně opatrní, jako Češi, a jsme opravdu cimprliš. A tváříme se, že tu sametovou revoluci a nový režim jsme si vydobyli a byli to lidé, kterým jsme věřili, a je to tak určitě, a teď jako by nám to, co jsme strašně chtěli, to naše vyklouzávalo z ruky a my jsme za to nesli doživotní zodpovědnost. Já o tom takhle neuvažuju! Já jen říkám, že kdybych já se měla doživotně zabývat tím, že: Tohleto jsi, Ivo, chtěla, teď tady ten raný kapitalismus máš a drž hubu, protože jsi štěrchala klíčema, no tak to je hodně velký mindrák."