Kniha o kdysi hlubokém vztahu člověka a krajiny
Krajiny vnitřní a vnější, tak se jmenuje kniha, která v posledních týdnech vyvolala velkou pozornost českých čtenářů. Její autor Václav Cílek přijal pozvání k mikrofonu. S redaktorem Vilémem Faltýnkem se sešli v jednom z nejzelenějších koutů pražského centra - ve Vojanových sadech.
Můžete vysvětlit rozdíl mezi krajinou vnitřní a vnější?
"Koncem 19. století působil v Anglii takový zvláštní katolický básník Gerarg M. Hoppkins a on razil termín "inscape". Rozuměl tím nějakou zvláštní vnitřní strukturu, rytmus, opak k "landscape", k vnější krajině. Téměř současně začali někteří lidé (u nás třeba realisté, m.j. Holeček) mluvit o to, že to co nosíme v duši, se promítámé ven. A ta krajina, kterou vidíme kolem sebe, se nějakým způsobem kopíruje dovnitř."
Jak se proměňuje ta česká vnější krajina, nebo vnitřní krajina Čechů?
"Víte, obojí se proměnilo moc. Především celá Evropa je si navzájem čím dál tím víc podobná. Když vystoupíte na letišti v Ruzyni, tak nevíte, jestli jste někde na Filipínách, nebo v Německu. Homogenizuje se duše, homogenizuje se krajina.
Ta vzálenější venkovská krajina se spíš vylidňuje. Na vesnici už nežijí zemědělci, těch je v celé republice asi 6%, žijí tam důchodci. lidé, kteří dojíždějí za prací. Ti lidé v té krajině už vlastně ani nežijí, oni přes ni jen jezdí. Dokonce i zemědělci přes ni jezdí tím traktorem. Takže v české krajině je tak jako neuspořádaně, leckde vyrostly podivné stavby, bývalá JZD, nějaké sklady a garáže, ale nejsou tam domácí zvířata ani lidé. Když jdete kolem nějaké vesnice, první věc, kterou zjistíte, je, že zanikly cesty. Traktor jezdí po poli a lidi nikam nechodí. Dneska obejít vesnici je skorem nemožná záležitost. Společně s cestami zanikly pomístní názvy. Nikdo je nepotřebuje. Někde jich zaniklo až 90%.
A pak jsou oblasti, o které se staráme, nejčastěji jsou to různé CHKO nebo místní iniciativy. Tam dochází k reprintům pověstí, starých turistických průvodců, trochu se to vrací do 19. století. Ale už to není v ploše, už je to většinou jenom v bodech."
Je vám z toho vývoje smutno?
"Jo kdyby mi chtělo být smutno, tak mi může být smutno z tolika věcí! Krajina má tu vlastnost, že zároveň ten smutek zahání. A pořád je tu hrozně moc krásných krajin, je tady to, co třeba v Americe není, že můžete chodit po soukromých pozemcích, na podzim, v zimě, můžete chodit do soukromých lesů. To je bezvadné. nekteré krajiny se vzmáhají. Třeba Severní Čechy, na Kokořínsku je dneska o 30% víc lesa, než tam bylo v roce 1950, takže ta krajina se někdy vrací i k divočině. Krajina vždycky podléhala změnám a bude jim podléhat i nadále.
Jen že si ji někdy bezmyšlenkovitě, a hlavně v okolí velkých měst, zbytečně ničíme. Dneska v Praze? To je ta disneylandizace města, kdy měníme historický střed na kulisu pro návštěvníky, kterým servírujeme jakousi barevnou verzi historie."
Pane Cílku, vy jste napsal i další knihy, můžete je připomenout?
"Mně se moc nechce."
Myslím, že bychom měli připomenout posluchačům, jaké tituly za Vaším jménem stojí.
"Tak dobře. V nedávné době jsem spolupracoval na knize o Středních Čechách, píšu kapitolu do knihy o jeskyních, možná nám vyjde kniha, která se bude týkat klimatických změn v Čechách v posledním tisíciletí, ale tam patří hlavní část práce Jiřímu Svobodovi a Zdeňkovi Vašků a psal jsem taky několik dalších věcí."
Já jsem pod vaším jménem našel taky titul Mrtvá kočka.
"To je něco jiného. To je původně samizdat, který jsem psal před mnoha lety. Někdy v 70. letech jsme chodili cvičit aikido, a několik lidí se tam zajímalo o zenový buddhismus. Dnes je to samozřejmé, díváme se na to spíš s opovržením, ale protože tehdy to samozřejmé nebylo a byl velký hlad po této nedostatkové literatuře, tak jsem tehdy dlouho vybíral zenové příběhy a strojopisně jsem vydal několik kusů takového překladu. Pak knížka vyšla v Pražské imaginaci a teprve dnes to vyšlo ve standardním vydání."
Promítá se tahle zenová zkušenost do vaší knihy o krajinách vnitřních a vnějších?
"Víte, ten japonský mistr vždycky honí své žáky keramiky nebo čehokoliv do divadla. Říká jim, choďte tam a na tom co děláte, to bude vidět. To znamená, já myslím, že všechno, čeho se vědomě účastníme, co se nám líbí, stahujeme do nějakého proudu, který je sice nepostřehnutelný, ale obsahuje to."
Kniha Václava Cílka obsahuje zvláštní hluboké poznání o symbióze člověka a prostředí. Snad se alespoň něco z toho do našeho krátkého rozhovoru promítlo. V kom jsme vzbudili zvědavost, bude si muset Krajiny vnitřní a vnější sám přečíst.
