Komunistický režim vyhnal do exilu i stovky českých vědců
Vážení posluchači, 17. listopadem 1989 v Česku skončilo období, které vyhnalo do exilu na čtvrt milionu lidí. Byly mezi nimi i stovky špičkových vědců prakticky ze všech vědních oborů. Tito odborníci se pak v naprosté většině v zahraničí úspěšně uplatnili, mnozí získali velkou vědeckou reputaci a uznání. A řada z nich se také po listopadu vracela do Československa a nabídla zdejší vědě své mezinárodní zkušenosti a kontakty. Osudy těchto exulantů mapuje rozsáhlý projekt Akademie věd, který zanedlouho vyvrcholí vydáním encyklopedie se stovkou nejúspěšnějších českých exilových vědců. Koncem října k tomuto projektu proběhl v Praze mezinárodní seminář, jehož se někteří z těchto vědců účastnili. Více uslyšíte v pořadu, který vysíláme k výročí listopadových událostí roku 1989. Hezký poslech ze studia Radia Praha vám přeje Milena Štráfeldová:
říká historik Antonín Kostlán z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, který se na tomto projektu podílí spolu s Masarykovým ústavem a Archivem AV ČR.
"Jedno z těch témat, které se nám ukázalo jako důležité, byl právě problém vědecké emigrace. Ta byla chápána velice široce. Zaměřili jsme se i na to, co zde bylo za první republiky. To znamená emigrace, která přicházela k nám, ruská a ukrajinská emigrace atd. Později šlo o emigraci, která odcházela z hitlerovského Německa, a samozřejmě o českou a slovenskou emigraci za druhé světové války. Ukázalo se, že nejméně zpracovanou emigrací je emigrace v období komunistického režimu. Takže na ni jsme se zaměřili s novým projektem, který v současné době řešíme již třetím rokem. Tento projekt se zaměřuje na obě velké emigrační vlny, které byly za období komunistického režimu, tj. na vlnu, která byla bezprostředně po únoru 1948, a na tu druhou vlnu, která bezprostředně souvisela se šokem, který česká společnost utrpěla po sovětské okupaci. Tehdy odešlo kolem osmi set pracovníků Akademie věd a řada z nich byli velmi význační vědci, kteří dodnes působí na význačných postech v Americe nebo západní Evropě."
Historici z Akademie věd se stovkami těchto exilových vědců natáčeli rozhovory. Z nich vyplynulo i to, že mnozí mladí vědci, kteří v 2. polovině 60. let měli možnost pracovat na zahraničních univerzitách nebo na vědeckých ústavech, o emigraci původně neuvažovali. Do exilu je vlastně vyhnali sami komunisté:
"Komunistický režim udělal jednu věc, že každému, kdo odešel a zůstal tam delší dobu, vlastně přiřknul ortel někoho, kdo se nesmí vrátit. A když se vrátí, bude těžce potrestán. Takže vlastně i ten, kdo odcházel z profesních důvodů, protože měl pocit, že ve Spojených státech se mu dostane lepší podpory, bude mít lepší možnosti atd., tak se z něj stal chtě nechtě politický emigrant. Tyto motivy my těžko můžeme oddělovat, protože řada lidí, kteří odcházeli v letech 1968 - 69, byli lidé loajální vůči komunistickému režimu. Do té doby hráli tu hru na loajalitu a neměli pocit, že by se měli vůči režimu stavět. Režim je ale sám dostal do této situace. Vidíme řadu konkrétních lidských osudů v letech 1969 - 70, kdy jsou ve Spojených státech a západní Evropě mladí asistenti, je jim kolem 25 až 30 let, a ti se chtějí vrátit k rodině. Ten režim jim ale najednou dává ultimátum: vy se musíte vrátit okamžitě! Všeho nechte, jděte zpátky a zavřete za sebou vrátka společně s námi. A to je ten moment, který z nich vlastně dělá emigranty, protože oni mají své rozjeté odborné kariéry. A v tu chvíli musí volit mezi vlastí v té komunistické podobě, která nevypadala nijak vábně, a mezi odbornou kariérou."
Z výzkumu historiků vyplynulo i to, kdo z vědců nejčastěji emigroval. Podle Antonína Kostlána celkem logicky převažovaly přírodovědné obory:
"My jsme si dělali srovnání. Ukázalo se, že tou nejvíce emigrující oblastí byla chemie. Bylo to dáno i tím, že chemie byla tehdy považována za obor budoucnosti. 50. a 60. léta představovala velký boom v chemii. To znamená, že chemie dávala těm lidem pocit, že v zahraničí daleko lépe navážou na své možnosti a kariéry. Některé obory se naopak zdají být poněkud utlumeny proti průměru. Jsou to většinou společenské vědy, což souviselo také s určitým rozkladem společenských věd v 50. letech. A vedle toho můžeme uvažovat i o určitých zvláštnostech, třeba u jaderného výzkumu. To bylo dáno spíše tím, že západní vědci se tehdy trošku báli jaderné fyziky přijímat, protože to byli většinou absolventi Moskevské univerzity atd. Takže tam hrály svou roli asi nějaké mimovědecké obavy."
Mezi těmi, kdo po srpnu 1968 volili odchod do exilu, byl i geolog Zdeněk Johan. Dnes působí v ústavu BRGM ve francouzském Orléansu:
"Já jsem pracoval v Geologickém ústavu od r. 1965. Předtím jsem byl dva roky v Tunisu jako expert a využil jsou těch dvou let, abych se naučil francouzsky. A za ty dva roky jsem dosáhl úrovně, že bych se tou francouzštinou mohl do určité míry živit. Pak jsem přešel sem, šel jsem do Geologického ústavu. A v r. 1967, když nastoupil Dubček, jsem byl zvolen vědeckým tajemníkem tohoto ústavu. To pochopitelně nelibě nesli někteří členové komunistické strany v ústavu, protože já jsem byl zásadně antikomunista. A když byl rok 1968, tak tady byl Mezinárodní geologický kongres. Začal 20. a skončil 21. srpna."
Skončil násilně...
"Skončil násilně, protože byl v Dejvicích, na Vysoké škole chemicko-technologické, takže jsme se všichni rozhodli, že ten kongres pohřbíme. To nebylo jinak myslitelné, tady bylo obrovské množství cizinců, kteří se museli dostat ven, a to byla velice nesnadná záležitost. Po tom kongresu samozřejmě začaly útoky vůči mé osobě jako tajemníkovi ústavu. Vymýšleli si, co mohli, aby mne dostali pryč. Já jsem shodou okolností dostal nabídku na studijní pobyt ve Francii, a když přišli Rusové, tak jsem okamžitě odjel na kongres do Kolína nad Rýnem. To byl kongres Německé mineralogické společnosti. Hned na tomto kongresu jsem dostal několik nabídek k práci. Ty jsem nepřijal, ale přijal jsem pozvání do ústavu BRGM, do Ústavu francouzské geologie v Orléansu. Tam jsem odjel v prosinci roku 1968 a nechal jsem tu manželku a syna. Jim se nepodařilo vycestovat, hlavní důvod byl ale ten, že moje manželka předkládala kandidátskou disertační práci, která nebyla úplně hotová. A ona ji chtěla dodělat a pak za mnou přijet."
Kolik let bylo vašemu synovi v té době?
"Byly mu tři roky. V roce 1969, když jsem viděl, jak se tu situace politicky vyostřuje a vyhrocuje, protože jsem byl lépe informovat než zdejší lidé, řekl jsem manželce, aby všechno sbalila a hned přijela. To se stalo v březnu 1969, kdy se celá rodina ocitla pohromadě ve Francii."
To bylo na poslední chvíli!
"To bylo opravdu na poslední chvíli. Já tam byl oficiálně, jenže komunisti to pořád zkracovali. Nakonec mi řekli, že když se nevrátím do čtyřiadvaceti hodin do Prahy, což bylo technicky nemožné, tak budeme považování za uprchlíky. Tak jsem řekl, že tedy jsme uprchlíky, a nashledanou. Tak takhle jsem se vlastně dostal do exilu."
"To absolutně nebylo možné, kromě snad několika vědeckých pracovníků, jako byl akademik, který ten ústav zakládal atd. Jinak to ale bylo naprosto nemožné, protože ústav byl pod dozorem sovětských poradců. A to hlavně kvůli politice nerostných surovin včetně uranu. Takže my jsem na tom byli mnohem více biti než naši kolegové z jiných exaktních věd, jako například z chemie, z fyziky, z biologie atd. Ti jezdili do světa a my jsme jim to nesmírně záviděli."
Vy jste měl tu výhodu, že jste už dobře mluvil francouzsky. To byl zřejmě taky důvod, proč jste si vybíral Orléans. S čím vším jste se tam ale musel jako vědec i jako uprchlík vyrovnat?
"První věc byla, že když jsem tam přišel, neměl jsem ani halíř. Měl jsem lístek na nádraží do Orléans, který byl zakoupen v Praze, pak už jsem neměl na nic, ani na taxík. Tak jsem táhnul dva kufry asi šest kilometrů od nádraží. Ty kufry jsem prostě dotáhl a musel jsem si sehnat byt. Byt jsem sehnal, neměl jsem ale na topení. A bylo to v zimě. Měl jsem akorát postel, jednu židli a bednu, která mi sloužila jako stůl. V tom bytě byla tak hrozná zima, že mi zamrzl budík."
Posrpnovým emigrantům se v Evropě hodně pomáhalo. Některé země, ať už to bylo Švýcarsko nebo Švédsko, byly velmi velkorysé. Ve Francii tedy ty poměry takové nebyly?
"Byly a nebyly. Mně ústav pomohl tím, že mi dal zálohu na mzdu, takže já jsem pak peníze měl a mohl jsem si byt najmout. Že bychom ale třeba měli zařízený byt, to ne. S prvním zařízením se na nás složili kolegové z toho ústavu, jeden přinesl lampu, druhý něco jiného. Ústav mi daroval sporák, postele pro mou rodinu, a to myslím bylo zhruba všechno. Manželka měla kuchyň z bedýnek se záclonkami, a tu kuchyň z bedýnek jsme měli až do roku 1975. To už jsme si nechali postavit vlastní dům, kuchyň ale dál čekala, až si zase něco našetříme. Takže až do roku 1975 vařila v bedýnkách."
Jak to bylo po odborné stránce? Musel jste se hodně učit, když jste přišel do Francie?
"Musel jsem se hodně učit, protože zařízení tam bylo mnohem, mnohem modernější. Poslední výkřiky techniky. Laboratoř byla krásně vybavená. Tady jsem vlastně neměl přístup k žádnému modernímu vybavení. Jenom si vzpomínám na takovou anekdotu. My jsme tady používali Roentgenovu metodu k měření a potřebovali jsme, aby kamera byla přikrytá černým papírem. A nikdy se nám v Čechách nepodařilo najít černý papír, kde by nebyly mikrodíry. To nám strašně vadilo, protože jsme to pak měli za skvrny, které vznikly Roentgenovou difrakcí. Často se nám z toho nepodařilo vybřednout. Takže jsem se musel opravdu hodně učit, ale udělal jsem to s velkou radostí. Já jsem tam přišel koncem roku 1968 a v roce 1971 jsem se stal vedoucím odboru v ústavu. V roce 1977 mne pověřilo ředitelství,zdali bych nechtěl ředitelovat velkému pracovišti v Orléans. Jmenovalo se Ústav pro syntézu a chemii minerálů."
Tam vám nijak nevadilo, že jste byl bývalý uprchlík?
"Samozřejmě že ne! Já jsem dostal francouzské občanství velice brzy, protože se za mne vzala Francouzská akademie věd. Francouzské občanství jsem měl už v roce 1973, i s rodinou."
Vy jste se zmínil o tom, že jeden z vašich prvních úkolů byl v Pacifiku...
"To byla zajímavá věc, protože mne požádali, abych dělal mineralogická studia částic, které vznikaly při atomových výbuších, které Francie v té době dělala v Pacifickém oceánu."
A tam tedy také nevadilo, že jste z komunistického Československa?
"Absolutně ne, na to se tam nikdo neptal. To věděl ten, kdo mi tento projekt zadal, ale na tom vůbec nezáleželo. Záleželo na tom, co umíte."
Pracujete dosud?
"Ano, pracuji dosud. A jestli jsem teď v Praze, tak proto, že tu dnes píšu s jedním svým bývalým studentem vědeckou publikaci týkající se strusek ze Zambie."
Byla tady taky řeč o "češství". Jaký k němu máte vy postoj?
"Já k tomu mám postoj zcela zásadní. Já samozřejmě mluvím česky, jsem Čech, který má dvojí národnost, jak českou, tak francouzskou. Když jsem ale ve Francii, tak jsem Francouz. A myslím, že jsem to dokázal tak dobře, že jsem tam dokonce byl zvolen starostou a starostoval jsem tam po dobu sedmi let jedné vesnici. I to je důsledek té perfektní integrace, kterou dnes s rodinou ve Francii mám."
Dalším z vědců, jehož život v exilu i pozdější návrat do Česka je vlastně pro českou exilovou vědu typický, je chemik Josef Michl, profesor na University of Colorado v Boulderu:
"Já jsem byl v roce 1968 v Heyrovského Ústavu fyzikální chemie a po návratu z postdoktorského pobytu jsem se rok snažil postavit přístroj na měření něčeho, co jsem chtěl studovat. A šlo to velmi ztěžka. Díval jsem se na možnosti, které se otevřely zejména během pražského jara, abych mohl být částečně někde v západní Evropě a částečně tady. Tenkrát to vypadalo, že by to třeba mohlo jít. Já jsem se taky trochu účastnil politického života, byl jsem jedním ze zakládajících členů KANu. A když přišla invaze, byl jsem zrovna na několikatýdenním pobytu ve Skandinávii. Tam jsem dostal stipendium, abych se zúčastnil školy kvantové chemie. 21. srpna mi moji dva spolubydlící z Izraele bušili na stěny sprchy a říkali, že máme v Praze ruské tanky. Pak jsem asi dva týdny přemýšlel, co dělat, poslouchal jsem zprávy a podobně. Pak jsem se ale rozhodl, že to nevypadá příliš nadějně a že tedy zůstanu v cizině."
A zůstal jste v Evropě, nebo to byly rovnou Spojené státy?
"Já jsem měl od několika přednášejících na té kvantové škole nabídku, abych k nim šel dělat postdoka. Nejdřív jsem šel na rok do Dánska k profesoru Lindebergovi, který tam byl jedním z učitelů. Byl jsem ve městě Aarhus. V Dánsku jsem se oženil s Američankou a asi po roce v Dánsku jsme se odstěhovali do Salt Lake City v Utahu. Tam byl jiný z učitelů, který mi taky nabídl pobyt. Tak jsem vlastně začínal u něj jako postdoc."
To znamená, že vaše vědecká dráha nebyla přerušena žádným číšnictvím a podobně. Mohl jste rovnou pokračovat...
"To je pravda. Já jsem měl pouze po roce práce jako nezávislý vědec na Heyrovského ústavu, ve skupině prof. Zahradníka, dva roky postdoka. A pak během roku v Salt Lake City mi na chemii nabídli místo, takže jsem vlastně začínal svou profesorskou dráhu tam. Ale, jak říkáte, nebylo žádné přerušení."
A jakým tématům jste se v průběhu své americké kariéry věnoval především?
"Všechno to zapadá do široce pojaté oblasti fyzikální organické chemie. Bylo toho hodně."
Přitom jste ovšem také učil...
"Samozřejmě, to je jedna z nejdůležitějších věcí. Proto univerzity existují."
To je ovšem trošku rozdíl od české praxe, kde jsou na jedné straně univerzitní vědci a na druhé straně Akademie věd, která se zabývá jen čistým výzkumem.
"To není tak úplně pravda, řada lidí z Akademie také vyučuje na univerzitách, jejich prvotní pracovní úvazek to ale není. Já to sám považuji za nešťastné, aby byly věda v výuka takto od sebe odděleny."
Vy jste se po listopadu 89 začal vracet zpátky do České republiky nebo tehdy ještě Československa. Jaká byla vaše první zkušenost po návratu? Nebo jste tu byl už dříve?
"Já jsem tady byl v roce 1976 nebo 77 na dvou svatbách, mého bratra a také mé sestry. A to bylo dost nepříjemné, protože za mnou přišla tajná policie. Tak jsem urychleně odjel. Pak jsem tu byl asi v roce 1986 na výměnném pobytu, který organizovala Americká akademie věd s českou Akademií. A to jsem pracoval vlastně na stejném ústavu, kde jsem teď, na Ústavu organické chemie a biochemie. To bylo velmi zajímavé. Já jsem věděl, že můj telefon bude asi odposloucháván, tak jsem do něj neříkal nic, co by mohlo někoho kompromitovat. Bylo zajímavé sledovat, jak se věda dělá tady, resp. často nedělá. A pro mne to bylo po pracovní stránce vlastně nakonec velmi užitečné, protože jeden z kolegů prof. Zahradníka, dnes už zesnulý bórový chemik Standa Heřmánek, za mnou přišel, bavili jsme se o něčem, a on mi říká, že bude organizovat bórovou konferenci v Bechyni. Ptal se, jestli bych tam nechtěl přijet. Já jsem mu ale říkal, že o bóru vůbec nic nevím. Vím jen to, kde se nachází v periodické tabulce prvků. A on mi říká: to je právě ten důvod, proč bys měl přijet! Já jsem uznal, že má pravdu, a jel jsem tam. První den nebo dva jsem nerozuměl skoro ničemu, ale na konci týden jsem odjížděl s tlustým sešitem popsaným poznámkami o tom, co všechno by se s bórem dalo dělat. A bóroví chemici, když jsem poslouchal, to neudělají, protože si budou hrát jenom na svém písečku. Takže to pak vedlo k tomu, že značná část toho, co děláme, pojednává o bóru."
A v čem se v České republice angažujete dnes?
"Dnes mám poloviční úvazek na Akademii věd. Z valné části mám laboratoře na Ústavu organické chemie a biochemie, ale taky mám určitou spolupráci na Ústavu fyzikální chemie. A hlavní témata, kterým se věnujeme, jsou fyzikálně organická chemie. Specificky mne zajímá fotofyzika organických molekul a jak by se dala aplikovat na vylepšení slunečních článků, aby měly vyšší účinnost. Dále chemie povrchů, jak by se daly lépe navazovat molekuly na kovy, například pro molekulární elektroniku. A několik dalších věcí, které jsou asi příliš technické, než abych to tady vysvětloval."
Nicméně jednou nohou jste pořád ještě ve Spojených státech?
"To jistě. Tam jsem také na poloviční úvazek. Tam učím, na jaře vždycky přednáším studentům. Tady v Čechách vlastně neučím. Ono by se to asi nedalo dost dobře stihnout, abych učil i tady."
Podobně jako Zdeněk Johan nebo Josef Michl odešli do exilu například česko americký biolog a imunolog Jan Klein, bratři Juraj a Pavol Ivanyiové, kteří se rovněž zabývali genetikou, nebo imunolog Karel Raška, v současné době i prezident Československé společnosti pro vědy a umění. Prof. Antonín Svoboda, konstruktér prvních československých počítačů, emigroval už v r. 1964 a až do své smrti v r. 1980 působil ve Spojených státech. Mezi exulanty byla ale i řada vědců z humanitních oborů, například historikové Karel Kaplan nebo Vilém Prečan. Stovku nejvýznamnějších podle Antonína Kostlána brzy připomene chystaná publikace:
"Teď chystáme encyklopedii, která doufám co nejdříve vyjde v nakl. Academia. Tam sledujeme sto konkrétních osudů těchto českých vědců. Takže víme, že řada z nich se stala hvězdou na svém novém působišti. Někteří z nich své působiště naopak velice často měnili, protože jejich obor jim skýtal stále lepší a lepší možnosti. Byli třeba napřed v Americe a potom v některých severských státech v Evropě. A v tom projektu samozřejmě sledujeme i jejich návrat do vlasti. Tu éru, kdy napřed přicházejí, aby zavzpomínali, a potom začínají pomáhat. Je nutno jim vyjádřit velký dík, protože pomáhají jednak konkrétními dary, které spočívají v knižních fondech, v přístrojích atd., ale zejména v tom složitém začleňování české vědy do evropského a světového kontextu."
Ústav soudobých dějin spolu s Masarykovým ústavem a Archivem AV ČR chystají na příští rok také mezinárodní konferenci, která se bude věnovat českému vědeckému exilu. Spolu s Archivem připravuje i edici dokumentů, kde se bude moci odborná veřejnost blíže seznámit s okolnostmi, za jakých odcházeli čeští specialisté do emigrace.
Náš dnešní pořad z výročí 17. listopadu končí. Ze studia se loučí Milena Štráfeldová.
