Nová kniha o krajanech mapuje vztah čs. státu k exilu

r_2100x1400_radio_praha.png

"Zrádná emigrace ve službách západních imperialistů" - kde jsme to jenom slyšeli? Heslo, které se tak často objevovalo v titulcích Rudého práva, si s trochou ironie vybrali autoři knihy o vztahu Československa k zahraničním Čechům přímo na obálku své knihy. Problematikou exilu se Stanislav Brouček a Tomáš Grulich zabývají už řadu let a jejich nová kniha, nazvaná Domácí postoje k zahraničním Čechům v novodobých dějinách, je zatím jejich poslední. Tomáš Grulich, který je současně členem Stálé komise Senátu ČR pro krajany žijící v zahraničí, je dnešním hostem naší krajanské rubriky. Milena Štráfeldová se ho zeptala, čemu konkrétně se ve své knize věnoval:

"My se nezabýváme krajany jako takovými, ale tím, jak se chovala česká potažmo československá společnost ke krajanům, k exilu, k emigraci. Snažili jsme se to zachytit od první republiky, i když je tam samozřejmě přesah do minula, protože bez toho to nelze, až do současnosti. A jsem si vědom určitých limitů, které tato kniha má, protože ne vždy se podařilo postihnout všechny postoje. Zvláště po roce 1945, kdy se člověk zaměřil víc na ty negativní části. To znamená na složku Státní bezpečnosti, která měla o krajany a exil největší zájem. Ale vzhledem k tomu, že poprvé byly odtajněny archiválie, tak se člověk zaměřil více na ty věci, které nebyly publikovány nebo které nejsou známy veřejnosti, než na ty, které jsou známější."

Nicméně, pokud se ještě vrátíme na začátek, výchozím rokem jste si zvolili vznik Československa, rok 1918. Dá se přesto dvěma větami charakterizovat, jaký byl postoj ke krajanům před r. 1918?

"Jestli bych to mohl skutečně velmi zestručnit, tak se opravdu objevovaly ve společnosti názory, že lidi, kteří odešli do zahraničí, se "měli lépe" než ti, co tady zůstali."

Tento postoj nám jaksi zůstal do dnešních dní... Pokud bychom ale mluvili o období od r. 1918 do druhé světové války: krajané měli velký význam pro vznik samostatného Československa, zejména krajané ve Spojených státech. Jak si tedy Československá republika v meziválečném období vytvářela vztahy k těmto zahraničním komunitám Čechů?

"Myslím, že velký rozdíl od toho období po roce 1945 a dobou od roku 1918 do druhé světové války byl v tom, že vystěhování se považovalo za normální věc. Nebylo to nic trestného. Lidi přirozeně odcházeli do zahraničí za prací a stát se dokonce pokoušel toto vystěhovávání řídit. Snažil se těmto lidem pomáhat, směrovat na základě mezinárodních bilaterálních smluv s jednotlivými státy vystěhovalecký proud do určitých zemí. To, co bylo po roce 1945, je naprosto jasné. Tady zase stát nechtěl pustit nikoho nikam. Motivace první republiky byla také v tom, že se myslelo, že lidé získají v zahraničí určité zkušenosti a vrátí se. A já si myslím, že bychom se měli dostat přesně do této pozice, protože také žehráme na to, že nám utíkají mozky do zahraničí. Nechci říct, že bychom měli mít řízenou vystěhovaleckou politiku, ale měli bychom se o tyto lidi starat. Myslím si, že dnešní vztah České republiky a Čechů žijících v zahraničí už by neměl být jenom ve vztahu k bývalému exilu mezi rokem 1948 a 1989. Po roce 1989 odešla řada lidí do zahraničí, řada lidí se tam zapojila i do spolkové činnosti a myslím, že bychom měli část našich myšlenek vést i tímto směrem."

Znovu se ale musím vrátit trošku do historie. Vy už jste tu několikrát zmínil předělový rok 1945. Bylo tam ale přeci jen krátké období do února 1948, kdy by se Československo ke svým exulantům chovalo méně macešsky než po komunistickém puči?

"Záměrně volím rok 1945, protože už po druhé světové válce zůstala v zahraničí řada lidí, která odešla během války do emigrace. Byli to většinou politici, kteří stáli proti Edvardu Benešovi a nepovažovali režim mezi roky 1945 a 1948 již za demokratický. A domnívali se, že je třeba vést určitý politický boj i vůči této republice v letech 1945 až 1948."

A tady se dostáváme k roku, který předznamenal celých dalších čtyřicet let postoje československého státu a do jisté míry i československé veřejnosti vůči exulantům, to znamená k roku 1948. Co všechno se v té době změnilo?

"Je toho tolik, že to samozřejmě nestačím ani všechno vyjmenovat. První věc, která mne ale hned napadá, je to, že překročení státní hranice bylo dlouho považováno pouze za přestupek proti pasovým zákonům. Kdežto po roce 1948, respektive v r. 1949, bylo poprvé v historii tohoto státu překročení hranice označeno za trestný čin. Vím na druhé straně, že v r. 1948 s tím měla prokuratura problém, protože chtěla trestat lidi, kteří odcházeli. Ministerstvo vnitra proto tenkrát doporučilo prokurátorům a napsalo jim takový rozbor, že ten, kdo překročil hranici do západní ciziny, se dopustil vlastizrady, protože se spojil nebo se hodlá spojit s cizí nepřátelskou mocností. Takže překročení hranice se dalo trestat až smrtí, což se samozřejmě bohužel také dělo."

Jakou roli v tom přímo sehrávala StB?

"Státní bezpečnost to řídila. Všechny tyto věci vycházely z ministerstva vnitra, potažmo samozřejmě z Ustředního výboru KSČ přes ministerstvo vnitra. A ministerstvo vnitra doporučovalo ministerstvu spravedlnosti, jak se má chovat. Byly zřízeny zvláštní odbory, první opatření bylo uzavřít hranice, nepustit nikoho ven, nepustit zase informace zvenčí dovnitř. Je samozřejmě docela zajímavé a myslím, že se to tam podařilo napsat, jak 50. léta byla sice hrubá, docházelo až k vraždám, ale po roce 1970, i když už nedochází k takové hrubé likvidaci, to bylo daleko propracovanější. Lidi na ministerstvu vnitra už byli často vzdělaní, oproti 50. letům už měli zkušenosti. A mám dokonce pocit, že po r. 1970 to bylo daleko propracovanější a daleko krutější co do zásahu do myšlení lidí, než tomu bylo v 50. letech. Tam to bylo poměrně jasné: tady byl nepřítel, tady přítel. Kdežto pak už to bylo strukturované, rozpracované a s daleko silnějším a větším účinkem."

Jak to bylo s infiltrací Státní bezpečnosti do exilových komunit v zahraničí?

"To je skutečně otázka! Já ji přesně zpracovanou nemám, narazil jsem ovšem třeba na materiály z roku 1959, kdy byli ohodnoceni agenti, kteří byli vysíláni do zahraničí, aby se zúčastnili práce v exilu. Takových lidí bylo hodně, jednak tam byli agenti vysíláni, jednak byli získáváni i z lidí, kteří žili v zahraničí. To rozkrytí nás samozřejmě teprve čeká, je třeba, aby člověk řádně prošel archiv. Aby to ale mohl celkově zpracovat, chtělo by to více času."

Tomáš Grulich a Stanislav Brouček svou knihu o postojích čs. státu k zahraničnímu exilu představí na konferenci nazvané Krajané a Česká republika, která proběhne v Senátu ve středu 16. září.