Konec války v nedohlednu

r_2100x1400_radio_praha.png

Zcela stranou zájmu veřejnosti i médií projednává Poslanecká sněmovna zákon o styku obou parlamentních komor. O jejich velké rivalitě není pochyb. V tichosti, ale urputně se bojuje především o kompetence obou orgánů. Nejvíce tím samozřejmě trpí legislativa. A naděje na lepší časy, jak uvádí Zdeněk Vališ, není na obzoru.

Oznámil, že zástupci parlamentních stran se dohodli na novém volebním zákoně. Vzápětí se sice ukázalo, že žádná dohoda dosažena nebyla, ale mnohé politiky rozčílil už samotný způsob projednávání této vysoce delikátní věci. Vždyť v českém ústavně politickém systému má klíčovou úlohu Poslanecká sněmovna. V ní se utváří vztah vlády a opozice. Senát hraje jinou roli. Má být pojistkou demokratického vývoje, a ne iniciátorem politického dění. Právě případ s údajnou dohodou o novém volebním zákoně opět názorně ukázal, jak rozdílné mohou být představy o fungování vrcholné instituce demokratického státu, jakou je Parlament.

Základní příčinu této neujasněnosti lze najít už v samotném vzniku Senátu, coby v podstatě nechtěného dítěte. O jeho zbytečnosti je stále přesvědčena většina občanů, což dokazuje i mizivá účast v senátních volbách. Rovněž hodně poslanců se domnívá, že druhá komora je k ničemu a že slouží jen některým lidem jako dobrá trafika. Odtud také pramení přezíravost mnohých poslanců vůči senátorům, která se přenáší až do vztahů poslaneckých a senátních klubů stejných stran. Domluva mezi nimi je mnohdy obtížná. Dokonce i tři komunističtí senátoři hlasují občas jinak než komunističtí poslanci. Senátoři za Klausovu ODS velice nelibě nesou prudké výpady některých politiků vlastní strany, kteří by nejraději Senát z fleku zrušili. Možná trochu úsměvně dnes působí bývalá předsedkyně Senátu Libuše Benešová, která v době svého šéfování nedala na druhou komoru dopustit. Po svém loňském neúspěchu v senátních volbách ale ihned našla společnou řeč s předsedou strany Václavem Klausem a nyní zastává názor, že se Senátem je nutné něco udělat. Na přezíravost ze strany svých poslaneckých kolegů a vedení strany si ovšem stěžují i sociálnědemokratičtí senátoři.

Zákopová válka, která zuří mezi oběma komorami, je tedy jednoznačně soubojem dvou institucí. Poslanci se těžko smiřují s tím, že by jim senátoři měli sahat na hotové legislativní předlohy. Členové druhé komory zase na truc - jinak to někdy nelze nazvat - vkládají do pozměňovacích návrhů víc, než je sněmovna schopná přijmout. Zejména, když se senátoři dotknou nějakého neuralgického bodu, přes který se poslanci klopotně dostali. Válka už dávno překročila hranice normální rivality, běžné i jinde ve světě. Dochází tak k excesům, kdy sněmovna pohrozí, že Senátu zkrátí rozpočet, načež senátoři unisono zvolají: jestliže nás chcete vyhladovět, tak my neschválíme nový volební zákon a vy skončíte. Za celým tím mumrajem je přirozeně boj o kompetence. Senátoři by jich rádi měli víc, poslanci se naopak domnívají, že jich mají až moc. Místopředsedkyně sněmovny Petra Buzková si nedávno v tisku povzdechla, že zákon o styku obou komor Parlamentu, na kterém se pracuje už čtyři roky, asi nikdy nespatří světlo světa. Na válku komor lze ale pohlédnout ještě z jiného úhlu. Opoziční smlouvu mezi ODS a sociální demokracií nazývají mnozí podrazem na voliče obou stran. Potom je ale stejným podrazem na voliče všech stran, jestliže členové Senátu bez ohledu na stranickou příslušnost hájí často pouze zájmy své instituce proti zájmům vlastních stran a činí tak parlamentní politiku ještě neprůhlednější a nepřehlednější.