Koupelna v proměnách staletí aneb Každodennost potřetí
Posledním zastavením "hygienického" cyklu, jemuž jsme se věnovali ve dvou posledních vydáních naší pravidelné historické rubriky, bude zastavení v lázni, lazebně či koupelně, tedy v části domu nebo bytu, o které máme ustálenou představu a bez níž si svůj každodenní život snad ani nedovedeme představit. Jak ale vypadala koupelna našich předků? Vaším průvodcem exkurzí koupelnami od středověku až do přelomu 19. a 20. století bude Herbert Brynda.
Dnešnímu člověku, uvyklému komfortu 21. století, se všemi vířivými a perličkovými lázněmi, vanami pro více osob a masážními sprchami, musejí připadat obdobná hygienická zařízení starší doby přinejmenším jako kuriózní. Stejně jako v případě záchodů a kanalizace, byly antické lázně na úrovni, kterou se po dlouhá staletí nepodařilo překonat. Přesto tak docela neplatí představa o středověku jako "špinavém" období. O tělesnou čistotu pečovali lidé ve městech zpočátku u kašen nebo u věder, na venkově k týmž účelům sloužily nádoby vydlabané z kmene stromu nebo dřevěné kádě. Nejprogresivnější však byla - jako i v jiných případech - aristokracie a později i bohatý patriciát. Koupelna se stala atributem luxusu a výrazem postavení. Ve středověkých šlechtických sídlech se budovaly místnosti zvláště určené ke koupeli. Tam často hostitel se svými hosty nejen dlouhé hodiny debatoval, ale hlavně jedl a pil. Inženýrky Šárky Jirouškové, jsem se zeptal, jak taková typická hradní koupelna v Čechách vypadala.
"Mohla vypadat jako hradní komnata s krbem, vybavená vědry, stoličkami a hlavně velikou dřevěnou kádí staženou obručemi, což bylo vybavení od bednáře. Voda se donášela ručně ve vědrech a džberech, teplá voda z kuchyně. Koupel bývala obohacena léčivými bylinami. Voda se vypouštěla dřevěným kohoutkem a rovněž ručně se potom vynášela. Také tam mohlo být plátno, které vyplňovalo kádě a sloužilo k ochraně koupajícího před drsnými stěnami nádoby. Používaly se také stoličky a to nejen k sezení, ale také ke vstupu do kádě."
Ovšem hygiena nebyla pouze záležitostí feudální elity, protože od 12. století ve střední Evropě postupně vznikaly veřejné lázně neboli lazebny, které se velmi brzy staly součástí společenského života. Jak říká Šárka Jiroušková, lázně patřily nejen k hygieně či k provádění léčebných úkonů, ale také k životním radostem.
"O čistotu těla a zábavu zde pečovali lazebníci a lazebnice, celková očista probíhala v koupacích nádobách, dřevěných kádích a vanách stažených obručemi. Vany pro další koupel byly zakryty baldachýnem, aby voda pomaleji chladla. Dále se zde používala také velká umyvadla sloužící hlavně k mytí nohou, kovová, mosazná a měděná - zvaná měděnice - a mnoho dalšího různého mobiliáře. Také různé nástroje a pomůcky. Voda se ohřívala ponořením velkých kamenů nebo kusů železa vyhřátých nad ohněm. K mytí hlavy sloužily zvláštní nádoby s kohoutkem, které visely od stropu. Život lazeben končí v 17.století v důsledku rozvoje zdravovědy, v českých zemích byly uzavírány od počátku 18.století. Jedna z posledních lazeben byla zrušena roku 1772 v Třeboni."
Zůstaňme ale ještě ve zlaté době lazeben, kterou byl středověk a raný novověk. Lazebníkům a lazebnicím tehdy připadalo jak léčení veškerých kožních a pohlavních chorob, tak holičství a bradýřství. Tento široký záběr nesli nelibě na jedné straně specializovaní holiči, na straně druhé pak lékaři. Zmíněné spory na dlouhou dobu vyřešilo privilegium českého krále Václava IV. z roku 1406, které lazebnickou živnost, do té doby považovanou za nečestnou, postavilo na roveň s ostatními řemesly. O tom, jak lazebna vypadala - byť o dvě stě padesát let později, - nám zanechal v knize Orbis pictus svědectví Jan Amos Komenský:
"Kdo žádá koupati se ve studené vodě, jde do řeky. V lázni omýváme špínu, buďto sedíce ve vaně, buďto vystupujíce na párnu, párnici, potnici a otíráme se mořskou pěnou nebo žíněnkou. Ve svlékárně svlíkáme šaty a opásáme se zástěrou. Hlavu skryjeme čepičkou a nohy klademe v měděnici. Služka lazení, lázeňská, poskytuje vodu v nádobě, kterou nabírá z vany, do které teče trubami z trub. Lázeňský natíná lehko pušťadlem a sázeje baňky vytahuje z těla zákožní krev, již utírá houbou."
Osobní hygiena však nebyla a ani nemohla být vždy tak důkladná. Mezi nejběžnější hygienické úkony našich předků patřilo - stejně jako dnes - mytí rukou. Jaké nádoby jim k tomu sloužily, vysvětluje inženýrka Jiroušková:
"K mytí rukou sloužila lavaba, což jsou umyvadla s konvicí na vodu, nebo umyvadla, nad kterými byla zavěšena nádržka na vodu s kohoutkem. Lavaba se vyráběla z mědi, cínu, železa, byla jednoduchých tvarů nebo také bohatě zdobená, například reliéfy. Ve šlechtických domech se objevují lavaba honosnější, zdobená drahými kovy a kameny, smalty nebo malbami. Nádrže i umyvadla byla vyráběna od těch nejjednodušších tvarů, což byl ovál, obdélník nebo mušle, až po tvary velmi dekorativní, například ve tvaru delfína. Od 17. století se vyráběla lavaba fajánsová. V interiérech se používala až do 19. století. Umyvadlo se džbánem na vodu bychom tehdy našli v každé domácnosti."
V 17. a 18. století lidé věnovali pozornost spíše parfémům než osobní čistotě. Po uzavření lazeben se péče o tělesnou hygienu přesunula do domácího prostředí. Samostatnou místnost pro koupání bychom tehdy nalezli jen ve šlechtických sídlech, na venkově k těmto účelům sloužily chlévy. V domácnostech se nadále používala umyvadla se džbány a koupele se odehrávaly v přenosných vanách, případně v neckách. Doba se však měnila, proto se - jak připomíná Šárka Jiroušková, - od druhé poloviny 18. století můžeme setkat se speciálním nábytkem určeným k toaletním potřebám:
"Svým původem je tento nábytek z Anglie. Byly to toaletní stolky se zrcadlem, přihrádkami a skříňkami s porcelánovými mycími soupravami, umyvadla, konvice na vodu, mýdelníky, flakóny, dózy, misky na holení, bidety a také nočníky. Dále do tohoto interiéru patřily oblékací stolky a také holící stolky. Tento nábytek byl rovněž umisťován v ložnicích nebo v samostatných toaletních pokojích, jaké známe ze šlechtických sídel a paláců."
Zásadní změny do hygienických poměrů vneslo až 19. století. Pokroky v mikrobiologii, bakteriologii a lékařské hygieně prokázaly nezbytnost modernizace hygienických zařízení. Její realizaci umožnila průmyslová revoluce, která přinesla nové materiály, výrobky a možnosti: zdravotní keramiku, obkládačky či keramickou dlažbu. Od druhé poloviny 19. století se v českých zemích a jejich hlavním městě začala do domů postupně instalovat hygienická zařízení v téměř současné podobě.
"Od 60. let 19. století se v Praze staví nájemní domy s vlastním příslušenstvím. Byly určeny pro zámožnější klientelu. Tyto byty měly splachovací záchod i kuchyň, jejíž součástí byla i hygienická výlevka. Neměly však ještě koupelnu. Mycí stoly bývaly umístěny za zástěnou. Koupelna se objevuje společně se splachovacím záchodem až koncem 80. let 19. století. Po roce 1885 se stavěly obytné vícepodlažní domy se splachovacím záchodem a prvními koupelnami, většinou větranými do světlíků. Luxusně byly již vybaveny měšťanské vily a hotely na počátku 20. století. Vily z tohoto období mají již veškerá hygienická zařízení: koupelny, splachovací záchody, moderně vybavené kuchyně, pračky a objevuje se i bazén, a to jak uvnitř budovy, tak zahradní. Také se už můžeme setkat s posilovnou. Jako jedni z prvních si zhruba od poloviny 19. století svá sídla modernizují zámožní šlechtici,"říká odbornice na záchranu industriálního dědictví Šárka Jiroušková.
Podle kurátorky Národního technického muzea v Praze, inženýrky Vladislavy Valchářové, hygienické problémy dále přetrvávaly v chudších pražských čtvrtích, kde žili především dělníci:
"...to znamená v Holešovicích, v Libni, na Smíchově a v Karlíně. Tam se samozřejmě inženýři a technici s hygieniky snažili prosadit do obecného povědomí, aby se budovaly hromadné lázně, které měly úkol jak hygienický, tak sociální. Prosazovaly se obtížně, protože to byly podniky nevýdělečné a trvalo to dlouho."
Přesto se povedlo a jeden z mnoha pražských důkazů stojí v podobě lázní Františka Velicha z roku 1904 právě nedaleko Národního technického muzea. Významným hygienickým osvětářem přelomu 19. a 20. století byl Jan Evangelista Purkyně, vnuk slavného vědce a syn malíře Karla Purkyně. Filantropický inženýr si nedělal iluze o hygienických návycích Čechů své doby, vždyť v jedné přednášce napsal, že:
"...musíme doznati, že u nás 100% lidí koupe se toliko při narození, v pozdější podobě pak již 80% lidí koupe se jen tehdy, když se buď pod nimi led proboří, nebo když důkladně promoknou."
Úsilí lidí jako byl Purkyně nakonec nebylo marné, neboť jak říká inženýrka Valchářová:
"Praha na přelomu 19. a 20. století patřila k jednomu z mála velkoměst, která byla dobře vybavena sanitární technikou."
Vývoj koupelen přerušila 2. světová válka a pozdější výroba reálně socialistických typizovaných výrobků. Některé negativní hygienické návyky však přežívaly. Proto se bylo možné setkat v 50. letech 20. století - a někde ještě později - s velmi primitivním hygienickým mobiliářem. Dnes je koupelna samozřejmostí každého obydlí a často patří k jeho nejzajímavějším interiérům.
