Kozácké rodiny prchaly před Rudou armádou do Německa
Osvobozování Evropy od nacismu byl proces, který mohl pro demokraticky smýšlející obyvatele Československa znamenat také velké riziko. Například ruská protikomunistická emigrace v Československu velmi silně vnímala příchod ruské armády. Chápala ho jako bezprostřední ohrožení sebe i své rodiny. Někteří proto místo oslav zvolili cestu do rozbouřených a nebezpečných dálek. Jeden z příběhů té doby představí Vilém Faltýnek.
Viktor Karpuškin v Brně vystudoval techniku, vzpomíná jeho dcera Nina.
N. Ingrišová: "Vystudoval tady v Brně na technice, stal se inženýrem zeměměřičem a ze začátku pracoval u privátní firmy a potom se nějak dostal do státní služby a pracoval v Zemském úřadě."
Pevně usazené ruské obyvatelstvo získalo na konci války informace, že SSSR hodlá z osvobozeného území násilím repatriovat své bývalé občany. Nevybíravě se choval i k obyvatelům osvobozených zemí, jen z Československa jich odvlekl desítky tisíc na nucené práce. Historička Milada Polišenská říká, že Sovětský svaz deportace prováděl už před Jaltskou konferencí, která se konala v únoru 1945 a na níž Stalin takovou skutečnost popřel.
M. Polišenská: "V té době už dlouhou dobu deportace skutečně probíhaly, dokonce byly podchyceny usnesením sovětské vlády."
Viktor Karpuškin měl spolehlivé informace a spolu s dalšími kozáckými rodinami se rozhodl pro útěk. Dvacetičlenná skupina odjížděla z brněnského nádraží vlakem.
N. Ingrišová: "Sověti už byli 12 kilometrů od Brna. My už jsme slyšeli děla, to bylo hrozné, co strachu jsme zažili. Měli jsme odjet v 10 hodin večer, vlak pořád nejel, vždycky když zhlasla světla na nádraží, tak jsem běžela k německému vojákovi, co se děje. Já jsem uměla německy. tak říkal, že asi zase sovětské letadlo proletělo vnější okruhy kolem Brna. Ty vnitřní, to už bylo, když přišli bombardovat. Tak prý zase přeletěl, tak zhasli aspoň světla. Takže my jsme vlastně vyjeli až o půl druhé ráno, to bylo 13. dubna 1945. V sedm hodin ráno bombardovali nádraží a už neodjel vlak Ukrajinců, kteří byli taky připraveni. Nevím kolik, ale říkali fůra Ukrajinců, že to byla. A ty už tady buďto pobili nebo skončili v nemocnicích. My jsme v tu dobu byli už v Praze, tak nám to hlásili, co se tady stalo. Tak jsme se modlili a říkali: Pámbůh zaplať, že se nám to nestalo! Ti Ukrajinci pak už byli vyveženi do SSSR."
N. Ingrišová: "Samozřejmě to byla strašná cesta tím, že ten náš vagón byl vždycky přiopojovaný k vojenským vlakům, tak nás třeba odpojili a nechali nás trčet na nějakém nádraží, než přijel zas nějaký další vlak a mohli jsme se posunout dál. Během té cesty, než jsme se dostali do Bavorska za Mnichov, nám postříleli tři lokomotivy. Vždycky přiletěli ti, jak jim říkali hloubkaři, a: ratatatata - a pššš - pára byla pryč a už jsme stáli zase."
Vlak s ruskými uprchlíky uvízl v Německu mezi dvěma jinými vlaky a ocitl se v palbě. Tam došlo k nečekanému setkání s rusky mluvícími vojáky.
N. Ingrišová: "Tam ty lokomotivy chytly a my jsme utíklali do kopečka za ten dům, co tam stál. Byl zezadu oplocený a vepředu, potom jsme na to přišli, byli vlasovci. To byli ti blbci, co sem šli osvobozovat Prahu. A říkali: Vy jste z Československa? My jdeme osvobozovat Prahu! Naši chlapi jim říkali: Vy blázni, ti vás tam budou věšet! Copak si myslíte, když jste v německých uniformách, že vás tam budou s otevřenou náručí vítat? A snažili se je přemluvit. A oni se zas snažili přemluvit nás, abychom se vrátili, že jdou osvobozovat Prahu."
Karpuškinovi ani nikdo jiný ze skupiny jejich přemlouvání nepodlehl. Věděli totiž jasně, co chtějí. Karpuškinovým stála naděje na lepší život i za to, aby vydželi 4 roky čekat v Německu na vízum do Jižní Ameriky. A teprve zde našla rodina nový domov. A Nina Karpuškinová také svého životního partnera hudebníka, cestovatele, filmaře Eduarda Ingriše, o jehož odkaz se dnes stará.
