Krajany ve Spojených státech navštívila první dáma Livia Klausová
V dnešní krajanské rubrice Vás Milena Štráfeldová pozve za krajany do dvou vzdálených teritorií - na západní pobřeží Spojených států, kde je nedávno navštívila i první dáma Livia Klausová, a na jih Afriky. Zde jsou dosud patrné stopy po prvních misionářích - Moravských bratrech, kteří sem přišli už v 18. století.
K pátrání po Češích či Moravanech na samém jihu Afriky mne přivedla poznámka předsedy Senátu Petra Pitharta na loňském Týdnu zahraničních Čechů.
"Naše krajany ve světě pořád ještě objevujeme. Před týdnem jsem s delegací Senátu navštívil obec Genadendal u Kapského Města, kam Moravští bratři přišli jako vůbec první misionáři mezi lid jižní Afriky, založili tam první školu a první učitelský ústav v jižní Africe. Možná v celé Africe. Přiznám se Vám, že jsem o tom do té doby nic nevěděl. Přitom kupříkladu Nelson Mandela nazval své sídlo v Kapském Městě jako výraz obdivu k této misijní práci našich předků právě Genadendal."
Jak se vůbec dostali protestantští kazatelé z českých zemí až do Afriky? - Na to jsem se zeptala Bohumila Kejře z Prahy, kazatele Jednoty bratrské, spadající pod Ochranovský seniorát.
"Po císařském výnosu z roku 1627 je nařízeno veškeré české šlechtě a obyvatelům měst se buď vystěhovat nebo konvertovat ke katolictví. Asi čtvrt milionu protestantů odchází do exilu a Jednota bratrská přesídlí do Saska, Polska, Skandinávie, Holandska, Anglie, kde se jí začne říkat Moravští bratři."
Tato vlna exulantů se ale podle Bohumila Kejře v tehdejších protestantských církvích rozpustila. Teprve o sto let později do saského Ochranova odcházejí jednotlivé rodiny a malé skupinky Moravanů, které tam zakládají osadu. Odtud se pak šíří jako tzv. Moravští bratři. Ti pod různými názvy působili či dosud působí na mnoha místech světa.
"Mohli bychom začít od úplného severu Ameriky, mezi Inuity, Eskymáky na Aljašce, přes Labrador, celou Severní Ameriku, do Střední Ameriky, Nikaraguu, Honduras, Karibské ostrovy, i část Jižní Ameriky, Surinam a samozřejmě v Africe, převážně v Tanzanii a Jihoafrické republice. Ale Jednota bratrská působila třeba i v Rusku nebo v oblasti Tibetu, kde působí doposud a převážně tam vede školy."
Jedna z prvních misií Moravských bratří zamířila skutečně daleko - až na jih Afriky. Bratrský kazatel Georg Schmidt sem z Ochranova odešel už v roce 1736. Svou misii založil asi 150 kilometrů od Kapského Města. V té době se ještě nikdo zdejším původním obyvatelům, zvláště Hotentotům a Kafrům, nevěnoval.
"Zachovaly se záznamy lidí, kteří tam pracovali. Ten misionář měl vlastně na starosti celou obec. V podstatě nejenom zvěstoval evangelium, kázal Krista, nejenom se snažil zorganizovat sbor, ale samozřejmě se také musel starat o to, aby lidé, kteří v té osadě žili, měli možnost pracovat, prodávat, získávat peníze, aby byla spravedlivě rozdělována půda. Dělal tam, řekl bych, od městského strážníka přes doktora učitele všechno."
Některé z osad, které takto Moravští bratři založili, dosud existují, i když život v nich se samozřejmě změnil. Kazatelé na jihu Afriky se později soustředili spíše na velká města, kam se stahovala chudina. Dodnes však tu po Moravských bratřích zůstala výrazná stopa:
"V Jihoafrické republice je dnes Moravská církev velice živá, má zhruba osmdesát sborů a hlásí se k ní asi sto tisíc členů. Do dneška Jednota bratrská neboli Moravian Church v Jihoafrické republice provozuje školství, a to nejenom základní, ale i vyšší, odbornou teologickou školu, a samozřejmě i nemocnice, domovy pro tělesně postižené děti a spoustu jiných věcí."
S Moravskými bratry v Jihoafrické republice dodnes udržují kontakty i členové Jednoty bratrské v Česku. Prahu například loni navštívila předsedkyně jihoafrické provincie Jednoty. V pražském sboru nyní probíhá sbírka na pomoc jednomu z domovů, kde jsou umístěny tělesně i mentálně handicapované děti.
"Byla jsem na návštěvě v Los Angeles, kde byla výstava Český filmový plakát 20. století, nad níž jsem měla záštitu. Byla to velmi krásná výstava. A pak jsem přejela do San Francisca a tam jsem se setkala se spoustou lidí z české i slovenské komunity. Bylo to při mši, kterou celebroval biskup Petr Esterka.
To je známá postava českého exilu, a pokud vím, tak právě na západním pobřeží Spojených států žije skutečně velká komunita českých emigrantů. Co je zajímalo na dění v České republice, o čem jste diskutovali?
Samozřejmě po tolika letech už všichni krajané vědí o všem, co se děje v České republice. A o čem jiném jsme diskutovali, nežli o nás a o nich. Jaké jsou rozdíly, co je tam trápí, a naopak - čeho všeho dosáhli.
Co je tedy trápí?
Samozřejmě v 90. letech byly ty problémy úplně jiné, nežli jsou dneska. Řekla bych, že dnes je těch problémů méně, protože každý z nich si už nějak vyřešil vztah ke své vlasti. Myslím si, že pěkné na setkání s krajany je to, že udržují tradice, mají to srdíčko pořád rozpolcené, že jsou doma tady i tam. Bylo to moc pěkné setkání. Byli tam nejen katoličtí věřící, ale u příležitosti naší návštěvy tam bylo auditorium daleko širší.
Určitě to nebylo jediné setkání s krajany. Při svých zahraničních cestách v posledních letech jste jich jistě poznala spoustu. Na která z těch setkání ráda vzpomínáte?
Je pravda, že pokud s manželem cestujeme do zahraničí, tak se vždycky setkáváme s krajany. Nemusí to být setkání výlučně s krajany, ale když se objevíme v kterékoli zemi, tak vždycky kolem ambasády nebo při té akci, kvůli které tam jsme, se soustřeďují lidé, kteří mají blízko k České republice. To bylo půvabné i na této návštěvě, že například při otevření výstavy se tam objevili všichni, koho ta výstava zajímala, ale i ti, kteří navštívili Českou republiku nebo v ní část života prožili. Byl tam například Ramiro Cibrian, komisař pro Evropskou unii, nebo herec Michael York, který navštívil festival v Karlových Varech. Ale abych neutekla od té vaší otázky. Určitě na mne zapůsobila ta úplně první setkání těsně po sametové revoluci. To bylo něco úžasného, speciální etapa života nejen pro ty, kteří jsme byli tady doma, ale i pro ty, kteří to prožívali venku.
To byla jistě setkání plná emocí. Změnilo se podle Vás něco za těch čtrnáct let v postoji krajanů k České republice? Zaznamenala jste takovou změnu?
Myslím, že ano. Je tam krásný, přátelský, srdečný vztah a těch emocí ubylo. Jak uvnitř, tak i venku je to normální hezký vztah.
Jaká setkání Vás čekají v nejbližší době? Kam se v letošním roce chystáte?
V letošním roce se chystáme na oficiální návštěvu Portugalska. Je to zatím jediná potvrzená návštěva. Těch cest samozřejmě bude asi víc, ale já zatím nechci předbíhat, protože jsou v jednání. Já bych vám třeba řekla, že tam pojedeme, a pak už by krajané řekli: vy jste slíbili, že přijedete, a proč jste nepřijeli?
S první dámou Livií Klausovou o její návštěvě Spojených států telefonovala Milena Štráfeldová.
