Krajské otazníky

r_2100x1400_radio_praha.png

Krajské zřízení, které v Česku vstoupilo v život začátkem roku, představuje významnou správní revoluci. Jak uvádí Zdeněk Vališ, od vzniku krajů si mnozí hodně slibují, jiní v nich naopak vidí spíše velkou neznámou.

Do krajů se často vkládá hodně nadějí. V obecné rovině by měly přiblížit správu věcí veřejných samotným občanům. Lákavá je představa, že krajská zastupitelstva se mohou stát ideální živnou půdou pro vytvoření a prověření nové politické generace a nového politického stylu. A v této souvislosti se někteří netají tím, že kraje by prý mohly být jednou z posledních příležitostí, jak údajné zabetonované nehybnosti české politické scény postavit alespoň jakýsi skutečně opoziční protipól.

Další směr vývoje krajů ale může být také jiný. Občas zaznívá obava, že se třeba mohou stát pouhou prodlouženou rukou politických stran a jakousi trafikou pro politiky, kteří na ústřední úrovni z různých důvodů pohořeli. Nelze vyloučit, že kraje také poslouží stranám jako místo pragmatické politiky a budou na vyšší úrovni pouze kopírovat to, co je už známé z komunální politiky. Tedy vznik koalicí, jaké by s ohledem na veřejné mínění byly na ústřední úrovni zřejmě nepřijatelné.

Další směr úvah vychází ze zkušeností s byrokratizovanými institucemi, kde nejdůležitější roli hrají střední články. To pak umožňuje těm nahoře i dole zbavit se odpovědnosti, přičemž střední články ji na sebe samozřejmě také nevezmou. Někteří pozorovatelé se obávají ještě jiné hrozby. A jako příklad uvádějí Francii, která byla od 18. století navzdory revoluci, kontrarevoluci a několika republikám vzorem centralistického státu. O všech zásadních věcech se vždy rozhodovalo v Paříži. Teprve levicový president Mitterrand prosadil v roce 1982 opravdovou správní revoluci. Ukázalo se však, že každý líc má svůj rub. Jak uvádějí znalci francouzských poměrů, až do správní reformy stačilo všem, kdo ve Francii potírali politickou korupci, dohlížet na pařížská ministerstva. To se prý po roce 1982 změnilo, rozhodovací centra se přesunula do krajů a s nimi i miliardové investice a politická korupce.

Také v Česku se správa a tím i péče o miliardy přesune z centra do krajů. Otázkou je, jak si málo efektivní česká justice poradí třeba s výsledky zfalšovaných konkursů. V jedné věci ovšem budou české kraje přímo unikátní. Česko se stává jedinou zemí v Evropě, která je jednotným státem, ale jejíž krajské samosprávné orgány mohou předkládat návrhy zákonů. Zaznívají obavy, že dojde k dalšímu zpomalení parlamentního stroje, který je už dnes zahlcen na úkor vlády návrhy jednotlivých poslanců. Ale to ještě není všechno. Lze se rovněž nadít toho, že na poli české zahraniční politiky přibudou noví hráči, kteří se přitom nebudou moci opřít o žádné tradice a zvyklosti. Některé kraje už také naznačují zřízení krajských kanceláří u sídla Evropské unie v Bruselu. Odpůrci správní reformy proto hrozí tím, že místo decentralizace budeme vlastně svědky demontáže státu.