‚Královna volantu‘ a nejslavnější žena českého motorismu. Od úmrtí Elišky Junkové uplynulo 30 let
Ve dvacátých letech minulého století byla nejrychlejší ženou světa. Eliška Junková, křehká a drobná žena, odvážně zaútočila na místa do té doby vyhrazená jen mužům. Je považovaná nejen za nejslavnější českou automobilovou závodnici, ale vůbec za jednu z nejúspěšnějších závodnic světa. Dnes uplynulo třicet let od její smrti.
„Pro mě je to rozhodně jedna z největších legend českého autosportu. Samozřejmě byly i jiné velké úspěchy českého či československého motorsportu, ale Eliška Junková byla určitě tou průkopnicí. Byla nejen vynikající závodnicí, ale také velkou osobností, kterou uznávali všichni po celém světě,“ připomíná komentátor, fotograf a historik českého autosportu Martin Straka.
Eliška Junková, původním jménem Alžběta Pospíšilová, se narodila v Olomouci 16. listopadu 1900 do rodiny stavebního zámečníka Kašpara Pospíšila. Po absolvování dvoutřídní dívčí obchodní školy nastoupila do filiálky Pražské úvěrní banky v Olomouci, kde poznala Vincence „Čeňka“ Junka, mladého nadšeného motoristu. Vzali se 24. června 1922.
Společně pak sdíleli vášeň pro motoristický sport a lásku k vozům značky Bugatti. Nejdříve Čeněk závodil sám, později s Eliškou jako se spolujezdkyní. Triumfovali v mnoha závodech. Netrvalo ale dlouho a Eliška vzala do ruky volant sama. Závodila a také vyhrávala. „Královna volantu“, jak se jí začalo říkat, se zúčastnila celkem 25 závodů, z toho 20 krát zvítězila. Mezi její největší úspěchy patří první místo ve Velké ceně Německa na okruhu Nürburgring v roce 1927.
„Naše Eliška tam vyhrála svou třídu a to bylo skutečně něco neuvěřitelného, protože to byla skutečná Grand Prix, čili velká cena Německa. Poté si právě Eliška vysloužila obrovský obdiv celého toho Československa. A vítala ji celá Praha. Slavný spisovatel a novinář Eduard Bass napsal k tomu takovou krátkou oslavnou veršovánku: ‚Pro německou velkou cenu stačilo nám vyslat ženu – arci když je taková jako paní Junková! Ta když sedne k volantu, rekordy jdou k čerchmantu!‘“
O rok později - v roce 1928 - přišel další velký úspěch Elišky Junkové. Pátá pozice na Targa Florio na Sicílii, tehdy nejtěžším závodě na světě, když dvě třetiny závodu vedla. Vedle tohoto mezinárodního úspěchu přinesl rok 1928 Junkové ale i velkou ránu a předčasné ukončení kariéry. Když při závodech na Nürburgringu dostal Čeněk Junek v jedené zatáčce smyk, po nárazu vyletěl z auta a na místě zemřel, Eliška ten den se závoděním definitivně skončila.
„Kdyby se jí tehdy nezabil manžel na Nürburgringu, a ona pokračovala, jsem si jistý, že by dosáhla další úspěchy. Ale prostě její kariéra byla kvůli odchodu jejího muže krátká. Tak to bohužel tak nebylo,“ konstatuje Martin Straka.
Silná žena ve všech směrech
Lidé si Elišku Junkovou pamatují nejen jako jednu z nejlepších závodnic své doby, ale i jako průkopnici v boji za rovnost. Svou odvahou totiž rozhodně předběhla dobu.
„Měla odvahu postavit se v té době silným mužům v nejtěžších závodech světa. Odvahu také v tom, že se dokázala vypořádat s tlakem i z ženského pohledu. Kdy na ni nahlíželi způsobem - co tam blbneš s těmi chlapy? To taky nebylo úplně snadné a vím, že i feministická hnutí na ní útočila,“ připomíná Martin Straka.
„A další věc, co se týče odvahy - ona sama jela do Alsaska, do sídla Bugatti. Z Prahy do Alsaska ve 20. letech. To je něco neuvěřitelného za těch podmínek. Odvahu měla i v tom, že když jela svoji slavnou Targu, byla tam už tři týdny předem sama bez svého muže a celé to tam zvládala. Jakkoli postavou malinká, drobná a přitom půvabná dáma, tak s velkou silou a odvahou a vůlí.“
I když po fatální nehodě svého manžela zanechala Eliška Junková závodní činnosti, o motoristický sport nikdy nepřestala mít zájem a snažila se podporovat československé jezdce a také motoristický sport v Československu obecně. Zásadně se také zasloužila o výstavbu brněnského Masarykova okruhu.
„Ona udělala nádech a výdech a pak žila dál plným životem. Byla vyslancem Bugattiho ve světě, spolupracovala se značkou Baťa. Bylo to ohromně mnoho a tato krásná, drobná paní vždycky přišla s úsměvem a elegancí a chytrostí. Proto ji také měli všichni rádi. Protože to nebyla nějaká zahořklá tetka, která by někde všude pořád fňukala, byla to zkrátka silná žena všemi směry.“
Eliška Junková zemřela 5. ledna 1994 ve věku 93 let. Zanechala po sobě syna Vladimíra, kterého adoptovala po smrti jeho otce, bratra Elišky Junkové. V říjnu 2019 jí prezident republiky udělil in memoriam medaili Za zásluhy.
