Hrom do cesty! přála závodnicím Eliška Junková

Pod hlavičkou Autoklubu, který letos slaví 115 let od svého založení, se pojedou čtyři závody veteránů. Budou to 1000 mil Československých, Brno Revival, Grand Prix Bugatti a slavný závod Zbraslav-Jíloviště. Na domě Autoklubu, který sídlí v pražské Opletalově ulici, byla zároveň odhalena busta legendární automobilové závodnice Elišky Junkové. A byl u toho i její syn Vladimír Junek.

Eliška Junková, foto: Wikimedia Commons, Public Domain

Jaká byla Eliška Junková doma?

"Byla skromná, přistupovala k věcem, které ji potkávaly, s pokorou. Nikdy se nezabývala tím, co ji mrzí, co se nepovedlo. Uměla se dívat dopředu. Svého času si někde napsala, že člověk se má umět vždycky na něco těšit. Měla ráda dobré gurmánství. Proto k ní za války chodil nejenom Bass, ale i správce sklepů Goldhamer a pan Čebiš, který za první republiky dělal etiketu stravování. Za války, ale nic nebylo. Když se připravovalo setkání, tak zajela na venkov, kde byli holubi. Šli jsme pro zeleninu do nejbližšího zahradnictví a udělala se hostina z toho, co bylo. Dokázala nemít problémy."

Jak zavzpomínal Vladimír Junek, Autoklub vydal jeho matce mezinárodní řidičský průkaz a závodní licenci. Eliška Junková měla i své závodnické heslo. Mužům říkala Zlom vaz!. Ale pro ženy měla jiné.

"Hrom do cesty! To vymyslela pro první český automotoklub žen, který nebyl zřízený z důvodů feministických. Ona feministky nenáviděla. Dokonce i na závody chodila v sukních a ne v kalhotách."

Bugatka vzbudila ve Francii rozruch

Vladimír Junek, foto: ČTK/Vít Šimánek

Významným faktorem v mezinárodním úspěchu Elišky Junkové byla podle Vladimíra její jazyková vybavenost - mluvila několika jazyky, z toho německy a francouzsky na úrovni mateřštiny. On sám se v závodní bugatce svezl až po maminčině smrti.

"Když ve Francii vyjede bugatka na silnici, tak dějí věci. Jel jsem po nějaké rychlostní silnici. Všechna auta rozsvítila, rozestoupila se ke straně, kamióny zastavily. Jeli jsme asi 130 až 150 km/h. Byl to sportovní vůz, kde je před řidičem jen kšiltík na odhánění much, a jinak nic. Tehdy jsem si uvědomil, jaké to muselo být v její době na prašných silnicích. Při té 160 kilometrové rychlosti už se špatně dýchá, a ona dokázala jet 210 km/h."

Řízení starého auta chce hodně koncentrace

Foto: Lothar Martin

Autoklub i organizátoři závodů mají společný cíl - propagaci motorismu a veteránů. Při závodech je nutné dodržovat dopravní předpisy, takže závodníci nejezdí na nejrychlejší čas, ale takzvaně "s časem." To znamená, že vozy musí dodržovat stabilní rychlost a dostat se do cíle v čase, který se co nejvíce blíží předem stanovené hodnotě. Na trať se ve věrné replice bugatky vydá i Markéta Profeldová, ředitelka populárního závodu Zbraslav - Jilovište. Jaké to je, řídit staré auto?

"Pocitově je to krásné, ale chce to hodně koncentrace. První závod, který v rámci šampionátu pojedeme, je 1000 mil Československých. Závod se jezdí na trase Praha - Bratislava a zpět. Vozidlo je sice kopie, ale splňuje veškeré podmínky vozidla z roku 1925. Rozdíl mezi tím nenajdete. Laik už vůbec ne a většina odborníků nepozná věrnou kopii od originálu."

Autoklub vznikl v českých zemích v roce 1904. Původně ho tvořily Český klub motocyklistů a Český klub automobilistů, které se v roce 1910 sloučily. Jak řekl prezident Autoklubu Jan Šťovíček, v mezinárodních organizacích patříme k těm nejstarším.