Kritika české zahraniční politiky

Foto: Evropská komise

Sociální demokraté tvrdí, že vláda pod vedením Mirka Topolánka může svým pojetím evropské politiky dostat Českou republiku na okraj dění. Předmětem sváru je podoba nové smlouvy, která má zajistit fungování Evropské unie. Podle ČSSD by mělo být v nové smlouvě zachováno to nejpodstatnější z původního textu navrhované euroústavy, Topolánkova vláda si stanovila jako jednu z podmínek, že smlouva nebude mít původní ústavní charakter. O názor na tento spor jsem požádal politologa Jiřího Peheho.

Foto: Evropská komise
"Já myslím, že Česká republika je skutečně v nebezpečí určité izolace v rámci Evropské unie. Nemyslím si, že by to bylo kvůli tomu, že čeští vládní politici nechtějí, aby z té nové smlouvy vypadla ústavní symbolika, protože v tom se koneckonců shodují s celou řadou zemí, ale spíše se jedná o některé požadavky, jako je nápad zřídit tzv. červenou kartu, to znamená, že by některé legislativní iniciativy Evropské komise bylo možné zvrátit nebo naopak některé kompetence Evropské unie přenést zpátky na národní úroveň. Tam si myslím, že Česká republika hraje poměrně osamocenou hru. A i když se každá země samozřejmě snaží přijít do vyjednávání o nové smlouvě s něčím vlastním, tak bohužel nápady současné české politické reprezentace jsou poměrně okrajové a nemají téměř žádnou šanci na úspěch. A právě proto, že Česká republika nepřichází s realistickým pohledem na vývoj v Evropské unii, tak se sama vyřazuje na onen zmíněný okraj."

Šéf ČSSD Jiří Paroubek v pondělí prohlásil, že vláda se podle něj dostává do rozporu s českou veřejností, která je většinou naladěna výrazně proevropsky. Souhlasíte s tímto názorem?

Jiří Paroubek,  foto: ČTK
"Ano, já souhlasím s tím, co řekl Jiří Paroubek v tomto bodě. Je to jasné z průzkumů veřejného mínění. Více než 70 procent Čechů je spokojeno s členstvím v Evropské unii a dokonce asi před dvěma měsíci byl zveřejněn velmi zajímavý průzkum Eurostatu, ze kterého vyplynulo, že kdyby se v České republice konalo referendum o evropské ústavě, té, která byla odmítnuta ve Francii a v Nizozemsku, tedy o ústavě v kontextu již tohoto odmítnutí, tak přesto by polovina Čechů hlasovala ještě stále pro tuto ústavu. Takže já si myslím, že to, co dělá česká vláda skutečně bohužel je částečně v rozporu s přáním české veřejnosti. Myslím si, že je to důsledek velmi křehkého složení vládní koalice, ve kterém se ty tři strany vzájemně drží v šachu, ta koalice se může kdykoliv rozpadnout, a to vlastně umožnilo ODS, aby takovými politickými šachy zmonopolizovala českou politiku vůči Evropské unii. Takže tu evropskou politiku v českém kontextu vlastně nedělá většinová vláda, ale jedna politická strana."

Evropskou politiku České republiky minulý týden ostře kritizoval předseda výboru pro evropské záležitosti české Poslanecké sněmovny Ondřej Liška z vládní Strany zelených. Podle něj dělá "samoúčelně ramena" a vede k tomu, že není v tomto směru čitelná. Zbrklá veta či žaloby na Evropskou komisi jsou zástupné ideologické problémy, jimiž si ODS řeší vlastní problém, řekl Liška ČTK. Poté, co ODS převzala funkci místopředsedy vlády pro evropskou politiku, se ukázalo, že jí jde o "získání pověsti potížistů, což jakoby znamená zvýšení vlivu České republiky", prohlásil Liška. Podle něj nemá Praha dostatečně vyjasněno, čeho chce v Evropské unii dosáhnout. Jaký je Váš názor na tuto argumentaci?

"Musím v tomto bodě s panem Liškou souhlasit. Já si totiž myslím, že problémem skutečně není to, že ta která země nesouhlasí s některou konkrétní politikou Evropské unie nebo některým konkrétním opatřením, a pokud skutečně to opatření je hrubě nevýhodné pro tu konkrétní zemi, tak je naprosto v pořádku, aby například podala žalobu k evropskému soudu. Bohužel česká politická reprezentace ty žaloby nebo stížnosti na Evropskou unii, které v poslední době podává, jsou v tomto kontextu naprosto nerealistické. Můžeme vzít jako příklad žalobu kvůli emisním povolenkám, které jsou dílem velmi složité kalkulace v rámci celé Evropské unie, a Česká republika nemá absolutně šanci toto rozhodnutí Evropské komise zvrátit. Takže lze souhlasit s panem Liškou, že když už si Česká republika vybírá určité kauzy k tomu, aby ukázala Evropské unii, že má své vlastní silné zájmy, tak by si měla vybírat takové kauzy, kde je v právu a kde má šanci vyhrát. Takto se to skutečně jeví, že Česká republika není nic jiného než potížista, který přeceňuje svoje vlastní síly, a to je bohužel velmi nedobrá vizitka pro tuto zemi. Já bych k tomu možná ještě dodal, že je to trochu způsobeno tím, že Občanská demokratická strana, když byla v opozici, hrála velmi silnou euroskeptickou kartu a teď se snaží dokazovat české veřejnosti, že to nebyla jenom planá slova, že má skutečně vůči Evropské unii svoji vlastní, jak ona říká, eurorealistickou politiku. Bohužel se to ale snaží dokazovat na kauzách, které oslabují jak její vlastní postavení, tak postavení České republiky."

Jedním z tvůrců české zahraniční politiky je prezident Václav Klaus. Jeho mnohdy kritizované názory na směřování Evropské unie v poslední době doplnily polemické výroky týkající se změn klimatu. Jak hodnotíte roli prezidenta Klause ve formování české zahraniční politiky?

"Postavení České republiky v zahraniční politice vždycky bylo do určité míry ovlivňováno prezidentem, ať už to byl prezident Havel nebo prezident Klaus. Existoval ovšem jeden základní rozdíl, že totiž v době prezidentství Václava Havla existovalo několik center zahraniční politiky z různých politických stran a ideologických zdrojů, které se navzájem vyvažovaly. Takže de facto existovala pro českou zahraniční politiku poměrně šťastná situace v tom, že to vzájemné vyvažování, ať už to bylo vyvažování mezi Klausem a Havlem nejprve a později Klausem, Zemanem a Havlem, ještě později mezi prezidentem Klausem a sociálnědemokratickými vládami, vytvářelo poměrně neutrální prostředí, kterém mohla zahraniční politika spoléhat na politické profesionály, jako byl například Pavel Telička a další, kteří byli schopni vyjednat celou řadu důležitých věcí, jako byl třeba vstup do Evropské unie a mnoho dalších zahraničněpolitických iniciativ. Dnes jsme v situaci, kdy zahraniční politiku v podstatě dělá jedna ideologická osa, tedy prezident a jeho strana, která má na věci velmi podobné názory jako prezident, a bohužel se to promítá do zahraniční politiky, protože některé z těch řekněme extrémnějších pozic pana prezidenta, které byly dříve neutralizovány tím rozložením sil v české zahraniční politice, se dnes do určité míry stávají i oficiálními stanovisky České republiky, a to je velmi neblahé. Pan prezident je samozřejmě už z podstaty své povahy intelektuální provokatér a celou řadu věcí dělá kvůli tomu, aby vyprovokoval nějakou diskusi nebo na sebe upozornil. Ale bohužel, když se ty věci začnou promítat do konkrétní politiky v zahraničních vztazích, tak to může být problém pro naši zemi."