Krotký návrh
Vláda přijala další návrh ústavního zákona o referendu. Bude to tedy už třináctý pokus zavést do českého právního řádu institut všelidového hlasování. Ani tentokrát však, jak uvádí Zdeněk Vališ, není moc velká naděje na to, že uspěje.
O nutnosti či nepřijatelnosti referenda už byly v uplynulých deseti letech popsány haldy novinového papíru a proneseno mnoho učených i méně učených slov. Na jedné straně stojí ti, pro které je demokracie chápaná v antickému duchu jako přímý výkon moci lidem ztělesněním nejvyšší obecné vůle a snad i absolutní pravdy. Druzí, rovněž s odvoláním na antiku, konkrétně na téměř všechny velké filosofy starověkého Řecka, považují přímou demokracii za arénu vášní davu a vlády demagogů. Pro jedny je referendum posvátné proto, že se o něm zmiňuje nejvyšší zákon země - Ústava. Druzí tvrdí, že formulace Ústavy je velmi pružná. Lid prý může vykonávat státní moc přímo, ale také nemusí.
Místopředseda ODS Ivan Langer zdůrazňuje, že jeho strana je pouze pro jednorázové referendum k jednotlivým případům. Tak také chápe zmínku o výkonu přímé demokracie v Ústavě. Obdobný názor sdílí většina pravicových politiků. Někteří pozorovatelé ovšem upozorňují, že problematika referenda se v Česku spíše podřizuje účelovým postojům. Klausova ODS, která je zásadním kritikem instituce referenda, nikterak neváhá v návaznosti na svůj euroskepticismus podporovat lidové hlasování o vstupu Česka do Evropské unie. Sociální demokraté, kteří se naopak za referendum bijí jako lvi, ho taktně zavrhli, když šlo o Temelín nebo vstup do NATO, ačkoli v opozici referendum v obou případech požadovali. Prezident Václav Havel naopak nikdy v souvislosti se vstupem do NATO lidové hlasování nikdy ani náznakem nezmínil, zato po něm zatoužil, když šlo o atomovou elektrárnu Temelín.
Tváří v tvář novému vládnímu návrhu proto zazněl také názor, že hádky o to, zda mají mít občané možnost rozhodovat o nejdůležitějších otázkách přímo, bez závislosti na svých volených zástupcích v Parlamentu, nemají z praktického hlediska smysl. Obě největší strany prý vystupují jako protivníci právě v této otázce jen naoko. To je poněkud odvážné tvrzení, i když návrh může tento dojem vyvolat. Třeba už fakt, že o referendum by muselo požádat nejméně 300 tisíc občanů, což je v českých podmínkách dosti těžké. Spíše by návrh na plebiscit prezidentovi předložily sněmovna, Senát či vláda.
Prostřednictvím lidového hlasování by nebylo možné přijímat zákony, ačkoli právě nedokonalé zákony lidem dokáží patřičně ztrpčit život. Nehlasovalo by se ani o veřejných příjmech, ústavně zaručených právech či mezinárodních závazcích země. Stejně tak by občané samozřejmě neměli šanci odhlasovat si výměnu nějakého neoblíbeného politika, ať by jim zvyšoval hladinu adrenalinu v krvi sebevíc. Vláda vlastně předloží sněmovně velice krotký návrh. Tak bezzubý, že může vyvolat shovívavý úsměv i radikálních odpůrců přímé demokracie. Z opozičních stran se se vláda může spolehnout při hlasování na komunisty a pravděpodobně i lidovce. Unie svobody zřejmě nebude hlasovat jednotně. Ruku proti zvednou čistě z principu poslanci ODS. Sněmovnou tedy vládní návrh asi projde bez větších problémů. V pravicovém Senátu bude situace opačná. Pokud samozřejmě jeho složení zůstane přibližně stejné i po listopadových volbách.
