Kultura

r_2100x1400_radio_praha.png

Dnešním Kulturním magazínem vás bude provázet Mikuláš Kroupa. V dnešním vydání nebudou chybět písničky, představíme vám například nové CD Věry Nerušilové a novou knížku Evy Erbenové a další zajímavé kulturní události.

Spisovatelka Eva Erbenová emigrovala už v padesátých letech z komunistického Československa do Izraele, kde napsala pro své děti knížku s názvem "Vyprávěj mámo, jak to bylo."

Hlavní hrdinkou příběhu je malá židovská dívenka, která dětskýma očima sleduje tragické události holocaustu 2. sv. války. Její upřímný pohled na svět si získal nejen dětské, ale i dospělé čtenáře po celém světě. Proto se autorka rozhodla volně pokračovat knížkou s názvem Sen. Eva Erbenová, která se do Čech vrací třikrát až čtyřikrát ročně, je šťastná, že se dožila i českého vydání. Prozradila nám totiž, že inspirací pro ní bylo její dětství, život její rodiny v pražských Střešovicích na konci 30. let. Její příběh však není vyprávěním chmurným a tragickým, ale příběhem plným porozumění, naděje a odhodlání poprat se se životem.

"Napsala jsem knížku o tom, jak se žilo židovským rodinám v České republice. Chtěla jsem říci, že to byli obyčejní lidé, tak jako ostatní. Hitler všechno přerušil a celý svět se zhroutil. Po válce jsem se vrátila sama z koncentračního tábora bez rodičů. Po válce jsem se vdala a jelikož jsem chtěla své děti vychovávat v jistotě, emigrovala jsem do Izraele, ale ani to se neukázalo bez potíží. Tenkrát se to tak jevilo. Dneska se vracím do Čech až čtyřikrát ročně, strašně to tu mám ráda, tuto zemi miluji."

Zpěvačku Věru Nerušilovou si mnozí vybaví jako usměvavou dámu sedmdesátých let s rock´n -rolovými hity a zároveň s melancholickými šraml písničkami z detektivních příběhů Hříšní lidé města Pražského. Její nejnovější cédéčko Věra Nerušilová a Inkognito kvartet se nese ve stejném duchu.Tato deska je nejenom vzpomínkou na časy dávno minulé, ale překvapením jsou její lidové, cikánské a židovské písničky, které natočila v roce 2000. Na nich jí doprovází takoví muzikanti jako je například Jiří Stivín na saxofon a klarinet. Jak se Eva Nerušilová potkala s židovskou hudbou?

"Jako malá jsem žila v Třebíči, maminka odtud pochází, tak po revoluci v devadesátých letech opravovali a rekonstruovali židovskou část, vyzvali mě, jako rodačku, abych zahájila otevření synagogy koncertem židovských písní. Jó, to jsem netušila jaký to bude oříšek se učit texty v jidiš. Největším překvapením ale bylo, že synagoga byla plná lidí, kteří přijeli z Izraele a dobře mi budou rozumět. Dopadlo to dobře. Pak už to šlo samo."


V další části našeho kulturního magazínu vám představíme malířku Vlastu Kahovcovou. Její díla mohli vidět před vánocemi návštěvníci České spořitelny přímo v prostorách tohoto bankovního domu v centru Prahy. A protože to byla výstava prodejní mohli po vybrání peněz obrázky hned zakoupit. Tuto možnost však mají po celý rok. A to v pražské galerii Alfa, která může zprostředkovat i prodej do zahraničí. Když se díváte na obrázky Vlasty Kahovcové, dýchá na vás pohoda. Najdete na nich krásně aranžovaná zátiší, květiny ve starých už dosloužilých plecháčcích, žehličkách a podobně. Výstavu s názvem "Obrázky z podzámčí" navštívila kolegyně Evelina Himalová.

Naaranžovat krásné kytičky, krásné nádobí, staré i moderní, možná není pro někoho takový kumšt, ale kumšt je tu krásu namalovat a vy to umíte.

"Děkuju, ale já si myslím, že když někdo trochu ovládá štětec - nebo ty štetečky malinký - a umí se dobře dívat, tak si to může namalovat sám. Já jsem studovala střední uměleckoprůmyslovou školu, ale tam vás nenaučí cítit ze starých věcí jak na vás dýchají. Tam jsem se naučila dejme tomu nějaké skladbě barev, poměru, vyváženosti a tak dále. Já hrozně ráda chodím po starých smeťácích, mám ráda ty starý opuštěný plecháčky. Když si představíte jak si ho někdo před těmi 150 lety koupil a byl nový a na jíšku, a pak ho pohodil, tak mě to přijde takový strašně morbidní. Zrovna tak jako když tady mám tu žehličku, ta se nacpala dřevěným uhlím a polívala se vodou. To prakticky fungovalo jako napařovačka a to je starý dobrých 150 let. Proto mě to baví. Oživovat tyhle vyhozený chudinky."

Bohužel, myslím si, že ne původní majitelé ty věci vyhazovali, protože ti k nim určitě velice lnuli, ale jejich potomci. Už se jim to nehodilo, móda byla jiná, začal se vytvářet nový moderní design, takže všechno staré se zatlačovalo, i když v tom starém, krásném je ta poezie.

"Ty věci asi nevyhazovala jenom nová generace, když přestaly sloužit, udělala se do hrnku díra. Ale mně to nevadí. Já dám do toho hlínu, nasadím tam pomněnky, které si někde vydloubnu, nebo sedmikrásky, konvalinky a tak dále, takže já vlastně ty staré vyhozené věci fakt oživuju."

Pomněnky to jsou moje kytičky - ale vy na obrazech máte i slunečnice - trošičku větší kytky.

"Když jsem potřebovala tu výstavu dodělat, tak jsem se musela odsunout na chalupu do Krkonoš. Je to pod vrchem Žalým, tak jsem tam tak různě chodila vždycky, když jsem měla toho malování dost. Vzala jsem Bondíčka, našeho jezevčíka a šla na procházku, a tam zrovna v té době slunečnice dozrávaly. Mě se to strašně líbilo. Byla taková trošku nalomená, nikdo tam nebyl. Tak jsem si říkala, že si ji utrhnu a namaluju. Ona moc dlouho nevrdrží. Tak jsem si ji musela rychle naskicovat a pak jsem si ji namalovala, a ona tak svítí, je to sluníčko."