Eva Erbenová: srdcem jsem s rodinou v Izraeli, duší doma v Praze
Eva Erbenová vyrůstala v Praze ve vilce se zahradou. Prožila krásné dětství. Když začala válka, bylo jí osm let. Pak se její život od základů změnil. Válku přežila jako jediná z rodiny. Čtyřicet let jí trvalo, než o tom začala vyprávět. Dnes žije v Izraeli v domku, který společně s manželem postavili v padesátých letech. O tom, co ji za války potkalo, dětem řekla, až když bylo nejmladšímu synovi deset let. Tak vznikla i knížka Mámo povídej, tys tam byla. A není jediná. Eva Erbenová napsala i knížku Sen a poté společně Markétou Mališovou Životy Evy L. Právě tahle knížka je jakousi psychologickou sondou do života ženy, která prožila všechny dějinné zvraty dvacátého století. Dnes je Evě Erbenové 86 let. A podělila se s námi o svůj životní příběh.
Jak jste jako malé dítě vnímala, že začíná válka, že se něco děje?
"Moc jsem to nevnímala. Uvědomila jsem si to až v den, kdy jsem šla do cukrárny koupit zmrzlinu. U nás se v neděli vždycky jedla v altánku zmrzlina. Cukrárna byla na konci ulice, a objevil se na ní plakát, kde stálo: Židům a psům vstup zakázán. To mě překvapilo. Přesto jsem koupila zmrzlinu. Ale od té doby jsem si byla vědoma, že jsem něco jiného. My jsme byli Češi židovského vyznání, měli jsme stromeček, Vánoce, barvili jsme vajíčka na Velikonoce. Svátky jsme slavili židovské i křesťanské bez rozdílu. Rodiče tehdy poslouchali mnohem víc rádio. Tam zněl ten šílený Hitlerův hlas. Pak jsem najednou nesměla jít do školy, pak přišla žlutá hvězda. Vzpomínám si, že jsme chtěli jít na film Sněhurka a sedm trpaslíků, a najednou přišel zákaz, že Židi nesmí do biografu. Takhle to pomalu šlo. Mohli jsme odjet do Šanghaje. Tenkrát hledali inženýry a lékaře. To jsem se dozvěděla až mnohem později. Tatínek řekl: my jsme Češi, já jsem nikdy nikomu nic neudělal. My to nějak přežijeme. Když nám všechno vezmou, tak budeme pracovat, a koupíme si to znovu. Všechno to bylo branné s takovou naivitou. Mysleli si, že to Hitler v nejbližší době prohraje, protože je blázen. Mysleli si, že Češi v životě nedopustí, aby se stalo to, co je v Německu, pálení knih a tak dále. Do Terezína jsme odjeli v roce 1941 v prosinci."
"Pro každého jinak. My děti jsme chodily do práce. V zahradách se sázelo, z květáku se obíraly housenky. Byly jsme ve skupinkách po dvaceti. Starší děti vyprávěly o historii, takže jsme se taky něco naučily. Například celou francouzskou revoluci. Dodnes si pamatuji, jak vyprávěly, že Marie Antoinetta říkala, že když nemáme chleba, tak budeme jíst buchty a tak dále. Pro nás probíhal život celkem nadějně. Když nebyl konec války na jaře, tak bude jistě v létě. Když nebyl v létě, tak bude na podzim, a když ne na podzim, tak určitě do Vánoc. A takhle to plynulo. Děti to chápou jinak. Byly chutě, byl hlad. Já bych řekla, že Terezín byl takový těžký skautský tábor, pro nás pro děti. Pro dospělé ne, pro ně to bylo něco úplně jiného. Ale pořád to bylo na české půdě. Bylo to něco úplně jiného, než pak ty polské a maďarské tábory. Terezín byl pro Němce taková výkladní skříň. Přišli se tam podívat lidé z Červeného kříže. V tu dobu se vyklidila ulice, lidé se oblékli, děti dostaly chleba se sardinkami. Měly jsme do něj kousnout, až když přejde ta komise. Komandant se jmenoval Rahm. A děti měli říct: strýčku Rahme, zase sardinky? U nás doma se potom ta věta používala jako vtip. Vykládala jsem to dětem, když jsme měli dvakrát nebo třikrát stejné jídlo. A pak to říkaly, umí říct tuhle větu německy."
"Lidé bydleli v ubikacích, byly to velké světnice pro dvacet lidí. Když jich bylo jen deset, tak to bylo báječné. Nebyla jste na okamžik sama. Třeba někdo kašle, nebo vám nevoní, to všechno se muselo nějak snášet. Když na to dneska myslím jako stará žena, tak si uvědomuji, jakou ti lidé měli vnitřní kázeň, nehádali se, neprali se, byl soulad. Jistě byly nějaké rozepře, ale já jsem to neviděla. Nás bylo na pokoji osm, byl to průchozí pokoj. Později se můj tatínek staral o proviant v Magdeburských kasárnách. To bylo elitní zaměstnání. Měli jsme dost chleba a časem se nám podařilo získat mansardu. Terezín byl postaven pro vojsko. Mezi kasárnami byly roztroušené domy, a na půdách se dělaly takové kumbály. Tam jsme pak bydleli, tatínek, maminka a já. Byli jsme sami, to byl ohromný luxus."
Zkušenost z Osvětimi je nesdělitelná
"V Terezíně vypukl tyfus, a Němci řekli, že Terezín je přeplněný. Odešli muži od 18 do 50 let stavět nové ghetto. Tatínek tenkrát taky odešel. Za deset dní Němci prohlásili, že kdo chce, může se dobrovolně hlásit, že je nové ghetto hotové. Tak jsme se všichni hlásili dobrovolně. Přijeli jsme do Osvětimi. Když jsme se ptali, kde jsou muži, tak ukázali na komíny, kde šlehal oheň. Mysleli jsme si, že to jsou nějaké továrny. Někdy vyletěly kousky popela, říkali: to je noha tvého tatínka. To bylo strašné. Osvětim je nepopsatelné peklo. Je těžké vysvětlit, jaký má člověk pocit bezmoci. Je vydán na pospas těm nejhorším nelidským živlům."
"Čtrnáctileté dítě tenkrát nebylo jako čtrnáctileté dítě dnes. Byly jsme hodně naivní, infantilní. Terezín bylo takové dospívání, kde měl už člověk zodpovědnost za sebe, a věděl, co smí a co nesmí. Hlavně co nesmí. Když vám někdo k narozeninám udělal ze žmolku chleba dortíček a napsal buď zdravá, tak to byl dáreček, ale bylo to jiné vnímání toho teď a tady. Předat někomu Osvětim a tu dobu, je skoro nemožné. Já se snažím to dětem nějak vylíčit. Ale to si nikdo neumí představit. V první řadě se vám musí všechno vzít. Nemáte žádný prstýnek, náramek, hodinky, náušnice, žádné vlasy, žádné brýle, nemáte ani kapesník. Jste tak, jak vás Pán Bůh stvořil, nahá. Na sebe dostanete nějaký mokrý hadr, žádné prádlo, žádné punčochy. Na nohách dřeváky. A to je vaše bytí. Já jsem to všechno prožívala úplně v nějakém bezvědomí. Všechny ty hrůzy jsem si uvědomila mnohem později. Jak jsme tam lítali nazí před těmi Němci, jak nám ostříhali vlasy, jak vytahovali lidem z úst zlaté plomby. Člověk vůbec nechápe, že se tohle děje. Totální nic. Ale také to nic vnitřní. O tom nikdo nepíše. To by bylo pro psychologa. V Osvětimi večer se vařilo. Několik žen si vyprávělo. A tím, že byl takový hlad, tak jsem vždycky hrozně ráda poslouchala, když vyprávěly, jak se vařil guláš z párků, protože to doma tak dobře vonělo. Já si to často vynahradím v životě. Na sobě nešetřím. Každý se z toho vzpamatuje jinak, chce to trochu lehkomyslnosti, trochu víry v budoucnost, a trochu milování života. Prožili jsme čtyři roky hrůzy, všechno člověk ztratil. Nový život vám nikdo nedá. A jestli tady budu sedět, a plakat nad tím, co bylo, tak si toho života moc neužiju."
"Pochod smrti tenkrát došel do Svatavy. To už patřilo k Československu, ale bylo to zabrané, bylo to německé území. A tam maminka zemřela vysílením. To bylo začátkem dubna. Já jsem se příští den zahrabala do sena. Ale to jen proto, že mi byla zima, byla jsem vysílená. Žádnou myšlenku na útěk jsem neměla. Když jsem se probudila, tak byli všichni pryč. Šla jsem nazdařbůh a najednou jsem objevila v poli koleje. Šla jsem tedy podél kolejí. Viděla jsem domky, ale byla jsem zavšivená, bosá, holohlavá, často jsem usínala únavou. Dřímala jsem, a najednou se objevil nějaký uniformovaný německý voják. Bylo mu asi dvacet. Udiveně se na mě díval a ptal se, co jsem a odkud jsem. Když jsem mu to začala povídat, tak si myslel, že jsem cvok. Posadil se vedle mě a z jeho termosky mi dal napít kafe s mlékem, což mě skoro zabilo. Střeva nebyla zvyklá na takové pochoutky. Povídal mi, že je konec války, že Němci prohráli. Řekl mi, že je 18. dubna, proto jsem věděla, že maminka umřela 17. dubna. To jsem potom napsala v knížce."
Zachránci se našli v Postřekově
"Já jsem měla veliké štěstí, že jsem se dostala do obce, která se jmenuje Postřekov. U potoka jsem tam někde omdlela, někdo mě tam viděl, a ukryl do konce války. Dodnes jsem s tou rodinou v kontaktu, teď tam pojedu. Ti lidé dostali v Jeruzalémě ocenění Spravedlivý mezi národy. Zachránili mě. Postřekov byl ještě plný Němců, byla tam posádka. Schovali mě ve sklepě a starali se o mě, i po válce. Já jsem neřekla, že jsem Židovka, když se mě ptali, jak se jmenuji. Vypůjčila jsem si jméno mé přítelkyně ze školy, o které jsem věděla, že to není Židovka. Po válce jsem pak všechno řekla. Myslela jsem si, že mě tatínek bude hledat. Tenkrát se hlásili přeživší na Židovské obci v Praze. Ten sedlák Kryštof mě tam přihlásil, a našla mě teta. S ní jsem pak odešla do Heřmanova Městce, protože jsem si myslela, že tatínek mě bude hledat. Byla jsem přesvědčená, že přežil, ale tatínek byl zavražděn v Kauferingu. U tety to moc slavné nebylo. Na konci školního roku jsem od ní utekla do sirotčince v Belgické ulici v Praze. Našla jsem tady přítelkyni, zapsali jsme se do ošetřovatelské školy. Pak přišla proklamace Izraele, 15. květen a já jsem potkala známého z Terezína, který byl o deset let starší než já. Zamilovali jsme se a odjeli spolu do Izraele."
"Ano, jsme spolu už 68 let, to snad není ani možné."
Jaké byly začátky v Izraeli, když jste tam přijela?
"Velice těžké. My jsme byli úplně jiní přistěhovalci, než jak se dneska vidí. Byli jsme úplní chudáci s jedním zavazadlem. A našich pět švestek bylo přikryto československou vlajkou. Tak jsme přišli do Izraele, a byli jsme ochotni ke všemu. Nebylo kde bydlet, nebylo co jíst, ale to nám bylo jedno. My jsme přišli stavět zem, my jsme přišli žít. A tu zem jsme skutečně postavili, naší silou, naší vůlí. Svět dnes vidí Izrael tak nehezky, a zlobí se na nás kvůli tomu, když se bráníme. Já neříkám, že ta naše politika je dobrá, ale přece jenom člověk někde žít musí. Hrozně se mi stýskalo po Čechách a po Praze, ale neměla jsem žádnou naději, že se sem někdy vrátím, že někdy komunismus přejde a bude všechno normální. V Československu jsme po válce mysleli, že bude všechno tak, jak to bylo dřív, že zase budeme mít domov ve Strašnicích, zase budeme rodina. A nebylo vůbec nic. Řekli jsme si, dobře, budeme znovu pracovat, učit se. Potom nám i to vzali. Ten komunistický puč byl pro nás hrozný. Zase jsme byli nepřáteli národa. Nebyli jsme Češi, ale Židi. To už jsme nechtěli. Jednou za fašismu to stačilo."
Izraelci nechápali, čím jsme museli projít
"Nejdřív jsem porodila miminko. Když jsem přišla do Izraele, tak jsem byla v osmém měsíci. V Haifě, se nám narodila holčička v roce 1949. Manžel Petr šel stavět lodě v loděnicích. Byli jsme v podnájmu u nějaké rodiny, kde jsme měli společnou kuchyň a koupelnu. Nebyla to žádná velká sláva, ale bylo nás hodně emigrantů Čechů, a tak společnost byla báječná. Také počasí bylo báječné, nebyla zima, mohli jsme chodit bosí a napůl nazí. Pak přišla nabídka, že se bude stavět továrna na roury, které budou zavodňovat poušť, a každá rodina dostane dřevěný domek. Jelikož jsme neměli kde bydlet, a zdálo se nám to úžasné, tak jsme jeli do pouště, do Aškelonu. Petr v té továrně pracoval a já jsem šla pracovat jako ošetřovatelka. Pak se nám narodil syn a dřevěná budka už nám nestačila. Byla parcelace u moře, a tak jsme začali stavět. Stavěli jsme vlastníma rukama, já jsem zalévala beton. Přestěhovali jsme se tam v roce 1955 a v domku žijeme dodnes. Narodil se tam ještě další syn. Byly tam v zahradě všechny svatby. Je to dvacet kilometrů od Gazy. Nad hlavou nám několikrát létaly rakety. My nemáme žádný kryt, a když houkají sirény, tak mě to ani nehne, já nikam nejdu. Řekla jsem si, mladá už neumřu, nikdo mě už nebude posílat do nějakých krytů. Děti doma nemám, už mají své rodiny. Jenom bych si vroucně přála nějaký mír, kterého se asi nedožiju. Po každé válce jsme říkali, to je jistě ta poslední, teď už bude mír, ale jak je vidět, neměli jsme pravdu."
"Po sametové revoluci. Když přijel prezident Havel do Izraele, tak dostal doktorát honoris causa na univerzitě. Nás pár Čechů, kteří jsme byli aktivní, pozval na tu nominaci, a hezky nás oslovil. Mě tekly litry slz. Na konec řekl: tak jsme slyšel, že jste tu ostudu nedělali. Být Čech je dobrá vizitka. Češi nekradou, jsou pracovití. Věděla jsem, že když přijedu sem, tak mě to trochu zlomí, tak jsem si na první cestu vzala třináctiletou vnučku. Všechna ta místa jsem navštívila s ní. Koupila jsem jí Staré pověsti české. Vždycky než šla spát, tak jsem jí překládala do hebrejštiny Aloise Jiráska. Bylo to pro ni hodně cizí. Já žiju ve dvou světech. Žiju v Izraele, ale jsem tady. Když k nám přijdou lidi, vidí moji kuchyň, která je izraelsko-česká, vidí moje knihy, moji hudbu. Já nemůžu říct, že reprezentuji izraelskou ženu, já jsem velice popletená."
"Ne, děti vůbec nemluví česky. A to mi vyčítají. Když jsme přišli do Izraele, tak na nás koukali, že jsme přišli z východní Evropy. Kdo věděl, kde je Praha, jaká je naše kultura? Izrael byl primitivní, my jsme přinesli nějakou kulturu. Lidi, co tam žili, vůbec neměli tušení, kdo byl Shakespeare. Teď se to už samozřejmě nedá porovnat, všechno se změnilo. Ale my jsme přišli do místa, kde se námi víceméně opovrhovalo. Divili se, že jsme šli do koncentráku jako nějaký dobytek, že jsme se nechali zabíjet a zaplynovat. Ti lidé tomu nerozuměli. Teprve když se chytil Eichmann, a začal proces, tak se všechno vysvětlovalo. Tehdy se dovtípili, odkud jsme. Já jsem tehdy chtěla, aby děti byly Izraelci. Šli na vojnu, jeden je letec. Brali jsme to tak, že Izrael má být místo pro lidi, a co se tam stane Honzovi, se stane taky Jendovi a ne, že já půjdu do koncentráku, a moje nejlepší přítelkyně bude dál pít kakao v kuchyni a mít teplo, zatímco já budu někde mrznout bosa. Tak to je Izrael, a ať je jakýkoliv, tak je to určitý úkryt před světem, kterému já dneska nevěřím," uvedla při návštěvě Radia Praha Eva Erbenová, která, jak řekla v jednom z rozhovorů, srdcem je s rodinou v Izraeli, duší doma v Praze.
